Jak se vstupuje do seriálu, kde neznáte konec, je to pro herce výzva?
Je pravda, že to pro mě bylo velké dilema, protože na tyto seriály vůbec nekoukám. Ale na scénáři Sestřiček mě zaujalo, že má postava je bývalá šéfka oddělení obecné kriminality. Myslím si, že žena v tomto oboru na vedoucím postu by to v reálu asi měla hodně těžké, protože je to téměř na sto procent mužská profese. A to pro mě byla opravdu výzva.

Takže do Sestřiček jste se nakonec vrhla s nadšením. Máte třeba možnost vnést do scénáře i nějaký svůj nápad?
Je pravda, že jsem scenáristům volala už asi dvakrát. Ale v tom fofru a množství všech těch postav moc šancí na vnášení vlastních nápadů bohužel není.

Pocítila jste někdy obavu vstoupit do filmového či divadelního projektu, ale nakonec jste si řekla, že je to zkusíte, zapřela se a šla do boje?
Ano. U jednoho filmu jsem to přesně tak cítila a nakonec jsem se rozhodla a vstoupila. Ovšem v divadle, když je člověk v angažmá, to je jiné. Tam ani nic odmítat nemůžete. A že to někdy byly zapeklité chvilky, kdy byly texty hloupé, tendenční, k výročím… Takže se tím člověk musel protrápit. Ale pak za to – jednou za sto let – přišla odměna v podobě nádherné a chytré hry s dobrou režií, dobrými kolegy. Tak to zkrátka v životě funguje.

Díky divadelním rolím, nyní i díky seriálu Sestřičky se stále pohybujete mezi mladými herci. Je v tom nějaká výhoda?
Já jsem za to vděčná, protože člověk je v určitém okamžiku odstřižen. A přiznávám, že spoustu mladých herců díky tomu objevuji, protože je neznám.

Vnímáte rozdíl mezi současnými mladými herci a mladými herci z vaší doby? Je vůbec nějaký?
Myslím, že mladí jsou nyní sebevědomější. Ale na druhé straně mají mnohem větší existenční problémy, než jsme měli my. My je tedy měli taky, protože platy v divadlech byly a jsou velice nízké. Ale teď je to mnohem těžší. Když si člověk představí výši nájmů, tak je pochopitelné, že se mladí herci musejí živit v první řadě jinde než v divadle, které se vlastně stává druhořadým. Nemohou si dovolit věnovat se divadlu na prvním místě. Musejí brát práci v seriálech či dabingu, aby měli kde bydlet a z čeho žít.

Vy samozřejmě nejste jen herečka, ale také maminka nyní již dospělých synů. Vybavíte si, jak jste se cítila, když vám oba definitivně vylétli z hnízda?
To je zvláštní životní etapa, kterou si neumíte představit, protože od okamžiku, kdy se děti narodí, najedete na určitý životní rytmus. Musíte zajistit všechny jejich potřeby, chystáte svačinky… A když pak odejdou, zůstanete s prázdnou náručí a je trochu psychický šok to překonat. Takže si musíte hledat něco jiného a tu díru a prázdnou náruč vyplnit jinou činností.

Jak vlastně snášíte samotu? Poté, co jste ovdověla, dokonce samotu dvojitou.
No to je šok. S tím vlastně bojuju dodneška.

Pomohla vám překonat ty nejtěžší chvíle práce?
Ano, pomohla mi práce. Zkrátka myslet na něco jiného, přemýšlet o něčem jiném než o samotě. Což je pro mě dodnes docela těžké.

Máte ale vnoučátka, která si babičky náležitě rozmazlují. Moje děti třeba spolehlivě nadchnou řízky od babičky. Čím jim děláte radost vy?
Já to mám trošku složitější. Moc se z nich těším, vnoučata jsou krásná a chytrá, ale teď mě od nich už skoro rok syn drží na distanc, protože malé děti jsou potenciální přenašeči koronaviru, takže si spolu občas telefonujeme a doufám, že jim budu moct už brzy udělat třeba právě ty řízky.

Jste známá tím, že velmi ráda posloucháte mluvené slovo. Podle čeho se rozhodujete, zda si knihu přečtete, nebo si ji poslechnete?
Jirka (manžel Jiří Ornest – pozn. red.) i já jsme pro Český rozhlas občas něco natočili, takže mi z rádia sem tam něco k poslechu pošlou. Já rádio poslouchám opravdu hodně a přiznám se, že když poslouchám mluvené slovo právě v rádiu, tak ne každá interpretace se mi líbí. Takže jsem s výběrem opatrná.

Patříte k herečkám, jejichž hlas posluchači mluveného slova velmi dobře znají. Stále namlouváte audioknihy?
Teď už ne. Už delší dobu jsem žádnou nenatáčela. Nastoupila totiž jiná generace režisérů i mladých herců. Když poslouchám Vltavu, tak je to generačně proměněné, i když tam občas pouštějí i starší záznamy.

Jste vášnivou čtenářkou. Prozradíte nám, co se vám v poslední době líbilo a nemohla jste se od toho odtrhnout?
Nedávno jsem četla knihu vzpomínek novinářky Dani Horákové, která je o jejím bývalém manželovi, filmaři Pavlu Juráčkovi. Docela mě to zaujalo. Nejdřív jsem se nemohla začíst a pak jsem se pro změnu nemohla odtrhnout. A teď mám na stole připravenou bichli o Milanu Kunderovi. Jednu knížku od něj – Život je jinde – už jsem přečetla. Co se týče knih, mám plány číst dál a dál. Mám totiž ráda čtení.