„Aktuálně tu jezdí devět žen jako řidiček systému RV, což je systém pro lékaře a záchranáře. Všechny jsou v případě potřeby schopny řídit velký sanitní vůz,“ říká mluvčí krajské záchranky Mária Svobodová s tím, že jediný okres, kde zatím neusedá za volant vozu s majákem a houkačkou žádná žena, je Klatovsko. Jinak je najdete na Plzeňsku, Rokycansku, Tachovsku i Domažlicku. Nejde ovšem o žádný módní trend či snahu o genderové vyvážení. „Řidičky záchranářky prošly dlouhou cestu, než se dopracovaly na pozici, která byla původně výhradně mužská. Jsou za nimi léta práce. Všechny si to tvrdě odpracovaly a nemají žádné úlevy, mezi nimi a muži není žádný rozdíl. Každý den musejí prokazovat odbornost, zkušenost a svoje řidičské umění,“ říká Svobodová.
Třetí v republice
Průkopnicí v západních Čechách byla Jana Lísová (43). Po 15 letech, které strávila jako sestra na ARO v nemocnici v Karlovarském kraji, si řekla, že je čas na změnu. Je to už deset let, co se rozhodla pro záchranku a absolvovala úspěšně výběrové řízení na řidiče malého vozu s lékařem. Nejprve působila v Karlovarském kraji, teď už je čtyři roky v Tachově.
„Byla jsem tenkrát třetí v republice. Měla jsem tehdy štěstí na výborného školitele, který mi řekl, že je mu jedno, jestli jsem ženská nebo chlap. Že si prostě budu dělat svoji práci,“ vzpomíná žena, která ale neusedá jen za volant, někdy jede i jako záchranářka ve velké sanitě, tedy coby spolujezdec, a zároveň působí jako vedoucí sestra oblasti.
„Když jsem šla na pozici řidiče, podpořili mě i nadřízení, což bylo příjemné. Hodně mi fandily i naše mladé lékařky, protože jsem byla první žena-řidička v Plzni. Dodnes jsem tu jediná. Ženám se takové posty nenabízí, v tom jsme u záchran-ky trochu zkostnatělí, ale když projevíte zájem a předvedete dovednosti, máte šanci. Ale cesta je trochu těžší než pro chlapa,“ přidává svoje zkušenosti Ivana Krsová (46), řidička, zdravotnická záchranářka a zároveň vedoucí vzdělávacího výcvikového střediska ZZS v Plzni.
Při záchraně lidí je ruší nedočkavci
Stát se řidičem u záchranky není jednoduché, a je jedno, jaké máte pohlaví. „Musíte projít postupně psychologickým testem, který je poměrně náročný, několikahodinový a specificky zaměřený na pozornost a na profil samotného řidiče. Dále musíte uspět u akreditované společnosti, která prověřuje konkrétní dovednosti řidiče. Pokud projdete, absolvujete adaptační proces na pozici řidiče, kdy jezdíte s jiným zkušeným řidičem, jenž vás učí řidičským zkušenostem. Pracujete pod jeho dohledem a teprve po tomto procesu, váš školitel řekne, zda jste schopni jezdit s majákem či ne. Právě na školiteli je definitivní rozhodnutí, zda řidiče pustí do provozu či nikoli,“ vysvětluje Krsová.
U záchranky je od roku 1996, pamatuje tak doby, kdy jezdily v sanitce čtyřčlenné týmy. Lékař, dva řidiči a sestra. Dnes je to jiné, na místo jede lékař se záchranářem v malém autě nebo záchranář a řidič ve velké sanitě, v případě potřeby oba vozy (či ještě další). Řidičkou vozu s majákem a houkačkou je Krsová čtyři roky. Jet s ním je podle ní mnohem těžší než jízda v klasickém autě. „Řidič musí hodně předvídat a mít dobré řidičské dovednosti. Já proto nemyslím na diagnózu, ke které jedu, ale co nejvíce se soustředím, abych bezpečně dojela na místo,“ popisuje Krsová.
„Nejhorší je, když ostatní řidiči začnou zmatkovat. Vidí majáky, slyší houkačku a najednou nevědí, co mají dělat. Nejlepší je, když dají znamení, že o nás vědí, a uhnou ke straně,“ přidává radu Lísová. Dodává, že se bohužel najdou i motoristé, kteří se s vozy záchranky honí. „Stává se nám i to, že když zastavíme na majáky a řešíme pacienta v kritickém stavu, chodí řidiči za námi a ptají se, kdy už budeme hotovi, že potřebují jet. Katastrofa,“ stýská si Krsová.
Napadení? Nic výjimečného
Když řidič přiveze lékaře nebo záchranáře na místo, nedá si ruce do kapes, ale musí ihned přepnout a podílet se aktivně na záchraně lidských životů. Řidičky nemají žádné úlevy, musejí zvládnout manipulaci s vybavením či pacientem stejně jako muži.
Někdy se záchranáři neobejdou bez pomoci hasičů, při některých zásazích potřebují zajistit bezpečnost od policejních hlídek. „Napadení záchranářů bohužel nejsou výjimečná, policie pro nás hraje zásadní roli. Jsou místa, obzvláště v Plzni, která jsou nebezpečná – ubytovny, noční kluby, herny, hospody, squaty, nádraží,“ vysvětluje Krsová. Bez pomoci policejních hlídek se neobejdou ani v Tachově a na jiných místech kraje. „Je tu hodně cizinců, kteří jsou tu zaměstnáni přes agentury. Mají často problémy s alkoholem, doma měli konflikty se zákonem, nemají tu vazby, nemají zábrany. V ubytovnách, domech, bytech, kde jsou ubytováni, nevíte, co vás čeká. Bez policie se neobejdete,“ potvrzuje Jana Lísová.
Obě už při výjezdech zažily mnohé, ale jsou věci, které z paměti nedostanou. Pro plzeňskou záchranářku Krsovou to byl výjezd do jednoho bytu k mladíkovi, jenž měl hlavu useknutou mačetou. Až později zjistila, že v tu chvíli byl podezřelý (a později usvědčený vrah, který skončil v detenci) ve vedlejším pokoji. Mohl ji i kolegy napadnout.
„Pro mne jako mámu jsou nejhorší výjezdy k dětem. Jednou jsme měli resuscitaci měsíčního miminka, které bohužel přes veškerou snahu zemřelo. To jsem přemýšlela, že skončím. Na druhou stranu, někdy se při výjezdech i zasmějeme. Lidé dokáží vymyslet spoustu věcí, které by vás nenapadly, třeba když byla posádka volána k resuscitaci rychlovarné konvice,“ neztrácí optimismus Lísová.
Srandičky jsou, výsměch ani náhodou
A jak je berou mužští kolegové? Utahují si z nich? Nebo jim naopak džentlmensky pomáhají? „Když jsem se zaučovala, bylo mužské ego někdy znát, ale problémy jsem neměla. Na druhou stranu ani nemám pocit, že by se ke mně chovali jako k ženě jinak, že by mi ulevovali, to ne. Jedná se se mnou stejně jako s muži, musíme absolvovat to samé, co oni. Batohy a přístroje za mě nikdo neodnese a podílet se na transportu pacienta také musím,“ vysvětluje Lísová.
„Nikdy nebyl problém. Srandičky byly, ale nikdy se mi kolegové nevysmívali. Chovají se ke mně korektně, někdy až překvapí a ptají se, zda to zvládnu, když jde o něco náročného, třeba když musím manipulovat s něčím těžkým. Jsem ráda, že máme chlapy v týmu,“ říká Krsová.
A co říkají ti, s nimiž spěchají řidičky záchranářky k pacientům?
„Mezi řidičem a řidičkou nevidím jako spolujezdec žádný rozdíl, snad jen to, že Jana má sedačku blízko u volantu,“ směje se lékařka záchranné služby Nikola Černajová, která se právě vrátila s Lísovou z výjezdu. „Jejich práce si velmi vážíme a jsme rádi, že jejich počet v našem kraji narůstá,“ uzavřela za celou Zdravotnickou záchrannou službu Plzeňského kraje mluvčí Mária Svobodová.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
