Proč jste se rozhodla studovat oděvní návrhářství?
Jako dítě jsem milovala zvířata a chtěla jsem být veterinářkou, jenže tu horší stránku tohoto povolání jsem si pro sebe neuměla představit. Hned další záliba, ve které jsem byla doma podporována mojí úžasnou maminkou, bylo vymýšlení oblečení. Jenže šít jsem tehdy ještě neuměla, tak je podle našich návrhů šila švadlena. My jsme s maminkou chodily vybírat látky. Když jsem si pak měla zvolit, co půjdu studovat, rozhodla jsem se pro oděvní průmyslovku. Přiznávám, že jsem neměla vůbec domyšlené, kam to vlastně povede, co budu po škole vůbec dělat. Navíc jsem studovala ještě před revolucí, tehdy byly úplně jiné podmínky i možnosti. Když se ale ohlédnu zpět, říkám si, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Jsem kreativní člověk a ve své tvorbě se cítím jako ryba ve vodě.

Je velký rozdíl studovat návrhářství u nás a v Londýně, kde jste trávila letní semestry?
Myslím, že vyrazit do světa a vidět jiné cesty a formy čehokoliv je pro život ta nejlepší škola. Jako dozrávající člověk jsem se tím posunula dopředu mílovými kroky. Návrhářství je na zahraničních školách více vedeno k podpoře individualismu. Nikdo nemá tendence vás ovlivňovat, nutit do jeho stylu. V tom cítím největší rozdíl. A samozřejmě i samotné prostředí dělá hodně. Londýn nebo New York jsou mnohem větší metropole než Praha, život na ulici a s tím spojený street style je tam zajímavější. Inspirace je tudíž přirozeně široká. Ta studia mě nakopla, abych pak procestovala téměř celý svět. Chtěla jsem vidět jiné kultury, jinou přírodu. V tomhle směru se cítím nevyčerpatelně obohacená.

První zkušenosti po střední škole jste sbírala jako šička v pražském salonu Eva, kde se šily šaty v ruce. Jaké to bylo?
Salon Eva bylo prestižní místo. Paní Hana Podolská vybudovala krejčovství, které produkovalo nadčasovou a hlavně vysoce kvalitní tvorbu. Já si toho moc vážila, ale podmínky byly pro nás, řadové pracovnice, velmi drsné. Nástup v sedm ráno, šatna, převlečení, zasednutí do lavic s prknem na klíně a měsíční gáže 800 korun. Šaty jsme na dílně šily čtyři ženy naproti sobě ve třech řadách, všechno v ruce. Vedle nás stála u stolu střihačka a za námi jeden šicí stroj. Vypracování bylo z 80 procent ruční.

Vyžít s tímto platem asi nebylo jednoduché.
Ani si nevzpomínám, jak jsem to tenkrát prožívala. Možná i díky tomu, že jsem mohla bydlet v Praze u rodičů. Pokud bych byla mimopražská a musela řešit bydlení, tak skutečně nevím, nevím. Byly to opravdu tvrdě vydělané peníze. Pak přišla revoluce a věci se začaly celkem rychle hýbat. Nakonec jsem odešla mimo obor.

Proto jste využila příležitost a po revoluci vycestovala?
Ne úplně hned, nejdřív jsem si našla jinou práci a musela si něco našetřit. A taky se naučit angličtinu. Za půl roku jsem začala plánovat cestu. Nějaká přehnaná očekávání jsem neměla. Chtěla jsem něco zažít, věřila jsem, že tak budu o hodně zkušeností bohatší. Bylo důležité vidět jiné kultury, umět si udělat názor. Ať chcete, nebo ne, podobné cesty vás zformují, posunou, obohatí a vy se stanete zajímavějším člověkem. Proto pak bylo i snazší získat zajímavou práci, která odstartovala mou dlouholetou kariéru v realitách. Sice stále ještě v jiném oboru, ale s módou jsem neztrácela kontakt. Navíc byla moje pozice spojená s výstavbou prvního shopping mallu v Praze ve Vinohradské tržnici. Později jsem se stala ředitelkou rozvoje u AIG/Lincoln, kde jsem působila mnoho let, vlastně až do úplného vyčerpání. Nejsem týmový hráč, jsem prostě kreativní individualista. Takže i když jsem byla ve své práci velmi úspěšná, šlo o velmi frustrující období. Navíc, když jste mladí, není jednoduché si některé věci uvědomit a hlavně si je přiznat.

Takže až díky korporátu, ve kterém jste se nechala několik let doslova ždímat, přišla myšlenka jít svou vlastní cestou?
Nevím, jestli bych k tomu jinak dospěla, ale chci věřit, že to tak prostě mělo být. Po škole jsem na ni nebyla připravená, byť jsem vždy toužila po svobodě. Ale díky času, který jsem v korporátu trávila, a také dodatečnému vzdělání jsem se mnohému naučila. Vlastní cesta je proto jasnější, navíc si se spoustou věcí poradím sama.

Oblečení do kanceláře jste si tehdy šila sama. Našla jste mezi svými kolegyněmi i svou budoucí klientelu?
Bussines dress code se v té době bral dost vážně, takže jsem díky svému šití měla velkou výhodu, byla jsem vždy výborně oblečená, zajímavě, jinak. Navíc v té době nebyla nabídka na trhu ještě tak pestrá, takže spousta žen z mého okolí měla o moje modely zájem. Postupně jsem si začala uvědomovat, jak moc mi navrhování chybí. Založila jsem tedy svoji značku Tina Hollas, kterou jsem pojmenovala po sobě, nechala vyrobit etikety, vizitky a šila na zakázku, na míru z domova. Hodně klientek si ale nevědělo rady s oblékáním. Začala jsem s nimi tedy trávit hodně času po pracovní době, oblékala jsem je, radila jim, byla jim oporou.

Takže takový módní koučink…
Dalo by se to tak říct, i když jsem to nějak neplánovala. Opět jsem spíš reagovala na situaci. Na London School of Fashion jsem měla jeden předmět podobně zaměřený. Vlastně si myslím, že mám schopnost naslouchat a hlavně načíst typově postavu, osobnost, potřeby a pak poradit. Věnovala jsem se individuálním klientkám, ale měla jsem i celé týmy. Šlo o vyčerpávající činnost, časově velmi náročnou. Není reálné to kombinovat s tím, co dělám dnes. I když určitý koučink stále dělám, ten „životní“.

Podílela jste se i na konceptu Konopiště Resort. Jaký byl váš úkol?
Konopiště Resort je moje „dítě“. Po odchodu z AIG/Lincoln jsem měla takovou vizi zrealizovat soudobý rezidenční projekt v duchu 20. let. V té době se věnovalo hodně prostoru architektuře a urbanismu. Chtěla jsem posunout hranici kvality bydlení a ukázat, že ne vše musí být Central Group. Začala jsem vybírat vhodnou lokalitu. Bohužel Praha žádné volné místo, které by mělo genius loci, nenabízela. Začala jsem hledat v okolí a nakonec zakotvila u Konopiště. Odkoupila pozemky, uzavřela spolupráci s irským investičním fondem a začala dávat dohromady koncept. Projekt jsem celý vymyslela a připravila společně s jedenácti architekty, které jsem si pečlivě vybrala a kteří dali do díla maximum. Vznikla přenádherná kolekce soudobé architektury, obohacená o dva poslední návrhy od Jana Kaplického, kterého jsem oslovila a během příprav navštěvovala v Londýně. Projekt jsem dostala do úrovně stavebního povolení pro I. etapu, následně jsme ho však pozastavili. Nyní se ale konečně připravuje jeho realizace, z čehož mám ohromnou radost.

Mimochodem, modely dvou staveb od Jana Kaplického, Vila Kaplicky a Klub Volavka, mají čestné místo ve vašem módním ateliéru.
Je to tak. Nechala jsem je vyrobit v Londýně u dvorního modeláře Jana Kaplického a jsou to opravdu skvosty.

Čím se dnes vyznačuje značka Tina Hollas?
Tina Hollas se v čase hodně posunula od business oblečení k sofistikovanému casual smart. Mým kompletním odříznutím se od korporátu se změnil i můj názor na to, co chci nosit a jakou tvorbou se chci konečně zabývat. Zajímám se o zdravý životní styl. Ale nic ortodoxního. Selský rozum. Komfort, pohodlí, přírodní materiály, nadčasovost a hlavně udržitelnost v čase. Své kolekce aktuálně vyvíjím v návaznosti na ty předchozí. Aby modely se sebou pracovaly a nebylo potřeba je každou sezonu vyhazovat nebo kompletně měnit celý šatník. Chci, aby se ženy cítily pohodlně. Zároveň chci, aby jim to slušelo, aby vypadaly žensky. Mnoho starších, ale oblíbených modelů stále vyrábím. Nehraju si na nějakou velkou módní návrhářku, na to nemám. Jsem spokojenější v kontaktu se svojí klientelou, s reálným životem. Největší radost mi udělá zpráva od klientek, že jsou v mém oblečení spokojené, nebo fotka, kde jim to fakt sekne. Tina Hollas je hodně o osobním přístupu. Zajímám se o potřeby „mých“ žen, u práce vždy myslím jen na ně. Čím bych jim na další sezonu mohla obohatit šatník v návaznosti na to, co jsem jim nabídla minule.

Svůj čas aktuálně dělíte mezi uměleckou tvorbu a chovnou stanici anglických špringršpanělů. Jak to zvládáte?
Mám toho opravdu hodně, je to kolotoč, ale pokud se neděje nic nestandardního, cítím se jako ryba ve vodě. Dělá mi dobře mít dva různé světy. Neustále utíkám z jednoho do druhého, mám vždy pocit, že si od nich vzájemně odpočinu. Možná si něco namlouvám, nevím, ale neumím si představit život bez pejsků a svojí práce, kterou miluji. S tím chovatelstvím jde spíš o hobby, i když jsme si za těch 10 let, co se mu věnuji, vybudovali celosvětově celkem slušnou reputaci. Moje holky mají štěňátka maximálně jednou do roka a maximálně dvakrát za život. Péče o pejsky je ale neustálá. Když jsme letos na jaře měli štěňátka, nechali jsme si doma fenku. Jmenuje se Gisele a je jí plný dům. Je už osmá a já si myslím, že už by to stačilo. (smích)

Je nějaké místo, kde hledáte inspiraci?
Mám oči otevřené, prostě kouknu a vidím. Neustále někde něco nasávám. Dobře mi ale dělá pobyt na naší chalupě na Šumavě. Tam se můžu opravdu zastavit. Stačí hodina a jsem jak vyměněná. Když jsem měla třeba nějakou virózu a nechtělo se mi jet, stejně jsem se nakonec přemluvila. A do dvou dnů jsem byla zdravá. Příroda je opravdu mocná čarodějka. Věřím v ní. Jdeme se s pejsky a mojí kobylkou proběhnout do lesa, hlava se vyčistí a najednou mám úžasné nápady. Příroda, sport, radost se zvířaty, práce na zahrádce… Obyčejné a malé věci.

Martina Hollasová

Vystudovala SPŠO v Praze a následně London School of Fashion v Londýně. Po zkušenostech v korporátních společnostech se rozhodla v roce 1996 založit značku Tina Hollas. Její tvorbu můžete koupit v ateliéru U Obecního dvora 4 na pražském Starém Městě nebo on-line na www.tinahollas.com. Před pár lety se přestěhovala na faru blízko Mělníka, kterou kompletně zrekonstruovala. Věnuje se zde nejen práci, ale i chovu psího plemene špringršpaněl.