Mezi ty nejméně příjemné patří současná zpráva o úmrtí bývalého československého reprezentanta v kulturistice Roberta Dantlingera (28. 2. 1951 24. 8. 2012), jehož nejen sportovní život byl úzce spjat s Chebskem.

Vzpomínku na něj poskytl mariánskolázeňský trenér zápasu František Hejplík: „S Robertem jsem se poznal v roce 1975, kdy přišel do Mariánek. Už tehdy to byl úspěšný borec. Měl za sebou medailová umístění na MČSR a MČSSR z juniorů i dospělých. To ještě v dresu chebské Lokomotivy. Díky nezměrné píli i systematickému vedení trenéra mariánskolázeňského oddílu TJ Sandow i reprezentace Luďka Noska šla potom jeho sportovní kariéra ještě výš.

V následujících letech získal čtyři medaile na ME (zlato v roce 1979) a bronz na MS (1978). S aktivní závodní kariérou se rozloučil v roce 1984 čtvrtým místem na MS a republikovým prvenstvím. Poté působil jako trenér v Německu a ve Švýcarsku. Ani po návratu domů se s činkami nerozloučil a tělocvična Sandowu u zimního stadionu byla místem, kam pravidelně a rád chodil. V posledních letech byl neodmyslitelnou součástí různě se proměňující party, pro kterou začínal skoro každý den cvičením. Říkáme tomu ´ranní směna´. V početném kolektivu jsme se pak všichni někdy v prosinci scházeli třeba v Kamenném Dvoře na výročním posezení.

Tam se všichni těšili i kvůli tomu, že Robert bude opět vyprávět různé historky ze svého sportovního života. Některé jsme sice slyšeli už možná posté, ale díky jeho nezaměnitelnému podání jsme se na to vždycky těšili. Společně s dalšími pamětníky se přel, co, kdy a jak se vlastně přihodilo. Na stejnou příhodu totiž zaznělo několik naprosto rozdílných verzí. Hlavní ale bylo, že se při tom všichni pořádně nasmáli. To, že bojuje se zákeřnou chorobou, nedával na sobě znát.

Do poslední chvíle věřil, že zvítězí. Jeho odchod je pro nás, kdo ho znali, obrovskou ztrátou. Roberta si budeme pamatovat jako skvělého sportovce a vynikajícího kamaráda, který uměl srandu rozdávat i srandu přijímat. Čest jeho památce a upřímná soustrast jeho ženě Zlatce a dětem Nikole, Patrikovi a Filipovi."

vzpomíná František Hejplík