Máme v sobě milovníka i válečníka. Proč ve vztazích zbytečně bojujeme?

Lidský mozek je nastavený dvěma směry. Jsme schopni nesmiřitelně bojovat i nezištně milovat podle toho, jakým způsobem mozek používáme. A to zase závisí na podmínkách, v nichž se mozek vyvinul.

Podle čeho si vybíráme partnera:

Především berme v úvahu, že jde o složitý orgán, dotvářející se ještě dlouho poté, co se narodíme. „Lidské miminko přichází na svět velmi křehké a jeho budoucí schopnost řešit konflikty i schopnost milovat záleží na okolnostech, v nichž vyrůstá a které se do jeho mozku svou kvalitou doslova obtisknou,“ říká psychoterapeutka Eva Labusová, která se specializuje na oblast vztahů.

Opakujeme chyby po rodičích

Je-li prostředí, v němž vyrůstáme, nějak rizikové nebo dokonce nebezpečné, tedy když rodiče zkrátka nejsou emočně a vztahově zrovna kompetentní, nevědomě od nich přebíráme danajský dar této nekompetence. Máme zkrátka tendenci chování rodičů automaticky opakovat.

Ve vlastních párových vztazích pak podléháme nevyzpytatelným reakcím, kterým ani my sami často nerozumíme. To v našem životě vytváří řadu neuspokojivých bolestných situací.

Nevědomá strategie obrany

Obecné rady, jak ve vztahu komunikovat bez potíží, se možná dočtete v některých časopisech, ale skuteční odborníci je rozdávat nemohou.

„Podle současného stupně poznání je skrytě, ale o to působivěji přítomno něco, co chování a prožívání obou partnerů ovlivňuje bez ohledu na jejich upřímnou snahu zachovat klid,“ usmívá se Eva Labusová. To „něco“ je v psychologii nazýváno různými jmény, v poslední době se nejčastěji ozývá výraz attachment - citové pouto.

To znamená, že máme vrozenou schopnost i potřebu navázat a udržet hluboký citový vztah s druhou lidskou bytostí, a současně si i osvojujeme strategii pro vlastní ochranu nebo přežití. Pokud se ve vztahu cítíme být ohroženi, nevědomě ji uplatňujeme.

Někdy je tohle ohrožení skutečné. Často ho ale náš mozek vnímá i tam, kde není. Jde pak o neuvědomělou naučenou instinktivní reakci, obvykle právě z dětství.

Vypínáme empatii, zapojujeme alarm

Hrozí-li nám skutečné nebezpečí, jde o potřebnou zachraňující reakci. Potíž je v tom, že může jít také o planý poplach, kdy nějaký současný zážitek či prožitek v našem mozku spontánně a bez ohledu na naši vůli aktivuje strategii ochrany utvořenou v minulosti v důsledku skutečného hrozícího nebezpečí. Jde o nepřiměřenou automatickou stresovou reakci typu útěk – útok – zamrznutí.

Jak upozorňuje psychoterapeutka, v našich párových soužitích bývá právě tohle nejčastějším zdrojem konfliktů. Ve chvílích nějaké konfrontace s partnerem jsme zbaveni racionálního uvažování a nemáme neutrální postoj. Vypínáme empatii a zapojujeme alarm nejvyšší obrany. Ten je však určen pro kontakt s nebezpečím a s nepřáteli.

Malé ranní rituály pro ženy nad 50 let: Zpříjemní jim vstávání a dodají energii

Zdravý život

Ve vztahu žitém s cílem dosažení nejvyšší možné láskyplnosti, intimity a vzájemné péče je taková reakce ubližující, způsobuje ostražitost, odcizení a postupně může vyústit až v úplný zánik vztahu.

Neseme si to od rodičů

„Je obrovská škoda, když ke ztrátě spojení s partnerem dochází v důsledku takových nekontrolovaných reakcí nezřídka navazujících na naši zkušenost s prvními lidmi, s nimiž se náš vztah utvářel – s našimi rodiči,“ vysvětluje Eva Labusová.

Vývoj naší citové vazby totiž bezprostředně souvisí s kvalitou péče a vztahu, jakých se nám od rodičů, a zejména od matky, dostalo zhruba do třetích narozenin. Zároveň může jít o vliv významných traumatických zážitků z pozdější doby, které mozek vnímá jako nezvladatelné a zaplavující, takže přepíná do stavu pohotovosti či přímo alarmu.

Víte, jak se bezpečně seznámit na internetu? Počítejte s kreativitou podvodníků

Sex a vztahy

„To, jak kvalita vazby z původního rodinného prostředí může ovlivnit budoucí vztahy dítěte, ukazují příklady. Berme je ale jen jako modelové, nejde o konkrétní osoby, jakkoliv všichni podobné příběhy asi známe,“ říká odbornice a nabízí následující příklady.

Jana se naučila nezlobit

Jana (29 let) měla matku, která milovala podmínečnou láskou – když bylo její dítě hodné, bylo oceňované. Když zlobilo, bylo odmítané. Jak si matčinu lásku zajistit? Tím, že se Jana naučila „nezlobit“ a být soběstačná. Začala skrývat své potřeby i svá slabá místa, pocit bezpečí hledala mimo oblast vztahů.

Prsa o ženách prozradí hodně. Vědci řekli, jak ňadra souvisí s hodnotou IQ

Zdraví

Dnes je velmi úspěšná v práci, byť ji její workoholismus začíná vyčerpávat. Ve vztazích volí i v dospělosti vyhýbavé vzorce chování – neodporuje, ale ani se příliš neangažuje. Často cítí podivnou prázdnotu, zvláště když se jí stále nedaří najít životního partnera. Strategie „stačím si sama, hlavně když jsem výkonná“ jí stojí v cestě při snaze vytvořit hluboký intimní párový vztah.

Kryštof bojuje na život a na smrt

Kryštof (45 let) má matku, která v jeho dětství nebyla „čitelná". Nebylo snadné odhadnout, jakou má zrovna náladu. Za jednu a stejnou věc chlapce někdy pochválila, jindy mu vyhubovala. Někdy jej zahrnovala projevy silné náklonnosti, jindy mu spílala, že se neměl narodit. Někdy byla bez zájmu, jindy svými přepjatými emocemi dítě doslova zaplavila.

Kryštof si v poslední době začíná uvědomovat, že mívá sklony reagovat obdobně nepřiměřeným emočním projevem. Je bojovný a agresivní, i pro maličkosti nechává rozhořet souboje „na život a na smrt“. Tím si sice získá pozornost druhých, zároveň však před ním prchají, protože jeho chování vnímají jako přepjaté a odpuzující.

Petr má strach ze sblížení

Petrovi (32 let) rodiče se rozvedli, když mu byly tři roky. Otec poté z jeho života zmizel a matka si z chlapce udělala životního důvěrníka. Zahrnovala jej svými pocity i problémy, přisvojila si celý jeho život. Když chtěl v bezmála třiceti letech konečně opustit domov a začít žít sám za sebe, bylo pro něho nesmírně těžké matku opustit bez pocitů viny.

Toxický vztah? Zkušená koučka Lucie radí, kdy má smysl to ještě vydržet

Zdraví

Jak sám říká, bez několika let psychoterapie by to nejspíš ani nedokázal. Se svými partnerkami má Petr opakující se problém: Když se k němu chtějí více přiblížit, Petr propadá panice, které sám dobře nerozumí – bojí se, aby ho žena nezačala „dusit“ podobně jako kdysi jeho matka?

Na podněty přiměřené touhy po intimitě a sdílení v párovém vztahu reaguje stažením se do sebe a neschopností otevřeně komunikovat.

Potřebujeme se dostat z bludiště ven

Jak si tedy přenastavit mozek, abychom se ze zapletení do své minulosti vymotali a byli ve vztahu primárně nastaveni na lásku, nikoliv na boj? „Na začátku stojí poznání, že nám stav napětí, nedůvěry a pocitu stálého ohrožení nevyhovuje. Že už to trvá moc dlouho. Že jsme z toho vyčerpaní a chceme to jinak. Sami se z toho ale obvykle nevymotáme. Potřebujeme někoho, kdo nás z našeho bludiště vyvede ven. Začneme hledat nějakou formu pomoci, nejčastěji v podobě psychoterapie nebo nějakého typu spirituálního doprovázení,“ říká Labusová.

close info Zdroj: Se svolením Evy Labusové zoom_in Psychoterapeutka Eva Labusová.

U partnerů záleží na míře vazebného zranění. Pokud jsou párové konflikty opravdu prudké a bolestné a partneři nejsou schopni se přiměřeně rychle a šetrně usmiřovat, pak je terapie nutná. 

Jak psychoterapeutka vysvětluje, klienti se učí nově uvidět sebe i své nevědomé reakce, a když se to podaří, po čase uvidí, co jim rozleptává vztah.

Uvidí, že jde o ty dávné strategie, které jim kdysi poskytovaly základní pocit bezpečí nebo možnosti přežití, ale v dospělosti a zejména v našem nejintimnějším vztahu jsou kontraproduktivní. 

Stará strategie už neslouží, a je třeba vytvořit novou. Terapie někdy pomáhá i poznat, zda má vztah šanci, nebo může být na místě se rozejít.

Hlavní potíž nemáme s tím druhým

A co by odbornice doporučila párům, kterým to doma skřípe, protože spolu pořád o něco bojují? Nejdůležitější je připustit, že nemusím mít vždycky pravdu a nemusím ji vůči druhému tvrdě prosazovat.

„Učme se naslouchat, vciťovat a odpouštět. Přestaňme alibisticky kličkovat a primárně házet vinu na druhého. Přijměme, že za své prožívání jsme odpovědní sami a že stabilita přichází, když připustíme, že hlavní potíž nemáme s tím druhým. Pocity prázdnoty, hněv, agrese a každá nespokojenost vyvěrají v první radě z našeho vlastního nitra. Není to snadné, ale je to důležité,“ radí psychoterapeutka.

Přes partnera nahlédneme do sebe

Náš partner není ideální, jenže my taky ne. Také máme svoje obtížné stránky a občas sami sebe překvapujeme svými reakcemi a prožíváním.

Nahlédnu-li, že to, co mne štve na druhém, je v nějaké podobě mým problémem, dostávám šanci přednostně zapracovat na svých vlastních nedostatcích, a rázem už nemám tolik potřeby chtít měnit toho druhého.

„A možná mi dokonce dojde i to, že když z tohohle vztahu uteču, moje temná nezhojená stránka si mne v novém vztahu opět najde. Čímž nechci říct, že máme zůstávat v ubližujícím vztahu. Nejprve ale poctivě prozkoumejme, kolik destruktivity do něj vnášíme sami,“ upřesňuje Labusová.

Zkoumáme, co se děje v mozku

Téma nevědomých partnerských bojů donedávna nebylo dostupné. „Přišlo až s novodobým výzkumem lidského mozku. Dnes už ale víme dost na to, abychom si mohli dovolit cíleně zkoumat, co se při konfliktech v našem párovém vztahu vlastně děje a jak lze partnerům pomoci jejich nevědomé podmíněné reakce u sebe i druhého rozpoznat, pracovat s nimi. A jsou-li destruktivní, postupně je mírnit až nechat vyhasnout,“ dodává Labusová.

close info Zdroj: Se svolením Triton zoom_in Kniha Rozhodnout se pro lásku.

Nový přístup v párové terapii, který využívá poznatky neurovědy, popisuje americký klinický psycholog v knize Rozhodnout se pro lásku, kterou u nás vydal Triton. Má jasný podtitul: Nedovolujme svým nevědomým reakcím, aby ničily náš nejdůležitější vztah.