Loni jste jezdil v karavanu po Slovensku. Co vás nejvíc baví na cestování karavanem?
Víte, to je vlastně komplexní věc. A láska zároveň. Mít domov kdekoli a kdykoli s sebou na cestách, zároveň si užívat obrovskou svobodu a do toho být součástí obrovské komunity stejně naladěných lidí, kteří pomohou, zatopí, uvaří, připojí a nalijí, kdykoli vidí, že jste v nouzi… Kde tohle zažijete? Navíc v době vpravdě nekontaktní, která preferuje existenci na Facebooku před setkáním u ohně.

Musíte mít při cestování své pohodlí, zázemí, koupelnu, nebo se vyspíte i ve stanu?
Samozřejmě, že se vyspím ve stanu. Na výlety do Vysokých Tater pod stan v letech 88, 89 nikdy nezapomenu. Já k cestování ani k životu žádné pohodlí nepotřebuji. Jen čistotu. To mám od malička. Až lehce „úchylné“ neustálé mytí rukou. Celá moje rodina to o mně ví. A nepíšu to proto, že jsme v době, v jaké jsme.

Navenek jste zábavný, společenský, proto mě překvapilo, že jste o sobě prohlásil, že jste samotář. Jakým způsobem svému samotářství dáváte průchod?
To je asi otázka pro mou manželku, ta to ví nejlépe. Jsem prostě nejradši sám. Nesouvisí to s mojí profesí. I když je to tím hodně podpořeno. Jsem neustále mezi lidmi a navíc si moc rád „pokecám“. Úplně s každým kdekoli a kdykoli. To mně nevadí. Když se nad tím ale zamyslím, je pravda, že se jinak s nikým moc nestýkám. Jsem rád sám se sebou. V tom jsme se asi s Markétou našli. A proto spolu jsme.

Měl jste příležitost užít si samoty v karavanu, když jste měl neustále s sebou televizní štáb?
Samozřejmě! Po poslední klapce natáčecího dne, který měl 12 hodin plus příjezd a odjezd z lokality, museli všichni opustit „můj prostor“ a já jsem si užil ledové plzně a klidu. Koukal jsem jen tak kolem sebe a srovnával myšlenky. Mám to od dětství stále stejně. Jen tenkrát u toho nebylo to ledové pivko.

Podnikl jste někdy s karavanem výlet i soukromě, třeba s rodinou?
Už druhou sezonu jsme jeli s manželkou na týden po kempech. A bylo to moc fajn. Nikdy by nás to před tím nenapadlo. Možná to také souvisí s věkem, nevím. Synovi je dvacet, už nepotřebuje jezdit do hotelových komplexů s tobogany.

Každé všední ráno vysíláte na Českém rozhlase Dvojka. V kolik hodin vstáváte a jak se vám vstává?
Tento rok jsem si to celé užil následovně. 4.20 budík. 4.30 výběh. 12 kilometrů do rozhlasu a v 5.35 sprcha. Vstávání mi nikdy v mém životě nevadilo a je to tak i v padesáti. Jen když hraju v divadle, tak to trochu posouvám o hodinu a chodím běhat přes den. Všechno se dá vymyslet a nastavit tak, aby to fungovalo a bavilo vás to.

Předpokládám, že rodina ještě spí, když se ještě za tmy kradete z postele. Napadlo někoho, že by s vámi solidárně vstal a posnídal?
Tak to jste mě pobavil. To určitě ne! Ano, kradu se z postele, to jste řekl přesně, a snažím se být jako myška. Vyčistit zuby, obléct věci, které si vždy večer připravím v přesné posloupnosti, abych nemusel nic hledat, vzít si batůžek s věcmi a zmizet jak pára nad hrncem. Takhle to vypadá. Někdy se na to přijďte podívat. Smál byste se, jaký jsem asi blázen.

Dělalo by vám problém spát do oběda?
Nevím, jestli bych spal do oběda. To bývalo v dobách studií, kdy jsem se po týdnu v Praze vrátil k rodičům do Sokolova a dva dny prospal. To si pamatuju. Ale – puberta, konzervatoř, machrování, herci, herečky, zábava, spolužáci muzikanti, koncerty… A do toho to byly osmdesátky! Strašlivá móda, mrkváče, holky z naší školky, zároveň obrovské sebevědomí… Prostě mládí se vším všudy.

Co se vaší divadelní práce týče, hrajete i v legendárním Činoherním klubu. Jaké to tam je?
Jaké to tam je? To se nedá vůbec popsat. To se musí cítit. Je to pro mě obrovská věc. Sedět v té šatně, kde seděly ty osobnosti. Dýchat ten vzduch. A hrát na tom jevišti. Malém s křivými zdmi, které jsou plné té energie. Cítím se tam doma. Opravdu doma.

Vy divadlo nejen hrajete, ale i režírujete, konkrétně v Plzni, naposledy semaforskou Dobře placenou procházku. Moc si vás nedovedu představit jako přísného režiséra. Nebo jím jste?
To asi není otázka pro mě, ale odpovím rád. Jsem přísný. Jsem. Je to nutné. Jan Werich říkal, že demokracie v divadle je blbost. A já po letech přišel na to, že je to absolutní pravda. Někdo tomu musí velet. Navíc mám opravdu jasnou představu o každém pohybu, o každé notě, o každé světelné změně. Ale snažím se, aby byla při zkoušení pořád dobrá nálada. Snad to herce baví. Nikdo si zatím nestěžoval.

Učíte moderování na herecké konzervatoři. Jaké zásady svým žákům vštěpujete?
Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Ono všechno souvisí se vším a herecká profese je velmi komplexní záležitost s obrovskou a širokou škálou barev, které musíte jako herec obsáhnout a zpracovat. Já mám pocit, že se mnou je to taková výuka slovesné výbavy, pohybu a přemýšlení. Totiž na jevišti, ať děláte cokoli, vám jede mozek na sto procent. Jen tak se dá vše zvládnout. A nejdůležitější věc? Soustředění. To je alfa omega. Soustředění. To se musíte naučit. Mimochodem je to důležité nejen pro hereckou profesi.

Jste členem několika hudebních uskupení, hrajete Glenna Millera, ale se skupinou Hamleti bubnujete i na zábavách. Bývá na zábavě zábava?
Na zábavě moc zábava nebývá. Asi jste takovou odpověď nečekal, že? Tak já to upřesním. Do půlnoci jste nejlepší hudebník na světě a po půlnoci jste „pitomec, kterej mi nepůjčil kytaru a nenechal mě zahrát“. Proto nerad hraju na zábavách. Co se týče mých hudebních aktivit, tak ty se za posledních asi deset let hodně rozšířily. Hraju v několika bigbandech a jazzových seskupeních. Pro radost. Pro mě je hudba největší motor mého života. V ní je vše. Smích, pláč, uběhnutý maraton i usínání. Všechno. Celý můj život.

Vy jste v podstatě k padesátým narozeninám dostal karanténu, respektive opatření kvůli koronaviru. Co jste říkal takovému dárku?
Tak to bylo přesné. 14. března to vlastně všechno začalo naplno! A asi to takhle mělo být, pánbůh mi dal ten nejhezčí dárek. Padesátiny o samotě.

Jak prožíváte druhou vlnu pandemie?
Vzhledem k tomu, že denně vysílám v Českém rozhlase, a ten je aktivní součástí celého informačního řetězce, který je naprostou nutností už ze zákona, tak velmi odpovědně. My prostě musíme vysílat. Tedy vše dodržujeme na sto procent. To je absolutní povinnost. A já ji plním bez remcání. Je to tak od začátku. Dodržuji rozestupy v obchoďáku u pokladen a prosím o toleranci i ostatní. Někdy na mě někdo řve a říká, že jsem debil. Mně to nevadí.

Běháte přes 400 kilometrů měsíčně. Také se vám někdy běhat nechce?
Hm… No jasně, že nechce. Ale ten můj běh je o vůli. To není o běhu samotném. Samozřejmě jsem rád za všechny půlmaratony a maraton, které mám za sebou, a všechny závody, a že jsem s Janem Pirkem mistrem republiky ve štafetě seniorů… Ale běhám proto, abych si trénoval vůli. A bojuju sám se sebou. S nikým jiným.

Jste mezi herci osamělý běžec, nebo víte o někom z branže, kdo to má podobně jako vy?
Teď mě nikdo moc nenapadá, i když je mi jasné, že kolegů je mnoho. Ale protože běhám pořád sám, tak si teď nemohu nikoho rychle vybavit… Omlouvám se.

Jste čím dál tím rychlejší a vytrvalejší, nebo s věkem výkonnost klesá?
Zatím to pořád drží. Ale prosím uvědomme si, že já běhám teprve deset let. Do čtyřiceti jsem uběhl celkově tak 250 metrů. Nenáviděl jsem to. Takže teď v padesáti to ještě držím na těch dvanácti kilometrech za hodinu. Uvidíme co dál. Maraton jsem si „majznul“ za tři hodiny a patnáct minut. Ale to už asi nikdy nebude.

Přišlo s věkem mentální osvícení? Už víte, jak to všechno je?
Zeptejte se mě za deset let.

Působíte na mne jako nekonfliktní typ. Dokáže se Dalibor Gondík s někým pohádat? Rozčílí ho něco?
Nesnáším konflikty. Bolí mě to do nejhlubších částí mé mysli a mého těla.

A co vám naopak dělá radost?
Život.

Dalibor Gondík

* Narodil se 14. března 1970 v Sokolově. Po absolvování pražské konzervatoře v roce 1990 nastoupil do Divadla Jaroslava Průchy na Kladně a divadla Jiřího Wolkera v Praze. Od roku 1994 strávil 13 sezon v divadle ABC a zároveň v denním vysílání na Frekvenci 1. Rok 1996 znamenal přestup na Evropu 2, ranní show a následně TV vysílání Snídaně s Novou.

* Divadlo v současné době hraje v pražském Činoherním klubu, v divadle Kalich, divadle v Příbrami a v Liberci. Uvádí jednotlivé pořady v České televizi, například seriál V karavanu po Slovensku, Zdravotní test národa ad., a na Nově. Působí jako moderátor Českého rozhlasu Dvojka, kde uvádí Ranní Dvojku. V minulosti zde moderoval ráno v tandemu, vedl rozhovory v pořadu Host do domu, pouštěl hudbu v pořadu Dvanáct ve dvanáct a několik let natáčel nedělní Radiodárek.

* Hudební „vyžití“ má již 17 let s kapelou Hamleti, kamarádským seskupením kolegů Aleše Hámy, Jakuba Wehrenberga a Hardyho Marzukiho. Hraje i s bigbandy, například skladby Glenna Millera, a se skupinou Jazz-G.

* Je ženatý, s manželkou Markétou má syna Theodora.