Pandemie koronaviru znamenala pro většinu herců jakési spočinutí a čas na rozjímání. Co znamenala pro vás?
Odpočinul jsem si od divadla a od koncertů, i když mi to hodně scházelo, ale neodpočinul jsem si od dětí. Takže v plném nasazení jsem byl pořád. I v pracovním procesu. Občas jsem dělal něco pro rozhlas, pro dabing, také jsem po nocích tvořil nějakou hudbu a dokonce jsem pro dobročinné účely nahrál pár úryvků z knížky mého dědečka Josefa Mixy.

Audiokniha Návrat krále Šumavy, kterou jste namluvil pro vydavatelství OneHotBook, je vlastně životopisný román o králi šumavských převaděčů Josefu Hasilovi. Měl jste nebo máte nějaké hrdiny?
Pro mne je to dodneška Indiana Jones, protože je chytrý, je to ještě navíc pan profesor, je fyzicky zdatný, vtipný a má smysl pro dobrodružství. To je pro mne typický hrdina. Ale já si myslím, že Hasil se nechtěl stát hrdinou, chtěl jenom pomáhat lidem.

Baronka Jana Germenis-Hildprandt a její syn Stephanos Germenis-Hildprandt. Majitelé zámku Blatná.
Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka

Když padl komunistický režim, proti kterému Hasil bojoval, bylo vám osm, pád železné opony jste prožil jako desetiletý. Máte na tu dobu nějaké silné vzpomínky?
Já si na to pamatuju – Jakeše do koše, Havel na Hrad. Já jsem to tam jako kluk hulákal taky. Znal jsem především Jakešův projev z Červeného Hrádku, u kterého jsme se doma smáli, ale pamatuju si i zvonění klíčů. My jsme tenkrát bydleli na rohu Ječné a Štěpánské ulice, kde jsem chodil i na základku,

Jako muzikant jste známý díky skupině Monkey Business, o níž jste prohlásil, že je to vaše další rodina. Hlavou rodiny je asi Roman Holý, vy jste syn, synovec, nebo kdo?
Ano, já jsem synovec. Roman je vlastně o patnáct let starší, takže nejsme stejná generace. Ale myslím, že jsem do kapely velmi rychle zapadl a že jsem zestárl daleko rychleji než ostatní. Koneckonců se mi přezdívalo „dědo“. Já jsem v podstatě velmi staromódní, důkazem je i to, že stále používám tlačítkový mobil, což mnoho mých blízkých neskutečně rozčiluje.

Jak vznikl ten „dědo“?
Měl jsem takové zpátečnické názory, staré vzory. Roman je, co se týče hudby v Monkey Business, daleko progresivnější než já.

Máte to tak, že v kapele se vyblbnete a při komponování přichází ta vážná práce a ponor do hloubky?
Ono napsat symfonickou skladbu je celkem náročné. Aby měla obsah, přesah, nebyla odfláknutá a nezaváněla klišovitými řešeními a banalitami. Myslím si, že kdo si přečte nějakou učebnici hudby a hraje na nějaký nástroj, je schopen partituru z fleku napsat. Ale jenom o tom to přece není… To, že jsem sám se sebou, mi vyhovuje.

Karel Heřmánek absolvoval obor herectví na brněnské JAMU.
Herec Karel Heřmánek: Nabídky od filmu řídnou, můžu si za to ale sám

Napsal jste už dvě symfonie. Jak se skládá symfonická hudba bez hudebního vzdělání?
Mojí školou bylo to, že jsem o skládání přečetl strašně moc knih, nastudoval spoustu partitur, samozřejmě poslech a tak dále… To je paradox školství, že v pubertě vás škola vůbec nezajímá a nechcete poslouchat támhle pana Jíru, jak vykládá o dějinách hudby. A dneska bych s ním chodil na pivo a pořád bychom mluvili o hudbě. Člověk zbystří až ve chvíli, kdy už do školy nechodí. Ten tvůrčí elán u mne propukl právě až v době, kdy už jsem se hudbě naplno věnovat nemusel. Začalo mě to zajímat. A díky tomu, že jsem mohl pracovat s orchestry třeba pro Divadlo Na Fidlovačce, nebo potom, když jsem dělal hudbu k seriálům a filmům, tak jsem se praxí dost věcí naučil. Dělat jeden film a psát si partituru sám vydá za půl roku ve škole.

Co se ve vás děje, když sledujete symfonický orchestr, který hraje vaši hudbu?
Nejdřív člověk trpí. Myslím, že by bylo dobré vždycky upozornit čerstvé autory, kteří si jdou poslechnout zkoušku orchestru hrajícího jejich dílo, aby ho napoprvé neposlouchali. Ten orchestr se to totiž nejdřív musí naučit. I když jsou to vynikající „notaři“ a vynikající hráči, tak propojení se skladbou přichází přece jenom trošičku později. Ale na to už jsem si zvykl, ačkoliv když nějaký muzikant omylem zahraje něco jiného, hned se omlouvám, že jsem tam udělal chybu.

Píšete scénickou hudbu, jste ale také autorem několika muzikálů. Sbíráte, ale i píšete filmovou hudbu. Co z toho vás baví nejvíc?
To se nedá říct. Třeba k muzikálu chovám zejména díky naší republice lásku i nenávist. Mám půlroční období, kdy muzikál nemůžu ani cítit a připadá mi slizký, ale někdy mám období, kdy pro mne není lepší žánr, v němž by se dalo všechno takhle vyjádřit, zejména při jeho tvoření. Muzikál je totiž daleko rychlejší než například opera, což není můj úplně oblíbený žánr, protože co se ve filmu, na divadle nebo právě v muzikálu může odehrát za půl minuty, v árii se většinou řeší minuty čtyři.

Jste znalec Dmitrije Šostakoviče, ztvárnil jste ho dokonce v rozhlase. Co vás na něm tak fascinuje?
Já se nezabývám jenom Šostakovičem, to samé, co o něm, jsem přečetl i o Mozartovi, a teď mám třeba na stole Vítězslava Nováka. Ale Šostakovič byl prostě skvělý skladatel. Baví mě jeho uvažování a odklon od jistých tradic. Těch skladatelů, kteří měli podobnou školu a našli způsob, jak se z ní vymanit, a přitom to není samoúčelné, existuje ve dvacátém století hodně. Ale u Šostkoviče navíc cítím nedozírnou svobodu tvůrčího ducha. Je mi blízký i jeho smysl pro sarkastický vtip. To samé cítím i u Prokofjeva nebo u Stravinského.

Leoš Noha postupem času začal hostovat v divadle Na zábradlí, kde získal angažmá v roce 2005.
Herec Leoš Noha staví dům: Nejdřív tu byla maringotka, pak jsme uřízli kola

Čtete knihy o skladatelích mimo jiné i proto, abyste se dozvěděl, jak to zvládali s rodinou a jak organizovali svůj čas.
Všichni to byli blázni.

Přesto, vyšlo vám z toho nějaké poučení pro váš život?
Ne. Já bych potřeboval „Deníček moderního skladatele“. Šlo o naprosto jinou dobu, a to ještě nedávno. Když si najdete, jak se Gustav Mahler vyjadřoval o své ženě Almě a jejích skladatelských hodnotách, to byste se dneska propadl hanbou. Pak najednou, po zašlapání jejího tvůrčího ducha, otočil, a Alma byla talent! No, blázen. Emancipace hodně změnila. Teď nikoho nezajímá, že tatínek dopsal Šestou. „No, tak dobrý, a jdi koupit tatarku!“ – takhle to dneska je.
 
Dělal jste pořad Dobrodružství s orchestrem o vážné hudbě pro děti. Co na něj říkaly děti?
Hanička to zatím nevnímala, ale František viděl na Déčku nějaké ukázky a ptal se mě: „Tati, to jsi ty? Ty tam diriguješ?“ Já jsem mu říkal: „No jo, já ti to někdy pustím.“ Ale zatím jsme na to neměli čas, protože on se teď dost natrápí u klavíru, tak ho nechci otravovat něčím dalším z „magického světa hudby“… Jinak jsem měl reakce od dvou kolegů, kteří mají děti (mám takové podezření, že kromě nich to nikdo neviděl). Třeba Petr Lněnička mi říkal, že jim ten pořad doporučila paní učitelka na hudebce, protože se tam dají všechny ty věci kolem hudby celkem rychle pochopit, a že na to koukali a je to docela zábavné. A zakončil to větou: „Tak vidíš, ne všechno, co děláš, je úplně zbytečný!“
 
Jak se to dělá, vést děti k hudbě a neotrávit jim ji?
Dítě je vždycky ovlivněné tím, co se v rodině pěstuje a jakou má rodina kulturu. Takže já jako milovník hudby, ale třeba i Toma a Jerryho, mu to pouštím a František tu hudbu vnímá. V Tomovi a Jerrym je poctivá a dobrá hudba, která má základy v Arnoldu Schönbergovi, je to dodekafonie pojatá zábavnou formou. Pak ještě existují filmy Fantasia od Walta Disneyho z roku 1940 a z roku 2000, kde jsou velké světové skladby klasického repertoáru, včetně Šostakoviče, Stravinského, Beethovena, Čajkovského, a na každou skladbu je udělaný kreslený příběh. Takže díky Disneymu teď Fanda pozná Svěcení jara nebo Čarodějova učně.

A jak ho udržíte u toho klavíru?
To vlastně nejde, násilím už vůbec. Ono vždycky záleží na učiteli. Ale já to nemůžu objektivně posoudit, protože mě učila Milada Borová, která napsala všechny ty učebnice, podle kterých se dnes malí klavíristi učí. Ta měla životní poslání vychovávat děti k hudbě. A nebylo to nijak urputné, naopak velice klidné, důstojné a kulturní. Tak jsem se také naučil vnímat hudbu a k tomu pianu tak přistupovat. Ale vztekal jsem se a byl často zoufalý. Protože člověk to chce všechno umět hned, hned to zahrát, a ne to opakovat nesčetněkrát dokola. Třeba moje nejstarší dcera Nela teprve poté, co už nemusela povinně absolvovat hodiny klavíru, objevila kouzlo tutorialů na YouTube. A zahraje si to, co se jí zrovna chce a líbí.

Nemůžu se na to nezeptat. Váš tchán je zatím jediným naším kosmonautem, prvním člověkem, který byl ve vesmíru, vyjma amerických a sovětských kosmonautů. Jak jste ho vnímal do doby, než jste se poznali osobně? A jaké bylo vaše první setkání?
Já jsem ho vnímal jako prvního československého kosmonauta. Politiku jsem vůbec neřešil. A poprvé jsme se setkali v Bruselu, kam nás s jeho dcerou, tedy s mou manželkou, pozvali. A s ní se Vladimír také intenzivněji viděl po mnoha letech. Náš vztah je teď takový, že bychom si přáli, aby si hlavně našel cestu k vnoučatům. Potkáváme se v podstatě minimálně.
 
V Divadle Na Vinohradech jste ještě před zavřením divadel kvůli koronaviru stihl premiéru Zmoudření Dona Quijota. Pociťujete sám na sobě zmoudření?
Jistě… možná… těžko říct. Čím je člověk starší, tím je moudřejší – tak by to mělo být. I když jsou mezi námi i sedmdesátiletí blbci. Mám dojem, že člověk se učí ze svých chyb, pokud umí zpracovávat ty okolnosti, které se mu dějí. Myslím, že na divadle je to podobné. Souvisí to s určitou pokorou. Pokud dostanete hlavní roli, neznamená to, že jste vynikající. Na Vinohradech jsem velice šťastný. Je tam opravdu zvláštní atmosféra, kterou jsem v jiném divadle nepocítil.

Ondřej Brousek

* Narodil se 28. března 1981 v Praze do herecké rodiny Otakara Brouska mladšího a Zuzany Mixové. Po studiu na hudebně-dramatickém oboru pražské konzervatoře začal působit v Divadle Na Fidlovačce jako herec, později i jako skladatel a režisér.

* Je autorem hudby k pěti původním muzikálům: Carmen (2003), Kniha džungle (2007), Adéla ještě nevečeřela (2008), Marilyn – překrásné děcko (2013) a Nevěsta (2013), skládá scénickou hudbu pro pražská i regionální divadla.

* Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech. V současné době je zde k vidění například v inscenacích Revizor nebo Zmoudření Dona Quijota. Pro toto divadlo také aktivně komponuje. Je autorem hudby pro televizi a film, například pro seriály Horákovi, Kapitán Exner a filmy Micimutr, Láska je láska či Špunti na vodě.

* Od roku 1999 je členem kapely Monkey Business. Je podruhé ženatý. S první manželkou Adélou Gondíkovou má dceru Nelu (16). Se současnou ženou Annou Brouskovou, rozenou Remkovou, vychovává syna Františka (8) a dceru Hanu (2).