Při pohřebním obřadu se nezdálo, že by něco bylo jinak, než jak to při pohřbech vysokých a vážených církevních hodnostářů bývá. Až o téměř 350 let později přišli lidé na to, že cosi výjimečného zde opravdu bylo.

V ostění rakve pod vnitřní vystýlkou, zhruba pod biskupovými lýtky, se našlo drobné tělíčko lidského plodu, zřejmě spontánně potraceného nebo mrtvě narozeného nejpozději v pátém či šestém měsíci těhotenství. Vědci je odhalili v roce 2012, kdy bylo rozhodnuto o přemístění rakve, a archeologové tak získali možnost prostudovat biskupovy ostatky.

Archeologická záhada

Nález plodu uloženého do hrobu spolu s ostatky ženy, jež je obvykle považována za matku, není v archeologii nijak mimořádný. Zesnulé děti byly pohřbívány také v lundské katedrále, protože její krypta se v některých historických údobích využívala jako dočasné uložiště ostatků.

Ale plod dítěte v rakvi biskupa? Respektovaného církevního hodnostáře a kmeta, který zemřel v úctyhodném věku 74 let? Navíc plod ukrytý ve vnitřní vystýlce rakve, jako kdyby tam byl uložen potají a možná ve spěchu? To bylo poměrně dost hádanek, na něž archeologové neměli odpověď.

"Uložení tělíček zesnulých dětí do rakví s dospělými nebylo neobvyklé. Plod tam mohl spočinout i dodatečně, po pohřbu, protože biskupova rakev nebyla pohřbena do země, ale zůstala v klenuté kryptě katedrály v Lundu, a byla tedy přístupná," vysvětluje podle serveru Science Alert archeolog Torbjörn Ahlström z Lundu. 

Hned ale také dodává, v čem je záhada: "Veřejné uložení rakve je jedna věc, ale ukrytí plodu právě v rakvi biskupa přímo pod jeho tělem je věc úplně jiná. Přimělo nás to, abychom se začali zajímat, zda mezi dítětem a biskupem neexistoval nějaký vztah."

DNA nabídla odpověď

Archeologický a antropologický tým proto odebral vzorky z obou zbylých ostatků a udělal úplné genetické sekvence extrahované DNA.

Konečně získal odpověď. Zhruba čtvrtina genů obou vzorků se shodovala. Naznačuje to, že mezi oběma jedinci existoval sekundární příbuzenský vztah, jaký je například mezi strýcem a synovcem, mezi nevlastními sourozenci s jedním společným rodičem, mezi bratranci - nebo, což bylo vzhledem k věku biskupa nejpravděpodobnější, mezi dědečkem a vnukem.

Tuto hypotézu podpořily také chromozomální důkazy. Winstrup a plod neměli tutéž mitochondriální DNA, jež se dědí z matčiny strany, takže matka plodu Winstrupovovou dcerou nebyla. Obě těla však sdílela týž chromozom Y, jenž se dědí pouze po otci. To naznačuje, že otcem dítěte byl Winstrupův syn.

Biskup syna skutečně měl, a to ze svého prvního manželství (v 17. století dominoval severní Evropě se Švédskem v čele protestantismus, který tam zcela vytlačil katolictví a který sňatkům kněží nebránil).

Peder Pedersen Winstrup mladší studoval podle historických záznamů na nizozemské univerzitě v Leidenu, kde se věnoval problematice opevnění. Nejpozději v roce 1679 se oženil s mladou šlechtičnou jménem Dorothea Sparreová, jež přinesla věnem pozůstalost po svém zesnulém otci.

V roce 1680 však Winstrup mladší o tyto majetky přišel v důsledku tzv. Velké redukce, při níž pozemky šlechty propadly švédské koruně. Zbytek života strávil podle dochovaných pramenů sám a opuštěný, nikdy nezplodil syna; mužská linie rodu Winstrupů vymřela spolu s ním počátkem 18. století.

Ať je po smrti mezi svými

Předčasně narozený mrtvý plod tak byl zřejmě součástí smutného příběhu muže, jenž doufal ve svého dědice, a když se jej v důsledku této nešťastné události nedočkal, ukryl jej zřejmě do rakve svého otce jako symbol, že poslední dědic Winstrupů odchází se svým dědečkem.

"Vzhledem k dosavadním výsledkům DNA analýzy a dostupné genealogie se syn Peder jeví jako jediná osoba, přes níž mohl na plod přejít druhý stupeň příbuzenství po biskupu Pederu Winstrupovi prostřednictvím otcovské linie. Plod se tedy zřejmě měl stát biskupovým vnukem," uvedli vědci v článku, který zveřejnil časopis Journal of Archaeological Science: Reports.

"Je pravděpodobné, že příbuzní zesnulého měli přístup do krypty, kde byly uloženy rakve rodu, a mohli tak uložit plod do jedné z rakví, v tomto případě Pedera Winstrupa."

Možná si někdo přál, aby děťátko, které nedostalo šanci prožít svůj život, aspoň po smrti spočívalo u své rodiny.