Během natáčení svých filmů jste vyslechla a zaznamenala spousty příběhů. Který byl pro vás nejsilnější?
Těžko se mi to takhle hodnotí, ale uvedu dva pro mne velmi silné příběhy: Karolína je žena, která nikdy nic nevzdává. Když jsme o ní stříhali film, říkali jsme mu terapeutický. A to se potvrdilo i v ohlasech diváků. V České televizi byl vysílán letos na začátku ledna, v době všeobecné tísně způsobené koronavirovou krizí. Snad nikdy jsem nezaznamenala tolik ohlasů. Většina diváků se shodla, že jim Karolínin příběh dal naději. Co víc si přát? Druhým příběhem je René. Intelektuál-asociál. Zajímavá kombinace. Díky ní René dokáže, snad jako nikdo jiný, zprostředkovat divákům svět lidí za mřížemi. Film o něm získal v roce 2008 cenu Evropské filmové akademie, což mi potvrdilo, že ten příběh je svým způsobem univerzální a funguje i mimo Česko. Ve sledování Reného osudů pokračuji i dál.

Nedávno jsme v České televizi mohli vidět dokument Ester, o herečce a moderátorce Ester Janečkové. Bylo třeba toto natáčení něčím výjimečné?
Výjimečné bylo to, že jsem s Ester začala točit v jejích 17 letech, kdy byla studentkou střední zdravotní školy a nikdo tehdy netušil, jak se bude její příběh vyvíjet dál. Což je podstata časosběrného natáčení. To, že se Ester, jako jediná v mých příbězích, stala známou osobností, byla pro nás nečekaná situace. Trochu jsem se obávala, zda neztratí svou otevřenost a autenticitu. Naštěstí neztratila.

Oblíbená herečka Daniela Kolářová.
Herečka Daniela Kolářová: Po smrti manžela bojuji se samotou hlavně prací

Jaký člověk se podle vašich zkušeností dokáže před kamerou nejvíc rozpovídat, otevřít se a být upřímný?
Pro dokumentární natáčení jsou ideální protagonisté, kteří dokážou být zcela autentičtí, nestylizují se, neříkají to, o čem se domnívají, že chcete slyšet, ale to, co si opravdu myslí.

To musí být těžké se k nim vždy po čase znovu vrátit. Zvlášť když máte roztočených několik filmů najednou. Existuje něco jako plán natáčení, nebo točíte, když mají hrdinové dokumentu zrovna čas?
S mými protagonisty se snažím udržovat stálý kontakt a tak vím, co se zhruba v jejich životech odehrává. Podle toho se snažím plánovat natáčení.

Takže si nemusíte jejich příběhy připomínat, když za nimi po pár letech jdete znova…
Ke všem svým roztočeným projektům mám přesné transkripty natočeného materiálu včetně popisu situací. To si vždy před dalším natáčením proberu a podle toho se připravuji.

Co vám pomáhá unést tu tíhu osudů, které sdílíte s hrdiny svých filmů?
Všechno, co dělám, dělám dobrovolně, takže musím být připravená i na těžké situace. Je to prostě součást mé profese, musím se s tím umět vyrovnat, jinak bych to nemohla dělat. Moji protagonisté se stali do jisté míry součástí mého života a jejich osudy prožívám podobně jako osudy mých přátel.

Natáčení nového seriálu České televize Hlava Medúzy - na snímku Petra Bučková.
V kanadách jsem naběhala kilometry, říká herečka Petra Bučková

Při sledování vašich dokumentů mě často napadá, jak malý vliv na náš osud mají naše rozhodnutí a plány do budoucna. Napadlo vás to také někdy?
S tím bych asi úplně nesouhlasila. Některá naše rozhodnutí mají mnohdy velký vliv na budoucí život. Ale s plány je to možná trochu komplikovanější. Asi záleží na tom, jak moc jsou reálné a realizovatelné. Dobře k tomu sedí přísloví: „Chceš-li rozesmát pánaboha, vyprávěj mu o svých plánech.“

Asi máte radši příběhy s dobrým koncem…
Ano, ale ve svých příbězích tomu nemůžu nijak napomoci – ty příběhy píše život sám.

Na jaký váš další zfilmovaný příběh se můžeme těšit?
Na jaře bude mít na festivalu Jeden svět premiéru můj film Anny. To je taky časosběrný film a jeho hrdinkou je prostitutka Anny. Její příběh je zajímavý tím, že začala „šlapat“ až v šestačtyřiceti letech, aby finančně pomohla dětem a vnoučatům. Zároveň pořád pracovala jako toaletářka na záchodě v metru a hrála divadlo se souborem Rozkoš bez rizika. Je to dost barvitý příběh.

Herecký pár Linda Rybová a David Prachař
Linda Rybová a David Prachař: Pandemie rozkymácela naše životy

Jak snášíte současnou covidovou kalamitu, jejíž konec všichni netrpělivě vyhlížíme?
Mám naštěstí pořád dost práce, kterou navíc můžu dělat i v téhle době, tak zatím nepanikařím. Těším se na vakcínu, ta je světlo na konci tunelu.

Co vám v této době dělá radost?
Nemůžu být moc v kontaktu s dětmi a vnoučaty, což mě štve, ale snažím se ten čas alespoň využít jinak. Dělám vše, co jsem dlouho odkládala: pořádek v materiálech z předešlých projektů, pořádek v knihovně, ve skříni. To pro mne znamená i jakousi metaforu pořádku v duši.

Helena Třeštíková se narodila roku 1949 v Praze. V roce 1975 úspěšně dostudovala Katedru dokumentární tvorby na FAMU a jako jedna z prvních u nás se začala věnovat časosběrné metodě – tedy sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Její první časosběrný projekt sledoval šest manželských párů od chvíle sňatku a výsledkem byl cyklus pro televizi s názvem Manželské etudy (1987), kterým se poprvé dostala do širšího povědomí diváků. S velkým úspěchem následovaly například filmy Sladké století či Ženy na přelomu tisíciletí. Film Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville (2007). Za film René získala v prosinci 2008 cenu Evropské filmové akademie Prix Arte 2008 v kategorii dokument. Velmi zaujala snímkem Katka (2009), ve kterém čtrnáct let sledovala život mladé narkomanky. Letos uvedla Česká televize její snímky Karolína a také Ester, jehož hlavní hrdinkou je herečka a moderátorka Ester Janečková. Manželem Heleny Třeštíkové je spisovatel, režisér a architekt Michael Třeštík. Jejich dětmi jsou Tomáš Třeštík, fotograf, a producentka Hana Třeštíková.