Stejně jako se mohl kdysi Cheb v osmdesátých letech chlubit prvoligovým fotbalem, v devadesátých letech mohlo být město pyšné na úspěchy v házené – několikaletá účast v nejvyšší soutěži, potom dokonce i Interlize. Jednou z velkých osobností, která byla kdysi u toho, je i Věra Heřmánková, za svobodna Hájková. Kromě lubské a chebské házené si vyzkoušela také házenkářský chlebíček v Praze a Mostu. Její um neušel pozornosti trenérů reprezentace, a tak Věra okusila atmosféru zápasů se lvíčkem na prsou jak v juniorské reprezentaci do 21 let, kde odehrála kvalifikaci na světový šampionát, tak i v seniorském výběru. Pamětníci si jistě vzpomenou na tradiční chebský mezinárodní turnaj O štít města Chebu, kde se Věra v reprezentačním dresu představila chebskému publiku, které ji tehdy přivítalo bouřlivým potleskem.

V současné době ale Věra pomáhá proslavit jiný klub v jiné zemi. V sousedním Německu vybojovala v uplynulé sezoně s družstvem HSG Fichtelgebirge (Marktredwitz – Wunsiedel) třetí nejvyšší soutěž!

Jaké jsou v Německu podmínky ?

Myslím, že v Německu lidé žijí házenou daleko víc než v Čechách. Přijde mi, že si nás jako házenkářek víc váží. Vedení se snaží, aby hráčky měly ty nejlepší podmínky pro přípravu.

Jakou máte v týmu pozici?

Máme velmi mladý tým, většině holek je o deset let méně než mě. Trenér na mě hodně staví.

A jak jste na tom s komunikací?

Tak to už je trochu horší. Do Německa jezdím akorát na tréninky a zápasy, takže toho moc nenamluvím. Co se házené týká, tak tady problém nemám, ale asi bych si těžko povídala o běžných věcech. Ale snažím se učit. Moc toho času není, protože ještě dálkově studuji vysokou školu pedagogickou – obor speciální pedagogika. Takže musím skloubit práci učitelky ve Skalné, která mě strašně moc baví, studium na škole, házenou a ještě jazyk.

V uplynulé sezoně jste s týmem HSG Fichtelgebirge vybojovala postup. Jaké byly oslavy?

Bylo to super. V rozhodujícím zápase nás hnalo několik tisícovek diváků. Soupeře jsme porazily o deset branek, takže to byla téměř exhibice. Atmosféra byla úžasná a hodně mi připomněla devadesátý pátý rok, kdy jsme postoupily s tehdy lubským týmem do první ligy. Oslava pak byla náročná. Slavilo se u jedné z hráček na statku. Přivítalo nás vedení, hrála hudba, určitě bude na co vzpomínat.

Věk dámy by se neměl prozrazovat, ale určitě není tajemstvím, že je vám dvaatřicet. Bolí vás házená s přibývajícím věkem?

Tak samozřejmě, že je to rok od roku těžší. Asi nejhorší jsou vždycky ty začátky sezony. Ale jakmile se do toho tréninkového drilu dostanu, jsem už v pohodě. Nedělá mi problém makat na sobě a s mnohem mladšími hráčkami držet krok. Až budu cítit, že na to nemám, tak odejdu. Je fakt, že jsem na sobě pozorovala, jak už nejdu do každého souboje hlava nehlava. Hodně teď u mě hraje roli zkušenost.

Co říkáte situaci v chebské házené?

Je mi z toho smutno. Byla jsem u toho, když jsme pro Cheb vybojovaly první ligu, pak i Interligu a nyní není v Chebu nic. I když jsem nyní v Německu a na Cheb jsem zanevřela, je mi to líto, jak to s házenou v Chebu dopadlo.

Kdyby se v Chebu zrodilo nové družstvo s novým vedením, uvažovala byste o návratu?

Neuvažovala. V Německu jsem velmi spokojená. Rozhodla jsem se, že házenou už tam dohraji a že se do žádného českého týmu už nevrátím.

Tým v Marktredwitzu hraje na profesinální bázi?

Je to amatérské družstvo. Dostávám nějaké peníze za cesťáky. Je to pro mě příjemný přivýdělek. Smlouvu však žádnou nemám, vše je pouze na důvěře mezi mnou a klubem.

Na vaši kariéru měl velký vliv tehdy váš trenér a dnes i manžel a otec vašeho syna Pepy Josef Heřmánek. Pokračuje vaše ´házenkářská spolupráce´ i nyní v Německu?

Pepa se v Marktredwitz stal trenérem brankářek, takže jsme nadále v kontaktu i na hřišti.

Bude Pepa Heřmánek junior pokračovatelem házenkářského řemesla?

Tak to asi ne. Strašně rád lyžuje, a tak jsme se rozhodli, že ho přihlásíme do německého lyžařského oddílu, který je nedaleko od Lubů. Pak taky rád hraje stolní tenis, fotbal. Házená tam vůbec nefiguruje. Rozhodně bychom ho nechtěli nutit do něčeho, co by ho nebavilo.
Kromě úspěchů jste zažila také zklamání a hořké chvilky. Dokonce jste si musela nedobrovolně od házené na dlouhý čas odpočinout kvůli dopingové aféře.

Bylo to tuším v devětadevadesátém. Tehdy jsem si vzala prášky na hubnutí, protože jsem měla potřebu rychle shodit nějaká kila. Každý mi říkal, že jsou to běžné prášky, které bere řada sportovců a vůbec mě nenapadlo, že by mohly mít v sobě nějaké zakázané látky. A když mě tehdy vybrali na dopingový test, byl pozitivní a já dostala dvouletý distanc, který mi pak zkrátili o půl roku. Byla jsem tehdy nechtěnou dopingovou průkopnicí v české házené.

To jste opravdu netušila, co jíte?

Ne, netušila. Kdybych to bývala vzala s vědomím, co prášky obsahují, na kontrolu bych vůbec nešla, za což bych inkasovala jen tři měsíce.

Bylo něco, co jste na házené neměla ráda?

Nikdy se mi nelíbilo, když některé hráčky chtěly vyhrát za každou cenu, tedy i za cenu úmyslných faulů a agresivní hry. Vždycky jsem preferovala férovost. Ať každý hraje to, na co má a nepomáhá si různými podvody, uplácením rozhodčích a podobně. Vždy jsem byla pro poctivou dřinu.

S družstvem HSG Fichtelgebirge jste se ocitla ve třetí nejvyšší soutěži Německa. Jaké jsou cíle klubu pro nastávající sezonu?

Především bude důležité soutěž udržet. Neznám kvalitu týmů ve třetí lize, ale myslím si, že máme dostatečně kvalitní tým na to, abychom to dokázaly a třeba už příští rok útočily na přední příčky. Do týmu přišly další dvě Chebanky – Remžová a Pátková. Jsou to už zkušené házenkářky a dost by nám mohly pomoci. Po podzimní části soutěže budu určitě moudřejší. Já osobně bych chtěla alespoň ještě o jednu soutěž výš.

Co dělá Věra Heřmánková, když nehraje házenou, neučí, nestará se o syna a nestuduje?

Hraje golf. Moc mě baví. Chodím k nám do Lubů, kde máme devítijamkové hřiště. Je to vynikající relaxační sport, který je však i náročný na fyzičku, neboť hřiště je dlouhé šest kilometrů. Snažím se hrát golf pořádně, stejně jako házenou. Lubský golfový areál je moje druhé přechodné bydliště. Hraju i s manželem proti jiné dvojici a aby nechyběla správná motivace, hraje se třeba o pivo.