Kliknutím zvětšíteTahle role je poměrně vzdálená vašim častým filmovým milovníkům. Jak jste se na ni připravoval?
Nemyslím si, že bych ve svém věku – příští rok mi bude šedesát – hrál obvykle milovníky, ale ano, máte pravdu, s takovou postavou jako v Amnestii jsem se ještě ve svém hereckém životě nesetkal. Ale kdo z mých kolegů ano? Takže jsem zapojil imaginaci, od toho jsem profesionál.
Nechal jste se slyšet, že scénář k filmu Amnestie je jeden z nejlepších, jaké jste četl. V čem byl podle vás tak výjimečný?
Postavy nejsou černobílé a mají často překvapivý vývoj. To v dnešní době, kdy je většina scénářů předvídatelných, skutečně nepotkáte každý den.
Mezi vaše divácky nejoblíbenější role jistě patří postava Pažouta v Románu pro ženy. V další romantické komedii Román pro pokročilé opět ztvárňujete hlavního hrdinu. Muži většinou tomuto žánru moc neholdují, co vy?
Přiznám se, že je moc nemusím, mé vidění světa je spíš tragické, lépe řečeno tragikomické. Takže když už romantickou komedii, tak takovou, která se nebojí ironie, sebeironie a špetka černého humoru okořeněná trochou jemného cynismu též neuškodí.
Jste známý jako jeden z mála českých herců, kterému se kontinuálně daří v zahraničních filmových produkcích. Pracujete teď na něčem?
V současné době nikoli. Jsem, jak se říká v anglo-americké showbyznysové hantýrce „in between two jobs“, čili mezi dvěma kšefty, jak se říká zas v té naší.
Na svém kontě máte přes stovku rolí v celovečerních filmech. Na které dodnes vzpomínáte jako na ty výjimečné?
Už dlouho na to odpovídám stejně: především na Pěsti ve tmě, které mi umožnily setkání s legendou českého filmu, zakladatelem naší světově proslulé kaskadérské školy Jardou Tomsou, a pak na Román pro ženy, který má i po čtrnácti letech stále své fanoušky. Ovšem myslím, že k nim teď přibude i Amnestie – kdyby jen proto, že v něm hovořím slovensky.
Neplánujete se vrátit na divadelní prkna? Nechybí vám divadlo?
Nechybí. Říká se, že čím sud načichne jako první, tím je pak cítit pořád. A já dřív točil ve filmu, než jsem stál na jevišti. Bylo to v roce 1965 a byl to film Káťa a krokodýl.
Jak jste sám už zmínil, příští rok oslavíte šedesátku. Vnímáte to jako důležitý milník, nebo věk neřešíte?
Každý musí věk řešit, i když se říká, že ne, že věk je jen číslo. A to z toho prostého důvodu, že se začíná rozkližovat tělo. Čili je to důležitý milník: je třeba začít seriozně uvažovat o omezení, ne-li úplném zanechání kouření a alkoholu, zdravěji jíst, víc cvičit a vůbec o sebe víc dbát. Kdo to neudělá dobrovolně, toho tělo přinutí.
V čem podle vás tkví tajemství dobrého herce? Jaký recept na úspěch byste dal třeba začínajícím kolegům?
To je velmi, velmi individuální, záleží na osobnosti. A za největší tajemství pokládám spíš to, co poradit už nezačátečníkům: co dělat ve chvíli, kdy si uvědomí, že se onen takzvaný úspěch zřejmě v jejich kariéře nedostaví. Je to jen smůla, nebo nemají na herectví tu správnou náturu? Ale co je to úspěch v herectví? Na to se taky každý nedívá stejně… Zkrátka, tady je každá rada drahá.
Jste známý jako vášnivý čtenář a milovník poezie. Uděláte si na čtení čas, i když jste v jednom pracovním kole?
Bohužel, čím dál tím méně.
Nenajdeme vás ani na jedné z oblíbených sociálních sítí současnosti – Facebooku, Twitteru či Instagramu. Proč jste se rozhodl nezapojovat se do této sféry komunikace? Mnoho vašich fanoušků by to jistě ocenilo.
Myslím, že jsme všichni už mohli číst nejrůznější materiály od odborníků o problematice sociálních sítí, které rodí sociální bubliny a kolaps tolerantní komunikace. Souhlasím se Zdeňkem Svěrákem, který je nazývá sítě asociální. Bohatě mi stačí email a whatsapp.
KRISTÝNA PLHOŇOVÁ
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
