Sport to není jen honění času, počítání branek či měření skokového výkonu. To dobře vědí judisté z mariánskolázeňského Budo clubu. Sport je hlavně aktivní pobyt na čerstvém vzduchu a čím delší, tím lepší.

Je to už více jak deset let, co se členové judistického oddílu z Mariánských Lázní rozhodli prožít část prázdnin sportovním odpočinkem. Volba padla na dynamicky se rozvíjející disciplínu – horská kola.
Vždy začátkem července deset až patnáct borců, jež mají nějaký vztah k judistické žíněnce, vyráží na zhruba čtyřsetkilometrovou pouť po vlastech českých. Letos padla volba na Žďársko.

V minulých letech to bylo Třeboňsko, jižní Morava, Krušné hory, Český ráj, Křivoklátsko, Jizerské hory, Jeseníky, Orlické hory a dvakrát Šumava.
Ne, nejedná se o bezduché ježdění z kopce do kopce. V rámci cesty se navštěvují i nejrůznější pamětihodnosti a přírodní výtvory: Koněpruské jeskyně, Hrubá skála, Hřensko, zámky Lednice, Valtice, Hluboká, hrady Kost, Bítov, Landštejn, městské památkové rezervace Jindřichův Hradec, Telč, Český Krumlov, hospody U Pivrnce, U Rozvědčíka a mnoho dalších známých i méně známých míst.
Nejnáročnější výprava byla zřejmě v roce 1998 po Šumavě. To kolikrát nebyly výjezdy s koly, ale spíš jejich výnosy. Také loňská akce nazvaná „Z Ještědu na Praděd“ nebyla z nejlehčích.

Dodnes všichni vzpomínají na rok 2005, kdy se při cestě z České Kanady na jižní Moravu projelo Rakouskem. Návštěva restaurace v hlavním městě, kde si judisté objednali pravý Wiener schitzel, byla kulinářským zážitkem. Téměř půlkilový řízek rozměrem připomínající pizzu snědl na posezení málokdo. Většina si zbytek zabalila do personálem připravených pytlíků. S tím se tam totiž počítá.

Letošek byl fyzicky příznivý. Výlety na Pernštejn, Zelenou horu, Devět skal i jinam byly příjemné výšlapy, o to více však pestřejší z hlediska poznávání. I když nějaké pády samozřejmě byly. Obvykle se okomentovaly parafrází z filmu Vesničko má středisková: „Á, pan inženýr se zase kochal.“
Poprvé v životě si někteří mohli vyzkoušet foukání skla. Při exkurzi sklárny ve Škrdlovicích se úspěšně zvládla výroba demižonu. Nejkvalitnější plíce měla určitě Karla Lhotáková. V „Táferně“ ve Žďáru nad Sázavou pak mariánskolázeňští judisté poprvé v životě ochutnali žabí stehýnka. Prý to nebylo špatné. V okolí města pak objevili obří betonové sochy šneka, mamuta, koně se zapadlým povozem či jakéhosi mamlase.
Odpadla návštěva westernového městečka Šiklův mlýn. Členové mariánskolázeňského Budo clubu, vesměs příznivci country, byli rozčarování jediným programem toho dne – souboj traktorů s tankem! Tuto zhůvěřilost rádi oželeli.
Rok od roku se jim ale zdá, že různých občerstvoven na cestě přibývá.

(Josef MIlota)