Kliknutím zvětšítePříběh o „Čachtické paní“ Alžbětě Báthoryové byl slavný už předtím, než o ní slovenský režisér Juraj Jakubisko natočil v roce 2006 film Bathory, jímž se pokusil tuto vlivnou uherskou šlechtičnu rehabilitovat. Také česká „krvavá paní“ Kateřina Lažanská, manželka karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan, jež týrala své služebné a poddané až k smrti, je poměrně známá.
Moravská „krvavá hraběnka Amálie z Bubna-Litice“, která prý dodnes straší v brněnském podzemí, jejich popularity sice nedosahuje, ale její příběh proto není méně zajímavý. V jejím případě je ovšem dosti zjevné, že jí její legenda křivdí.
Jedním z největších turistických lákadel Brna je labyrint nejstarších brněnských sklepních prostor, který se nachází pod Zelným trhem, náměstím, jež je poprvé zmiňováno už počátkem 13. století. A jako každý prastarý labyrint, i ten brněnský má své strašidlo. Podle knížky Brněnská strašidla spisovatele Romana Juránka se tento přízrak vyskytuje v podobě „vychrtlé stařeny s drdolem v naškrobených šatech, shrbené nemocemi do téměř pravého úhlu“, jež se „v jedné ruce opírá o hůl v druhé má dlouhý zakrvácený nůž“. Prý jde o Amelii, hraběnku z Bubna-Litice, která hlídá, aby v podzemních chodbách nikdo neobjevil ukrytá těla jejích povražděných milenců.
Rovněž zmíněná Amelie (či podle jiných pramenů Amálie) z Bubna-Litice skutečně existovala. Ze tří zmíněných „krvavých hraběnek“ je historicky nejmladší; narodila se začátkem 19. století (podle různých pramenů v roce 1807, 1809 nebo dokonce 1810, ve všech případech ovšem dne 17. května) a zemřela až 30. července 1900, tedy v úctyhodném věku přes 90 let. Pověst, která ji spojuje s krvavými zločiny, jí však podle všech dostupných historických pramenů křivdí. Kdo vlastně byla tato tajemná žena a čím si vysloužila svou hrůzyplnou legendu?
Podzemí pod Zeleným trhem:
Dcera obchodníka zaujala šlechtice
Za svobodna se jmenovala Amálie či Amelie Kreimelová a byla dcerou obchodníka z Olomouce. O jejím dětství a dospívání se příliš mnoho neví kromě toho, že rodina Kreimelů patřila mezi vážené olomoucké občany, opakovaně zasedající v olomouckých městských radách.
Podle Nového obecného lexikonu německé šlechty autorů Bozepolskiho a Ebergassinga se provdala v roce 1824, tedy ve věku teprve 17 let (pakliže si z možných dat jejího narození vybereme to nejstarší), za brněnského okresního hejtmana, šlechtice Ferdinanda Josefa hraběte Bubnu-Litic.
Ani v datu její svatby však nejsou historické prameny úplně jednotné, některé kladou její sňatek až do roku 1827. V každém případě však platí, že se vdávala velmi mladá, zřejmě ne více než dvacetiletá, přičemž si brala o dost staršího muže, protože Ferdinandovi Josefovi bylo v té době už přes třicet. Svým sňatkem přitom na tehdejším společenském žebříčku významně povýšila. Možná právě to vyvolalo závist vůči ní, která dala později vzniknout pomluvám, vedoucím až ke krvavé legendě.
Na tom, že si jako dcera měšťana brala příslušníka jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, se pak podílelo jedno zvláštní specifikum rodu Bubnů z Litic.
Rod s „nevhodnými sňatky“
Šlechta v habsburské monarchii nepředstavovala v 19. století jednotnou společnost. S postupujícími roky tohoto věku se stále viditelněji rozdělovala na tzv. první a druhou společnost.
Tu první tvořili příslušníci aristokracie, mající ve svém rodokmenu až 64 předků narozených ve šlechtickém stavu. Jejími členy byli příslušníci císaři oddaných starých knížecích a hraběcích rodin, jimž náležely nejvyšší dvorské hodnosti a právo zastávat vyšší dědičné zemské úřady.
Na špici této společnosti byly rody jako například Lobkowiczové, Auerspergové, Fürstenbergové, Schwarzenbergové, Thurn-Taxisové a mnoho dalších. K nejvýznamnějším hraběcím rodům pak patřily rody Buquoyů, ClamMartiniců, Clam-Gallasů, Czerninů, Kolowratů, Nostitzů, Sternbergů, Waldsteinů a dalších.
Tzv. druhou společnost tvořila pestrá skupina rodů, jejichž společným znakem bylo držení velkostatku či statku, proto se jí říkalo „pozemková šlechta“. Část této šlechty uzavírala časté sňatky s aristokracií, ale výrazně početnější byla ta skupina šlechtických rodů, jejichž příslušníci byli povýšeni do rytířského či panského stavu až během 19. století za své zásluhy a předtím pocházeli například z podnikatelských nebo důstojnických kruhů, případně byli významnějšími státními zaměstnanci – proto se jí říkalo i „pracovní šlechta“. Jejich sňatková politika byla tím pádem výrazně uvolněnější.
Rod Bubna-Liticů či Bubnů z Litic byl přitom pozoruhodný v tom, že ačkoli šlo o jeden z nejstarších českých šlechtických rodů s kořeny sahajícími až do 15. století, v přístupu ke sňatkům zastával spíše „liberální politiku“ pracovní šlechty.
„I když byli Bubnové z Litic starobylým rodem, nevyskytují se u nich od počátku 19. století žádné sňatky s příslušníky aristokracie. Právě naopak, Bubnové z Litic se vdávali a ženili s rody patřícími jednoznačně do druhé společnosti. V 19. století se pak objevilo i několik sňatků Bubnů z Litic s ženami nešlechtického původu,“ píše Monika Lechmannová v práci Rod Bubnů z Litic v moderní historii.
Eva Hrachovcová ve své diplomové práci dokonce Bubny z Litic zařadila například spolu s příslušníky hraběcí linie rodu Kinských „k hraběcím rodinám, které byly nejčastěji postiženy „nevhodnými“ sňatky“.
Přežila své děti, čekala ji samota
Ze sňatku Amálie a Ferdinanda Josefa Bubna-Litice se ještě koncem prosince roku 1827 narodila dcera Ludmila, pozdější manželka Ladislava hraběte Serényiho, kterou bohužel její matka přežila o více než 30 let (Ludmila zemřela již v roce 1866).
V roce 1829 přišel na svět syn Otakar František, ani jemu však nebylo dáno matku přežít (zemřel v roce 1881). Skutečnost, že Amálie pochovala hned dvě své děti v jejich dospělém věku, mohla být dalším důvodem, proč na ni soudobá společnost začala hledět s úkosem a nedůvěrou. Zatímco dětské pohřby byly ještě v 19. století poměrně běžné, případy, že by se dítě dožilo dospělosti, ale poté zemřelo dříve než některý z jeho rodičů, byly vzácnější – a cokoli bylo výjimečné, bylo podezřelé.
Teprve třetí dcera Kamila, která se narodila s poměrně velkým odstupem až v roce 1840, matku přežila (zemřela pravděpodobně v roce 1916).
Protože v roce 1861 zemřel také Amáliin manžel Ferdinand Josef a Kamila se v roce 1868 vdala v Doudlebách nad Orlicí za Viléma Františka Peinlicha von Immenburg, zůstala Amálie po nemalou část svého života osamělá. Devětatřicet let prožila jako vdova a ovdověla jen krátce po padesátce.
Za mlada prý byla krásnou ženou a její půvab nezmizel ani s přibývajícími léty, kdy jej navíc doplnil šlechtický titul a majetek. O potenciální milence a nápadníky tedy zřejmě neměla nouzi. A to byl třetí a zřejmě nejzásadnější důvod k pomlouvačným klevetám, jež začaly provázet její život.
Krvavá legenda
„Podle pověstí se za krásnou hraběnkou otočilo mnoho mužů a nezůstalo jen u toho. Když ovšem zjistila, že si ji nějaký milenec nenašel kvůli kráse a chytrosti, ale pro peníze, tak ho po večeři uspala a zatáhla do podzemí, kde se ho zbavila,“ přetlumočil před časem podstatu pověsti o krvavé hraběnce Brněnskému deníku průvodce brněnského turistického centra Vlastimil Čada.
Podle této pověsti bloudí duch hraběnky v naškrobených šatech podzemím, občas se chraplavě zasměje a švihne ostrým nožem do tmy. Pak chvíli poklepává holí po zdupané hlíně a ujišťuje se, zda ostatky mužů, které sem Amálie zakopala, jsou v pořádku ukryté.
K rozšíření pověsti přispělo jednak to, že hraběnka v jednom z domů na Zelném trhu opravdu žila (podle různých pramenů šlo o dům s číslem popisným 13 nebo 14), jednak to, že v podzemí se našel zvláštní útvar ve zdi, připomínající zkamenělý lidský zadek. Lidská představivost si k tomuto zvláštnímu kameni snadno přimyslela legendu, že jde o zadek jednoho z Amáliiných milenců, jehož prý hraběnka špatně omámila, takže se probudil ještě předtím, než ho stačila v podzemí podříznout. Když se probral, pochopil, co mu hrozí, a začal utíkat, ale uvízl ve zdi.
Žádný archeologický ani písemný nález však tuto pověru nepotvrzuje. „Tato pověst pravděpodobně vznikla díky lidské žárlivosti a pomluvám. Amelie si jako dcera obchodníka sňatkem s hrabětem společensky polepšila. I její dlouhý život jí mohli leckteří závidět. Proto jde s největší pravděpodobností jen o žárlivostí vytvořenou pomluvu, ze které se časem stala městská legenda,“ uvádí Lechmannová s odkazem na Rodinný archív Bubnů z Litic, sestavený Michaelem Skopalem. Pověst o krvavé hraběnce tak zřejmě zůstane i nadále jen dráždivým lákadlem pro návštěvníky podzemí.
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
