„Jsou to hodiny strávené prací,“ popisují, že vydržet u řemesla dnes není jednoduché.

„Na přelomu tisíciletí nebylo mnoho lidí, od kterých by se dalo řemeslu učit nebo ho studovat. Generace starších řemeslníků byla uzavřená skupina a my jsme se museli vzdělávat sami,“ vzpomínají na obtížné začátky. Od dob, kdy svá díla vystavovali v čajovnách nebo je vyvěšovali dětem nad postel, už však uběhla řada let a jejich klientela se mezitím rozšířila.

Vitráže, které vznikaly v jejich rodinné dílně a zároveň v ateliéru Vitraj, mohou lidé obdivovat například v rekonstruovaném Kostele sv. Jiří v Horním Slavkově. „Práce začala u dezolátních oken. V tomto případě je poničili vandalové a okna pak několik let chátrala,“ říká Adamcová. „Ručně vyráběné tabule z foukaného skla, které nakupujeme za hranicemi ve Waldsassenu, jsme nařezali a domalovali,“ dodává s tím, že celý proces trval přes tři roky. „Je důležité nechat v původním stavu vše, co se dá. Když některé části chybí a nedohledáme dobové fotografie, nezbývá než improvizovat. Většinou se ale obrazce zrcadlí a člověk se naučí to odhadnout,“ přidává se Uhlík. Hotové vitráže nakonec sami nasazují ve více než osmimetrových výškách.

Ne vždy ale probíhá vše podle plánů. „Když se vazba posune a jen o milimetr popojede, musíte sklo celé rozložit a poskládat znovu,“ popisuje vitrážista. Naposledy se mu něco podobného stalo při práci na vitráži v Luhačovicích. „Po čtyřech dnech skládání jsem musel dílo rozebrat a začít téměř od znova. Byly to asi dva dny práce navíc, ale s tím se musí počítat,“ říká s pokorou o své složité profesi.

„Pro mě je jednodušší technika Tiffany, protože na skládání do olova je opravdu potřeba zručnost a trpělivost,“ svěřuje se Adamcová. Rozdíl je v použitých spojích – olověné profily versus měděné pásky. „Touto technikou vyrábíme právě věci, které prodáváme v našem obchodě,“ říká a ukazuje na ručně vyráběný lustr v kuchyni.

Rodinný podnik provozují jako jedni z mála řemeslníků v republice. „Lidé chtějí spíše designovat, samotný proces tvorby už málo kdo chce dělat. Pro mladé je to neatraktivní a jsou to hodiny strávené práce,“ shodují se. Především olověné sítě, které drží jednotlivé kousky skla, mají životnost jen kolem osmdesáti let. Kdo se bude restaurováním zabývat v budoucnu, si netroufají odhadnout. Jak nakonec sami přiznávají, ani jejich děti zatím profesi nepodlehly. „Zatím to vypadá, že raději převezmou naši kavárnu,“ zakončují s úsměvem.

Dominik Hron