„Ale i tak jsme si to na šampionátu užily,“ řekla házenkářka, která skončila v uplynulé sezoně na třetím místě v kategorii dívčí talent.

Jak jste se k házené dostala? Jaké byly vaše začátky?

U nás v Lázních Kynžvartu je házená sport číslo jedna, takže jsem neměla moc na vybranou. Přivedl mě k tomu taťka, když mi bylo asi pět let. On později začal trénovat, a jak on postupoval, zlepšovala jsem se v házené i já. Když jsem šla na střední do prváku na gympl, tak jsem začala hrát v Mostě, kde jsem pak zůstala dva roky. Následně jsem se vrátila zpátky do Kynžvartu, protože jsme tam začaly hrát za ženy, a od té doby působím tam.

Vždycky jste věděla, že házená pro vás bude tím pravým sportem?

Ano, asi jsem neměla nikdy potřebu dělat jiné sporty, třeba tenis, volejbal nebo atletiku. Vždycky jsem do házené byla zapálená na sto procent. Občas pro srandu si jdu něco zkusit, třeba právě tenis, to je docela sranda. Případně cyklistiku nebo volejbal, když jsme třeba u vody.

Určitě máte házenkářské sny, prozradíte je?

Jednou bych si chtěla vyzkoušet zahraniční angažmá, zahrát si v nějakém větším týmu a mít tam výraznější roli. Ne jít do ciziny si jen sednout na lavičku. To je asi můj největší cíl.

Máte nějakou vysněnou destinaci?

Co se zahraničního angažmá týče, láká mě Francie. Působila tam i spousta holek z Česka, hraje se tam rychlá házená a vypadá dobře. Nebo by se mi líbily i severské země. Ale musí to být postupně – nemůžu teď úplně myslet na to, že si chci strašně moc zahrát finále Ligy mistrů nebo něco takového. Nejbližší sen je být v seniorské reprezentaci a hrát co nejlépe českou soutěž, dokud v ní budu.

Co byste označila za svoje přednosti ve hře? A kde máte naopak slabší stránky?

Asi že jsem hodně rychlá a mám dobré načasování, co se týče přechodu dopředu. To bude asi největší přednost ve hře. Určitě bych chtěla a měla zlepšit obranu, tam cítím, že mám dlouho mezery, nicméně se to postupně zlepšuje.

Proč jste si vybrala zrovna křídlo, nebo vám to určili trenéři?

Bylo mi spíš vybráno. Když mě pozvali poprvé na reprezentační sraz, tak jsem hrála, stejně jako doma v dorostenkách, na středu i na křídle. Pak mě dal trenér Červenka na levé křídlo, tam jsem se začala zlepšovat a cítit se jako doma.

Na juniorském šampionátu ve Slovinsku jste působily jako skvělá parta. Jaké to je?

Jsem moc ráda za to, jaký máme kolektiv, protože ne vždycky se povede, že když se sejdou holky z celé republiky, tak si takhle sednou. Myslím si, že máme fakt velké štěstí, že si všechny rozumíme a žádná z nás nemá problém se s někým bavit. Užívaly jsme si to, jelikož to byl i náš poslední šampionát takto společně. O to více jsme šťastné, že jsme předvedly slušné výkony.

Jak prožíváte momenty bezprostředně před zápasem? Soustředíte se spíš sama na sebe, nebo naopak vyhledáváte kontakt s ostatními?

Většinou těsně před zápasem, nebo když máme třeba hodinku, hodinku a půl do odjezdu, tak bývám sama – připravuju se, učešu se a potřebuju mít svůj svět. Ale jinak přes den nebo i den předtím hodně povídám, někdy říkám i blbosti, ale potřebuju ze sebe tu nervozitu dostat. Obecně bývám dost nervózní, klidně i den dopředu. Hodně to prožívám.

A co nějaké rituály?

Musím si udělat copánky. A pak si obouvám první levou ponožku a levou botu.

Zrovna copánky v českém týmu ve Slovinsku hodně frčely. Zaplétáte si je navzájem?

Většinou to dělám všechno já a spoluhráčka Míša Smějová, pleteme je všem. Já sem jezdím vlastně na házenou i na kadeřnictví. (smích)

Co pro vás vůbec znamená reprezentovat?

Obrovskou čest. A také že jsem zavázaná něčemu velkému, nesmím to brát na lehkou váhu. Naopak se snažím být co nejlepší a vydat ze sebe maximum, abych dobře reprezentovala naši zemi, sport a celkově českou házenou. (zs, ah)