Herečka Míša Tomešová: Ideální máma neexistuje

Cítíte se jako maminka výjimečně?
Výjimečná je každá maminka. Ale až na to, že mám děti, se jinak než před porody necítím… Snažím se i přes porody zachovat si takovou tu dětskou naivitu, hravost a kreativitu. A to se, myslím, daří i díky mému manželovi (herec Roman Tomeš, pozn. red.), který byl vždycky pro, abych nebyla jen doma s dětmi. Máme to už od začátku nastavené tak, že v tom rodičovském nasazení fungujeme padesát na padesát, tedy až na to kojení, to on zastat nemohl. (smích) Díky tomu mám prostor pro sebe, své tvoření, a hlavně pro mou vášeň, což je herectví a zpívání.

Kdy jste se naposledy jako dítě cítila?
V poslední době se tak cítím každý den. Kvůli situaci, která je, jaká je, na sebe s rodinou máme totiž víc času, což je jedna z mála výhod, které dnešní doba skýtá. Společně chodíme do různých herniček, kde jezdíme na klouzačkách a i já s manželem si užíváme prolézačky, které za nás nebyly. My oba jsme vlastně v poslední době pořád dětmi.y.“

Kdy jste si naopak zřetelně uvědomila, že dítětem opravdu nejste?
To bylo nedávno, když nám přestalo fungovat tepelné čerpadlo a doma jsme měli totální zimu. Musela jsem jednat jako matka-ochranářka, protože teploměr nám uvnitř ukazoval deset stupňů. Na týden jsme museli domov opustit, než se vše podařilo opravit. A jelikož mám kreativní povolání, kdy každý den zažívám něco jiného, bylo to po organizační stránce hodně náročné. Takže ve chvílích, kdy řeším logistiku a snažím se skloubit rodinu, práci, úklid a zábavu, tak to jsem dospělá vždycky.

Heidi Janků se po smrti manžela už vztahu nebrání. Musí přeskočit jiskra, říká

Je to výhoda, být mladou maminkou? Myslíte si, že máte k synům o to blíž a můžete je snáz pochopit, než kdyby vám bylo o patnáct let víc?
To asi úplně posoudit nedokážu. Ale sousedky a kamarádky, které měly děti později, to zvládají skvěle. Zřejmě to není otázka věku, ale spíš nějakého vnitřního nastavení. Já jsem se stala maminkou v pětadvaceti a hodně lidí mi říkalo, že je to brzy, protože já sama jsem nezralá a vypadám trošku jako děcko. Hodně lidí na mou adresu říká, že dítě má dítě. Takže jestli v tom je nějaká skrytá výhoda, tak možná v tom, že si všichni myslí, že jsem starší sestra mých synů. (smích)

Myslíte si, že existuje něco jako „špatná máma“?
Neexistuje nic jako ideální máma, dokonalá máma ani špatná máma. Každá matka dělá pro svoje děti i sama pro sebe v té určité situaci to nejlepší, co zrovna může. Jako špatná, nebo i jako ideální matka můžeme občas působit všechny, ale ono nic není černobílé.

Děti jsou miláčkové, ale občas nám umějí zatopit. Jaká je vaše tajná zbraň na zvládání záchvatů vzteku u synů?
Já ty páky v takových chvílích možná znám, protože jsem si toho na téma, jak vychovávat, nebo naopak nevychovávat dítě, hodně přečetla i naposlouchala. Ale nevím, jestli je vždy umím správně použít. Na děti není možné používat stejný metr, takže si cestu, jak na to, musí najít každý rodič. Neříkám, že to funguje vždy, ale pomáhá mi dýchání. Když mě kluci rozzlobí, tak se to snažím prodýchat. Nebo se začnu smát, když se vztekají. V tu chvíli se jedno z dětí přidá, pak se rozesměje manžel a vztekající se dítě pak nakonec přejde do smíchu taky. Tato metoda už se mi párkrát osvědčila.

Vybavíte si momenty vaší „maminkovské kariéry“, kdy jste byla opravdu pyšná máma?
Já jsem na ně pyšná neustále. S oběma syny chodím na logopedii a oni dělají takové pokroky! Byla jsem na ně třeba pyšná, když si něco chtěli koupit v cukrárně. Řekla jsem jim, že počkám venku a oni ať si vše objednají sami. Dala jsem jim peníze, oni si vše přepočítali… tak v takových momentech, v úplně jednoduchých životních situacích, jsem na ně obrovsky pyšná.

Co si jako matka myslíte, že je nejdůležitější věc, kterou musíte pro své děti udělat?
Milovat je, dávat jim určitou svobodu projevu a dodávat sebevědomí.

Určitě se vám stalo, že jste byla znavená tíhou věcí, které jako žena a rodič musíte zvládnout. Jak se co nejrychleji oklepete?
Všechny mámy mají určité propady. Přijdou hektické chvíle, kdy nestíháme nic, práci, domácnost… na bedrech toho máme spoustu. A pro mě je dobrý ventil potkat se s mými třemi nejlepšími kamarádkami, které mají každá také dvě děti a občas vyjedeme na společný víkend. Nebo si večer sednu a vše proberu u vína s manželem. Co mi ale hodně pomáhá, to je návštěva psychoterapeutky. V rámci prevence a duševní očisty k ní chodím každý měsíc.

KVÍZ: Hvězda muzikálů slaví padesátku. Jak dobře znáte Sabinu Laurinovou

Psychoterapii berete jako prevenci?
Přesně tak. Na terapii chodím, abych s určitými věcmi nemusela obtěžovat svého manžela, i když si spolu povídáme opravdu hodně do hloubky a řešíme úplně všechno, za což jsem vděčná. Ale ono je dobré mít naprosto nezávislého a nezaujatého pozorovatele, který vám řekne i svůj názor a třeba vás utvrdí v tom, že to, co děláte, děláte správně. Alespoň moje terapeutka to takhle dělá. Já jí popíšu všechny situace, které se staly, jak jsem je řešila, a ona pak analyzuje, proč jsem to udělala a že dělám všechno správně. Takže já od ní pokaždé odcházím mnohem sebevědomější a důvěřuju si jako matka i jako herečka mnohem víc.

Jak těžké je pro mámu-herečku odcházet od dětí, často večer, kdy místo čtení pohádek musíte hrát?
Momentálně nehrajeme tolik, abych se nad tím pozastavovala. Spíš beru za vzácné momenty, kdy hrát můžeme, a jsme vděční, že se představení nezrušilo. Já si zcela upřímně chodím do divadla odpočinout, což také není tak často. Střídáme se s manželem, případně kluky pohlídají babičky nebo hodné sousedky. Nemáme žádné chůvy, kluci jsou zvyklí na vybrané okruhy lidí, se kterými si čas, kdy nejsme spolu, užijí. A užiju si ho i já.

Jste hodně vytížená, vystupujete v řadě představení a loni jste si přibrala další. V Divadle Bez zábradlí hrajete v muzikálu Cabaret. Musela jste mít dobrý důvod vstoupit do nového projektu, když máte malé děti.
Když jsem dostala nabídku hrát Sally Bowles, tedy hlavní roli v muzikálu Cabaret, nebylo co řešit. Pro každou muzikálovou herečku je to jedinečná příležitost a já si uvědomuju, že taková nabídka se může poštěstit třeba jen jednou v životě a bylo by rouhání, kdybych tu roli nepřijala. Já to celé pojala jako obrovský workshop. Velmi intenzivně jsem na sobě, co se týče zpěvu a tance, pracovala, posunula jsem vlastní hranice a myslím si, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Představení je obrovsky povedené, i když jsme si všichni sáhli na dno fyzických i psychických sil, ale právě to je na tom vidět. Všichni do toho dáváme ne sto, ale dvě stě procent a já mám ze sebe radost v tom, že se mi všechno podařilo skloubit. Posunula jsem se dál a vím, že toužím po tom, posunout se ještě dál.