S úsměvem a ochotně odpovídá na otázky novinářů, i když se po sté ptají, jak to dělá, že je pořád stejně půvabná a jaký má recept na šťastný vztah.

Dana se v mládí úspěšně věnovala krasobruslení, tanci a sportovní gymnastice a i když zvítězila láska k herectví, řád, činorodost a plné nasazení zůstaly součástí jejího života.

Rodina, včetně syna Petra a práce, která ji těší, ji nabíjejí energií a elánem. Rádi společně chodí na procházky, za kulturou, jezdí na kole, plavou a v zimě lyžují. Společné zážitky a zdraví patří k tomu nejcennějšímu co mají a čeho si váží.

„Jsem moc ráda, že už zase můžeme hrát divadlo, lidé mohou chodit na koncerty. Chystají se i dva zajímavé projekty, ale zatím o nich nemohu mluvit,“ říká o tom, co ji v nejbližší době čeká, Dana Morávková.

Váš syn Petr se rozhodl pro studium literatury v Anglii. Když by o vás jednou chtěl napsat knihu, co by v ní nemohlo chybět?
Tak o tom jsme doma nikdy nemluvili, to nás vůbec nenapadlo. Petr by chtěl napsat historický román, tak možná bychom mohli být předlohou pro některou z jeho postav.

Kdyby přece jen, co by v knize o vás určitě bylo?
Určitě by nechybělo moje dětství. Jižní Čechy, Měkynec, babička a děda. Je to malá vesnička u Strakonic, kde je kaplička, rybník, jezdila tam pojízdná prodejna a já jsem tam byla šťastná. Zažila jsem tam takové to klasické dětství na vesnici v přírodě, se zvířaty, kamarády a s láskyplnou péčí mých prarodičů. Na dětství mám jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Již mnoho let je vaším domovem Praha. Jaká místa máte rádi a kam chodíte na procházky?
Na procházky chodíme strašně rádi. Užívali jsme si je hodně v době pandemie, kdy se nikam nesmělo. Vyjeli jsme tramvají a šli se projít kolem Pražského hradu, u okýnka si koupili něco teplého k pití. Máme rádi procházky na Vyšehradě, kam chodíme často. Manžel tam má pochovaného tatínka a také jsme se na Vyšehradě brali. Tolik společného času na procházky nebo výlety jako teď jsme kvůli pracovnímu vytížení nikdy neměli. Navíc mám pocit, jako kdyby se všichni zahradníci domluvili a chtěli nám vynahradit, čím jsme prošli. Všude je tolik krásně rozkvetlých záhonů, nepamatuji, že by bylo tolik krásných květin a zeleně. Když jsme vyjeli na kolech do Stromovky, obdivovali jsme tulipány. Na psychiku má příroda velký vliv a umí pozitivně nabíjet.

Kdy se cítíte nejšťastnější?
Asi když jsem s manželem a se synem, taková malá štěstí jsou nejcennější. Stačí když mi od manžela přijde zpráva, že na mě myslí a má mě rád, nebo srdíčkem označí fotku, na které se mu nejvíc líbím.

Pamatujete si na vaše první setkání a na to, čím vás Petr zaujal?
Ano, samozřejmě. Seznámili jsme se při společné práci na muzikálu Kabaret v Divadle Na zábradlí, ale setkali jsme se ještě předtím. Petr hrál v Olomouci s paní Hegerovou. Já jsem šla po schodech a on šel proti mně. Jen jsme se pozdravili dobrý večer a na shledanou. Zaujaly mě jeho oči. Věděla jsem samozřejmě, že je klavírista, ale mně bylo úplně jedno, co dělá. Petr tomu říká poslechnout srdce.

Vím, jak moc jste se těšila na návrat na divadelní prkna a na to, až kultura zase ožije.
Ano, budeme s Divadlem bez zábradlí hrát komedii Jistě pane premiére na zájezdových představeních. Bude i natáčení, Petr bude mít koncerty. Těším se, že si to užijeme i jako diváci, že zase budeme chodit do divadla, na koncerty, do kina a na výstavy.

Co je pro vás rozhodující pro to, abyste přijala nějakou roli?
Určitě scénář, ten je hlavní. Pak je samozřejmě důležitý režisér a také kolegové, s nimiž bych měla hrát.

Výčet vašich divadelních, filmových i televizních rolí je opravdu hodně dlouhý a pestrý. Kdybyste ale měla vybrat hru, která je pro vás srdeční záležitost a vzpomínáte na ni moc ráda, co by to bylo?
Romeo a Julie na vsi, kterou natočil režisér Petr Weigl. Byli jsme velcí přátelé, byl i svědkem na naší svatbě. A pak hra Láska, kterou jsme hráli ve třech – Karel Heřmánek, Zdeněk Žák a já.

A na co se těšíte na vaší domovské scéně teď?
Na Hru, která se zvrtla, ve které účinkuji. Budeme ji hrát v září v Divadle bez zábradlí v režii Karla Heřmánka. Má náročnější scénu, takže ji nemůžeme hrát jako zájezdové představení. Kvůli právům k ní ji budeme hrát stejně, jako se hraje v Anglii. My jsme ji tam s manželem viděli, když jsme se jeli do Londýna podívat za synem, který tam studuje. Dobře jsme se bavili, takže zvu diváky na představení a věřím, že se budou bavit stejně jako my.

Jak to vypadá doma u dvou umělců, když mají před důležitou premiérou a velkým koncertem? Míváte trému a jste nervózní?
Petr je kliďas, toho absolutně nic nerozhází. I když se samozřejmě snažím ho před koncertem ničím nezatěžovat, aby se mohl soustředit. Ale že by měl trému z toho, že bude hrát třeba před zaplněnou O2 arénou s Lucií Bílou, tak to vůbec ne. A já před premiérou uklízím, potřebuji dělat nějakou manuální činnost. Gruntování mě uklidňuje a je to i praktické. Jsem samozřejmě pověrčivá, jako všichni herci, v divadle si dáváme zlomvazky. Jakmile ale vstoupím na jeviště, všechna tréma ze mě spadne.

Zapojujete se do řady charitativních projektů. S mottem „Svět je mnohem lepší místo k životu, když si lidé pomáhají“ jste se stala patronkou nadačního fondu pomoci matematika Karla Janečka Znesnáze21. Proč jste si ho vybrala?
Jde o neziskovou organizaci, která pomáhá lidem v těžké situaci. Jejich životní příběhy najdete na webu a podpořit můžete finančně i sdílením příběhu nemocné, postižené děti i lidi, které postihla nějaká životní tragédie. Setkávají se tu tak ti, kteří pomoc potřebují s těmi, které jejich příběh oslovil a chtějí pomoci. Peníze putují ke konkrétním lidem a i když se vybere víc peněz, než se předpokládalo, ten člověk je dostane. Snažím se pomáhat a myslím, že ten kdo chce, způsob jak pomoci si vždycky najde.

Na dovolenou jste si vybrali letos Rakousko, kam se rádi vracíte. Co se vám tam tak líbí?
Mám ráda Rakušáky, lidé tam jsou velmi milí, ochotní a slušní. Trávíme tam celá rodina hodně času na kole, jízda kolem jezera mi vyhovuje. A když mají oba Petrové přetlak a musí vybít energii, a to mají vždycky, vyrazí na kole do kopců a lesa a já si u jezera zatím užívám klidu s knížkou.

Je o vás známé, jak milujete kabelky, dokonce je i sama navrhujete. Přivezete si nějakou další do sbírky také z Rakouska?
Určitě nejen kabelku, mám ráda i rakouskou módu. Je kvalitní, nadčasová a zase trochu jiná než u nás.

Vaše krásné dlouhé vlasy všichni obdivují. Měla jste vůbec někdy krátké vlasy?
Dlouhé vlasy mám celý život, jen kvůli roli jsem měla jednou mikádo k ramenům. Krátké vlasy na ježka jsem neměla nikdy. V divadle se změna účesu řeší parukami a pokud jsou maskéři šikovní, dokáží využít mé vlasy a zapracovat je do výsledného účesu. Dlouhé vlasy potřebují péči, proto jednou měsíčně jezdím do Teplic, kde se ve Studiu Jana Burdová stará Jana o to, abych měla vlasy zdravé a vypadaly pěkně.

Na co nejvíc těšíte?
Těším se, až si vydechnu. Nevím, kdy to přijde, ale těším se na to.