V lazaretu, který stál v místech nynějšího sídliště Vítězná, panovaly pro ruské zajatce přísné podmínky, které většina z nich nepřežila. Jejich hromadný hrob je u pomníku vedle sokolovského hřbitova, kam jezdí i řada pozůstalých padlých zajatců.

„Po letech se podařilo dopátrat jména padlých zajatců. Ruské velvyslanectví nás požádalo, zda by mohlo instalovat pamětní desky s jejich jmény na pietním místě současného památníku. Nemáme proti tomu námitky. Velvyslanectví si vše uhradí. Jezdí se sem poklonit rodiny padlých tisíce kilometrů až z dalekého Ruska. Hotovo by mělo být ještě letos,“ říká starosta Sokolova Jan Picka.

Pamětní desky budou podobné těm ve slovenském městě Štúrovo. „Zajatci padli v letech 1941 – 1945. Většinou patřili pod centrální pracovní tábor v německém Weidenu, pod kterým byla pracovní komanda v Bavorsku a Sasku. Když onemocněli, šli do lazaretu, kde zejména pro Rusy panovaly velmi těžké podmínky. Když se někteří z nich relativně uzdravili, šli znovu pracovat. Většinou však končili opět v lazaretu, kde umírali na vyčerpání nebo tuberkulózu,“ říká Michael Rund, který se o historii zajímá.

Hromadný hrob těchto zajatců je vedle současného hřbitova. „Pár záběrů padlých zajatců z lazaretu v márnici bylo vidět i ve filmech Samuela Fullera,“ říká Rund.

Bývalý voják a svérázný režisér se účastnil tažení spojenců ze severní Afriky, přes Itálii, Normandii a Belgii až do Sokolova. Pořídil zde záběry utrpení lidí na konci války. Tyto skutečnosti se poté snažili mnozí zpochybňovat, ale marně. A to právě díky dokumentárním záběrům Samuela Fullera.

Existuje kniha mrtvých, kde byla jména padlých zhruba do dubna 1945. Evidovala se i řada dalších záznamů o zajatcích. Některé z nich odvezli Rusové po válce. Nyní se je podařilo dohledat a zveřejnit.

Ilustrační foto.
Habartov vystavil stopku hernám, od nového roku končí provozu automatů