"Jako všechny živé organismy, umírají i stromy. Ale to, co se zde děje, není normální. V mokřadních oblastech odumírají velké plochy a zároveň na daném místě nerostou stromky nové, jak běžně bývá zvykem," říká pro server Science Allert Emily Uryová, ekoložka z Duke university, která zabývá národní chráněnou oblastí Alligator River National Wildlife Refuge, kde dochází k masivnímu úbytku stromů. 

Uvádí, že však nejde jen o místní problém. Podél celé antlantické pobřežní nížiny, od Maine po Floridu odumírají obrovské řady zalesněného území. Ve vědecké komunitě se jim již nyní říká "lesy duchů."

Nynější výzkumy ukázaly, že za tím stojí globální oteplování. V důsledku vzestupu hladiny moře jsou totiž mokřady v mnoha částech této země vlhčí a také slanější. Právě mořská voda totiž zvyšuje hladinu solí v pobřežních lesích.

"Vliv soli na půdu a rostliny jsem začala studovat už v roce 2016. "Během tohoto období jsem uměle solila oblast zalesněných mokřadů v Severní Karolíně o velikosti tenisového kurtu, abych napodobila účinky zvyšování hladiny moře. Po dvou letech této práce se však zdálo, že sůl rostliny ani půdní procesy nijak neovlivňuje," dodává Uryová. Opak byl ale pravdou. 

Stále stoupající hladina moře totiž pomalu zaplavuje pobřeží Severní Karolíny a slaná voda pomalu prosakuje do mokřadních půd. Během období sucha se pak sůl vlivem čerpání sladké vody dostane do vody podzemní. Slaná voda pak teče v kanálech či příkopech a proniká do vnitrozemí pomocí větru a přílivu. 

Zdroj: Youtube

Výsledkem pak jsou mrtvé stromy, které se vyznačují světlými kmeny bez listů i větví, což je následek vysokého obsahu soli v půdě. Ze stromů se tak stávají "dřevěné náhrobky," jak je označili vědci ve své zprávě z roku 2019. 

"Sůl se dostává do krajiny a zabíjí jednotlivé organismy, ať už jsou to stromy nebo mikroby," říká biogeochemička a ekoložka Emily Bernhardtová z Duke University.

Jak stromy odumírají, na místo se postupně derou různé keře a traviny, které sůl naopak snášejí dobře. V Severní Karolíně tomu tak však ale není. Posun je totiž natolik rychlý, že se zdejší rostliny nestíhají adaptovat.

"Pobřežní oblast státu ztratila obrovské množství zalesněné plochy, což má dopad na divokou zvěř, včetně zde žijícího a ohroženého vlka rudohnědého. Mokřadní lesy jsou rovněž schopny zadržovat velké množství uhlíku z atmosféry, takže odumírání lesů také přispívá k další změně klimatu," podotýká Uryová. 

Dramatický posun

To, o jak dramatický jde posun, ukazují i satelitní snímky, které pořídila agentura NASA ve spolupráci s americkou vědeckovýzkumnou vládní agenturou. "Porovnávali jsme fotografie, abychom viděli změny v pobřežní vegetaci od roku 1984 a výsledky byly šokující," dodává vědkyně.

Podle údajů za posledních 35 let zmizelo či spíše odumřelo více než 10 procent zalesněných mokřadů v Národním parku Alligator. Případ je o to smutnější, protože se jedná o federálně chráněnou půdu, která je tedy místem bez přímého lidského vlivu. 

Z výsledků tedy vyplývá, že vzestup hladiny moře je natolik rychlý, že lesy se těmto vlhčím a slanějším podmínkách nestíhají přizpůsobit. A rozhodně tomu nepomáhají ani silné bouře, časté hurikány i sucho, které jsou taktéž způsobeny změnou klimatu. 

"Největší ztrátu lesního porostu jsme v této oblasti zaznamenali v roce 2012, po období extrémního sucha, lesních požárů a hurikánu Irene, který pustošil pobřeží v srpnu 2011. Zdálo se, že tato trojice jevů byla bodem zvratu, který způsobil masové odumírání stromů v celém regionu," říká Uryová.

Jak tomu zabránit?

Vzhledem k tomu, že hladiny moří celosvětově stoupají, může se tento jev rozšiřovat různě po celém světě. Vědci nyní přehodnocují přístupy k obhospodařování půdy a zkoumají adaptivnější strategie. Organizace Nature Conservancy už provádí právě v Severní Karolíně experiment, kdy uměle vytvoří takzvané "živé břehy" osázené rostlinami a zavezené pískem a horninami, což má za úkol vytvářet přirozenou bariéru před bouřemi a jinými živly.

Radikálnějším přístupem by bylo zasazení bahenních rostlin, které jsou právě v ohrožených oblastech tolerantní vůči solím. Tato strategie je podle některých vědců však kontroverzní, protože jde proti vůli pokusit se zachovat ekosystémy přesně takové, jaké jsou.

Pokud však lesy vymírají, je lepší mít solný močál, než nechat mokřad přeměnit otevřenou (volnou) hladinu, která se někdy označuje jako biologický rybník. Otevřená hladina není ve své podstatě špatné řešení, neposkytuje tolik ekologických výhod, které slaný močál naopak poskytuje. 

Podle vědců může tak proaktivní přístup k mokřadům jejich životnost prodloužit, čímž se pomůže i přírodnímu ukládání uhlíků, zlepšování kvality vody a ochraně produktivních farem a vzácných biotopů v pobřežních oblastech.