Chodící lidé jsou informační a edukační kampaní, která má podpořit rovnocenné soužití a efektivní komunikaci s dětmi a dospělými se zdravotním postižením. Sdružuje sluchově, zrakově a pohybově postižené lidi.

Až do konce festivalu se mohou zájemci přijít podívat a hlavně se zeptat pomocníků z Chodících lidí, kteří mají nějaký handicap. Ti jim vše vysvětlí, ukáží a hlavně odvypráví svůj vlastní životní příběh.

Jedním z nich je i Jiří Pardubský z Plzně. „S Chodícími lidmi pracuju od roku 2011, nebo 2012. Před pěti a půl lety jsem šel na operaci a následnou reoperaci. Doktoři mi zachránili život, ale odnesl to můj zrak. Přes Tyfloservis jsem se pak dostal právě k Chodícím lidem," řekl Jiří.

„Nejhorší pro mě bylo srovnat se s tím, že nevidím. Po narkóze jsem se probudil do tmy. Ano, mám zbytky zraku. Vidím obrysy a kontrast. Po operaci mě učila rehabilitační sestra sedět a logopedka zase mluvit. V té době jsem se musel srovnat s tím, že se mi zrak už nikdy nevrátí. Ze dne na den jsem přestal vidět," svěřil se Jiří.

Kromě nevidomého Jiřího se můžete zeptat například Jarka Skácela z Brna na výcvik vodicího psa. Ten v současnosti cvičí štěně zlatého retrívra Wolfa.

„Wolfovi jsou tři měsíce. Výcvik vodicího psa, který pak bude vodit nevidomého člověka, trvá zhruba dva roky. Wolfa mám od jeho dvou měsíců," řekl Jarek. „Je těžké říct, co je nejtěžší. Pes od psa se různí. Ať už jde o povahu nebo o plemeno. Je to jako s lidmi. Nikdo není stejný. Rozhodně nejtěžší je pro mě pak rozloučit se s nimi," posteskl si Jarek.

„Psa cvičím do jeho prvního roku života. Za tu dobu, co tuhle práci dělám, jsem cvičil nespočet psů. Od zlatých retrívrů, labradorů po královské pudly nebo ovčáky," řekl Jarek.

„Pes nesmí být příliš dominantní, ale ani submisivní, nesmí se bát okolí ani různých zvuků ve svém okolí. Nesmí ho rozhodit běžné ruchy," doplnil Jarek.