Vzhůru k úspěchu! Zdravou součástí života je i selhání. Ví to i slavní lidé

Každý člověk se rodí jako bojovník. Jen se podívejte, s jakou neústupností batole vstává pokaždé, když přistane na zadnici. Občas se rozzuří a v záchvatu řevu upustí páru, ale ani na chvíli ho nenapadne, že to vzdá a radši zůstane navěky ležet. Všichni jsme se učili chodit, mluvit i používat příbor s pevnou vírou, ba jistotou, že to nakonec zvládneme.

Jenomže čas šel dál a my začali „brát rozum“. Dozvěděli jsme se, že existuje rozdíl mezi vítězem a poraženým. Zjistili jsme, že umíme hezky zpívat, ale tělocvik nám moc nejde a chodit na balet by byla ztráta času, přestože bychom moc chtěli. Párkrát jsme odněkud zaslechli „dřevo“, párkrát jsme zbyli poslední při rozdělování do týmů na vybíjenou, a tak jsme jednou provždy přijali za vlastní myšlenku, že sport není nic pro nás.

Co nás kdysi naplňovalo radostí, se stalo noční můrou, které je třeba se velkým obloukem vyhnout. Proč? Někde v pozadí naší mysli přestala být chyba impulzem ke zlepšování, ale stala se indikátorem selhání.

Češi holdují „oblbovákům“. Při samoléčbě polykají i několik prášků denně

Carol Dweck, psycholožka působící na americké Stanford University, ve své knize Nastavení mysli rozlišuje u lidí dva druhy přístupu k řešení problémů. Lidé s fixním nastavením mysli věří, že schopnosti jsou dané už v okamžiku narození a v průběhu života se nijak zásadně nemění. Jakákoli chyba pak logicky znamená potvrzení, že se schopností nedostává.

Dostals špatnou známku z matiky? Tím pádem na ni nemáš buňky. Položil jsi otázku, které se všichni smějí? Jsi nechápavý. Míč ti neustále padá z ruky? Týmové sporty nejsou tvoje parketa. Pro lidi s fixním myšlením je proces učení obtížný a obávaný, protože přináší nutnost si přiznat, že něco nevědí. A pokud něco nevědí, nemohou být chytří.

Jakákoli chyba znamená definitivní potvrzení neschopnosti. Pokazil jsem prezentaci? V téhle práci to nikam nedotáhnu. Propadl jsem u zkoušky? Radši se přihlásím na předmět, který budu zvládat líp. Vynakládat velké úsilí zkrátka nemá smysl – protože pokud bych byl opravdu dobrý, snažit bych se nemusel. Je vám to povědomé?

Opakem fixního nastavení je nastavení růstové. Pokud jste jím obdařeni, pak věříte, že se vaše schopnosti neustále vyvíjejí a vy se můžete zdokonalovat, růst a dosahovat věcí, jichž jste předtím dosáhnout nedokázali. Nebojíte se položit otázku, protože zkrátka chcete znát odpověď. Rádi si vyzkoušíte sport, který neumíte, a když vás chytne, budete dřít, dokud ho neovládnete.

Proces učení a hledání nových strategií je pro vás vzrušující dobrodružství, které přináší slepé uličky, ale i odměny v podobě vítězství. Když vybouchnete u zkoušky, uděláte chybu v práci nebo se pohádáte s partnerem, nehroutíte se, protože víte, že to neznamená konec studií, vyhazov ani rozchod. Jedná se o pouhou epizodu na životní cestě, přešlap, z nějž se je možné poučit.

Kde se stala chyba?

V jakém okamžiku svého života jsme se změnili z neohrožených hrdinů ve váhavé střelce, kteří raději nikdy nevkročí do fitka, aby nemuseli přiznat, že neumějí zacházet s posilovacím náčiním?

Fixní myšlení v nás už od dětství budovali rodiče, učitelé i trenéři. Nechtěli podkopat naše sebevědomí – alespoň většinou. Obvykle byli vedeni nejlepším úmyslem. Třeba nás chtěli pochválit: To je ale krásný obrázek, máš opravdu talent! Na první pohled to zní povzbudivě. Jenže v podtextu je schován ještě další význam: Pokud nakreslíš obrázek škaredý, jsi nešika.

„Děti jsou rády chváleny, zejména za inteligenci a talent,“ píše ve své knize Carol Dweck. „Skutečně jim to dává nový impulz a vzniká tak zvláštní zápal – ovšem jen na chvíli. Jakmile narazí na nějaký zádrhel, jejich sebedůvěra vyletí komínem a motivace se sníží na minimum. Znamená-li úspěch, že jsou chytré, pak neúspěch znamená, že jsou hloupé. Takové je fixní myšlení.“

Zničená záda budou nemocí z povolání. Navíc s nárokem na odškodnění

Pro náš duševní vývoj by bývalo bylo mnohem prospěšnější, kdybychom byli chváleni za úsilí, kreativní nebo pozitivní přístup k věci, za houževnatost a odhodlání. Právě tyhle věci nás totiž na cestě učení posouvají vpřed.

Zkuste se na chvíli zasnít, že vám byl mozek přeprogramován tak, aby chybu vnímal jako vítanou šanci k hledání dalších, účinnějších cest. Bez obav přijímáte výzvy a neúspěch berete jako zdroj cenných informací pro další postup. Nemáte strach, že vás někdo bude soudit – vždyť žádný učený z nebe nespadl! Umíte si představit tu svobodu? Nebylo by to krásné?

Pořád máte šanci

Samozřejmě to nebude tak jednoduché jako kliknutí na tlačítko „formátovat harddisk“. Přesunout se z fixní skupinky do růstové je však stále možné, i když máte dětská léta dávno, dávno za sebou. Mozek je nesmírně plastický orgán a dokáže budovat a posilovat nové spoje v každém věku. Starého psa tedy novým kouskům naučíš, i když to možná půjde trochu ztuha.

Pokud jste si právě přiznali, že jste uvěznění v cele fixního myšlení, udělali jste první a velmi důležitý krok. V návodu Carol Dweckové jsou kroky celkem čtyři, a přestože představují hromadu práce, může to být práce zajímavá, ba i zábavná.

Druhý krok bychom mohli nazvat „poznej svého nepřítele“. Teď je třeba si uvědomit, v jakých situacích se vaše fixní myšlení aktivuje nejvýrazněji. Je to ve chvíli, kdy se rozhodujete, zda přijmout výzvu? Nebo když potkáte člověka, který je ve vašem oboru mnohem úspěšnější? Nebo snad když se vám něco nepovede, jak jste si představovali?

Dávejte si pozor i na hodnocení druhých. Sice se netýká vašich neúspěchů, podporuje však myšlenkové vzorce, které pak uplatňujete i sami na sebe. Takže už žádná chvála ve stylu: „Ty jsi ale šikovný, ty jsi ale nadaná!“

Zkuste si své fixní já, ten kritický vnitřní hlas, který vám bere odvahu, představit jako osobu a pojmenovat ho. To je třetí krok. Dejte svému vnitřnímu zlejškovi jméno po nějaké obzvlášť otravné postavě z filmu nebo knihy, po všetečné tetičce Martě, která na vás v dětství nenechala nit suchou, nebo po učitelce, která vám zatápěla v páté třídě.

Herec Igor Orozovič: Každá věc, kterou vezmu, mě formuje

Uvědomte si, v jakých situacích se teta Marta objevuje a jakými slovy podrývá vaši sebedůvěru. Přivolá ji třeba stres z blížícího se deadlinu a už z dálky láteří: „Zase děláš všechno na poslední chvíli. S takovou tě nikdy nepovýší. Proč si radši nenajdeš nějakou jednodušší práci?“

Posledním krokem je svého vnitřního kritika přijmout jako součást osobnosti a naučit se s ním žít. „Pokud se právě chystáte vykročit ze své komfortní zóny,“ píše Carol Dweck ve své knize, „buďte připraveni své fixně smýšlející já přivítat, až se objeví a bude vás varovat, abyste to nedělali. Poděkujte mu za názor, ale pak mu řekněte, proč chcete ten krok učinit, a požádejte ho, ať jde s vámi.“

V případě neúspěchu si vyslechněte jeho litanii, ale pak mu vysvětlete, jak se z nezdaru poučíte a co příště uděláte jinak. A nikdy nezapomínejte, že v tom nejste sami. Svého vnitřního škarohlída má úplně každý.

Jitka Ševčíková: S přílivem musí nutně přicházet i odliv

V záplavě motivačních kurzů, pozitivních afirmací a podcastů o vydělávání peněz působí seminář Akceptování neúspěchu trochu jako zjevení. Lektorka a koučka Jitka Ševčíková na něm učí lidi přijmout selhání a neúspěch jako zdravou a v lecčem prospěšnou součást života.

Jak vás v době zaměřené na úspěchy napadlo pořádat semináře o neúspěchu?
Před pár lety probíhal boom workshopů pozitivní psychologie a pozitivní inteligence, které také školím. Souviselo to s obdobím happiness manažerů ve firmách, blahobytem a také vydáním knihy Pozitivní inteligence od Shirzad Chamine. Já však učím dynamické rovnováze a s přílivem musí nutně přicházet i odliv. Připadalo mi tedy nevyvážené soustředit se jen na navyšování pozitivní inteligence a práci s úspěchem, protože s nimi nutně vyvstává potřeba naučit se i přijímat neúspěch a prohru. Sama s tím mám bohaté zkušenosti. Jsem vnímána jako úspěšná žena, ale za všemi viditelnými a medializovanými úspěchy je také mnoho pádů, proher, průšvihů, chyb a slepých uliček. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem. Proto jsem dala dohromady principy přijímání neúspěchu, práci s chybou, change management, přizpůsobení se změně a přijímání proher. Ke svým praktickým zkušenostem jsem přidala psychologickou rovinu i zkušenosti svých kolegů nebo koučovaných klientů. Jako obohacení mého portfolia tak vznikly semináře Akceptování neúspěchu neboli Fuck Up Acceptance.

Jaké byly první reakce z firem, kterým jste školení nabízela?
Jako první poptala tento typ semináře známá banka, ale nakonec se nezrealizoval. Snad se vedení zaleklo, že název evokuje něco směřujícího k neúspěchu. Pamatuji si na první dvoudenní realizovaný seminář v britské firmě, která má v Čechách svou podporující základnu (back office), a tam jsem byla překvapena velkým zájmem ze strany účastníků. Jiná témata tam školím už roky a zaměstnanci ve mne mají důvěru. Podmínkou mých workshopů je, že se na ně lidé hlásí dobrovolně, a to i v případě seminářů firemních. Moc dobře totiž nefunguje, když tam ty lidi někdo „nažene“. První seminář o neúspěchu byl pro mne velmi povzbuzující. Lidé byli ochotni sdílet a rozebírat své neúspěchy, analyzovat je a pracovat s neúspěchem jako s faktem, nelakovat nic narůžovo. Prostě si přiznat: byla to chyba, průšvih, blbost, neúspěch. A i tak z toho nemusím mít trauma. Z workshopu lidi odcházeli s úlevou, sdílení neúspěchů je stmelilo, posílilo a zbavilo pocitu viny nebo stigmatu. Jen občas je seminář ve firmách přejmenován – aby „neúspěch“ z názvu tak nekřičel –, ale obsah zůstává stejný. Záleží vždy na politice firmy a firemní kultuře.

Komu je váš seminář největším přínosem? Má smysl se na něj přihlásit, i když člověk není manažer či podnikatel?
Seminář je určen všem, kteří si uvědomují, že neúspěch je součást životní cesty každého z nás. Prospěšný bude lidem, kteří se chtějí naučit pracovat s emocemi, jež neúspěch přináší – pocity viny, frustrace, zoufalství, zmaru, beznaděje, závisti, bolesti, žárlivosti, strachu… Pomůže v tom, aby aby jim neúspěch nebral příliš energie, aby si z něj nevyrobili životní trauma, necyklili se v roli oběti, nemanipulovali nebo se necítili jako nuly. Naučit se prohrávat je třeba nejen ve sportu, ale v každé životní roli – ve vztahu, v podnikání i třeba v mateřství. Měla jsem na workshopu například ženu, která osmkrát neúspěšně absolvovala umělé oplodnění. Je velká chyba, že nás umění prohrávat neučili už ve škole, možná ve školce. Pořád nás jen směřovali k úspěchu, k jedničkám, k rychlosti, k bezchybnosti, k výkonu, kontrole, soutěživosti… Za chybu jsme byli trestáni, káráni, neúspěch se zveličoval, stával se handicapem, neúspěšní byli posíláni do „zvlášních škol“, které jsme my děti posměvačně nazývaly „blbšulka“. Teď už to vidím úplně jinou optikou. To, že nejsem v něčem úspěšná, neznamená, že jsem méně hodnotný člověk.

Ve 40 letech jako dvacítka. Magdalena zvládá prostě vše

Jak se s neúspěchem vyrovnáváte vy osobně?
Já jsem rváč. Moje kolegyně lektorka Michaela Karsten říká, že jsem jako buldok-trhač. Že se zakousnu a nepustím, že se s věcmi, situacemi a životem rvu… Takže pro mne je prvotní nutnost neúspěch si otevřeně přiznat a uvědomit si, že tenhle poločas prostě nevyhrávám. To bývá první a pro mne nejtěžší krok. Druhý krok je uvědomit si rány, šrámy a zranění, které mi neúspěch způsobil, kde to pomyslně krvácí, co bolí, co už je na dřeň, kde je například nějaké hlubší trauma. Třetím krokem pro mne bývá samota. Tak jako si pes líže rány, já jako introvert na neúspěch reaguji odpojením se od vnějšího světa, co jen to jde. Chodím na dlouhé vycházky, dýchám, snažím se moc neanalyzovat a hodně dbát o zazdrojování – znovuobnovení energetických sil po prohraném boji. Uvědomuji si své emoční i fyzické tělo, hodně spím, dobře jím, plavu. Je-li to možné, odlétám na jiný kontinent kvůli změně časového pásma, možnosti digitálního detoxu a znovuobnovení fyzické, emoční i psychické rovnováhy. Když to zrovna možné není, zavírám se v rámci možností doma v pracovně. Hodně pláču, slzy uvolňují napětí, odplavují stresové hormony. Čtvrtou fází je postupné přijetí reality: bilancuji, co neúspěch přinesl mně, rodině, společnosti. Nejsou to vždy optimistické bilance, ale je dobré, když se mi po čase, po odžití silných emocí, podaří i na neúspěchu najít nějakou kvalitu, něco, v čem mi pomohl vyrůst, zesílit, poznat nové lidi nebo možnosti. A takové páté stadium je přijetí neúspěchu a jeho propuštění. Odpouštím si, že jsem něco nezvládla, podělala, zvorala… nebo že nebylo v mé moci udělat to v dané chvíli lépe. Bez sebemrskačství, od viny k úlevě neviny. Pokaždé je to trochu jiné…

Můžete čtenářkám poradit nějakou rychlou techniku na ovládnutí emoční reakce na neúspěch?
Dýchejte. Plačte.

Autor: Viola Procházková