Otci Rubešovi olympiádu zatrhli komunisté, teď se raduje z bronzu syna

Se synem tam stihl prohodit pár vět. „Děkovali jsme si navzájem,“ usmál se. Ale dobře ví, co ten úspěch pro Martina znamená. „Vím, že vždycky chtěl mít medaili z olympiády jako Krpálek nebo Samková, tak teď ji má.“

Synova medaile je pro něho zadostiučiněním, i on sám byl roce 1988 blízko účasti na olympiádě v Soulu. Šermíři se tam řádně kvalifikovali.

„Byli jsme i naočkovaní na všechno možné, měli jsme sbalené kufry. Ale soudruzi nám na poslední chvíli řekli, že místo šermířů nakonec poletí někdo jiný,“ připomněl Martin Rubeš starší vlastní křivdu.

„O to víc jsem si to teď užil jako táta a trenér,“ vyprávěl s nadšením v hlase, který byl stále ještě lehce zastřený.

V individuální soutěži syna i vedl přímo u planše, ale po vyřazení v 1. kole opustil i olympijskou vesnici a stal se „obyčejným“ fanouškem.

„Do Paříže přiletěly i ženský (manželka a přítelkyně syna – pozn. aut.), pronajali jsme si byt, koupili jsme lístky a užívali jsme si to z hlediště,“ popisoval pyšný otec.

Přiznal, že nervóznější bývá, když je se synem u planše. „Tam mám pocit, že to můžu ovlivnit. Ale shora je to úplně jiný pohled,“ srovnával.

Během zápasů spolu ale stejně prý příliš nemluví.

„Známe už se natolik, že kolikrát stačí pohled. Vždycky si dopředu stanovíme plán A, který většinou nevyjde, tak máme ještě jeden. A když sáhneme i po třetím, tak už je opravdu zle,“ nechal nahlédnout pod pokličku.

Atmosféra v Grand Palais, kde šermíři zápolili, byla podle něho fantastická.

„V hledišti bylo osm tisíc Francouzů, a když šel šermovat domácí borec, všichni se zvedli a zpívali hymnu,“ přiznal, že mu ještě teď běhá mráz po zádech. A právě Francii čeští kordisté porazili v boji o bronz, s tím nikdo nepočítal. „I já jsem myslel, že nemáme,“ přiznal.

„Ve Francii je víc šermířů v jedné ulici, než v celém Česku,“ doplnil, že v zemi Tří mušketýrů je tento sport stále nesmírně populární.

Ale už předchozí výhra nad mistry světa z Itálií byla senzací. „Martin říkal, ať se připravím, že bude hodně riskovat. Že je zkusí spráskat a vyšlo to,“ říkal Rubeš starší.

„I když jsou naši kluci každý úplně jiný a na domácí scéně jsou soupeři, tady pochopili, že musí jít rivalita stranou,“ pochvaloval si týmového ducha, ale také odvahu českých kordistů.

A risk byl tentokrát zisk, už v semifinále s Japonskem chybělo málo, aby byla jistota medaile. Boj o bronz už však rodiče Martina Rubeše nesledovali v Grand Palais.

„Netušili jsme, že budou bojovat o medaile, tak už jsme měli jen jeden lístek, ten jsme nechali Martinově přítelkyni,“ popisoval táta Rubeš. On společně s manželkou zamířil do Českého domu a rozhodně nelitoval.

„Byla tam fantastická atmosféra, asi 300 lidí, fandili i ostatní sportovci,“ těšilo ho, že s nimi pak mohl oslavit první medaili pro českou výpravu v Paříži.