Při této příležitosti se chci ohradit vůči autorovým plošným obviněním, a zároveň seznámit nejen pana Zikmunda, ale i celou veřejnost s kritickou situací na trhu stavebních materiálů v Česku.

Narušené horninové prostředí komplikující zakládání staveb, půdní propady poškozující domy, znehodnocování půdního fondu, prašnost vyvolávající onemocnění, narušení minerálních pramenů, nečestné čerpání stamilionových dotací, zavážení rekultivací nebezpečným odpadem nebo potlačování práv obcí a jejich obyvatel. To vše klade pan Zikmund bez jakýchkoliv důkazů za vinu blíže neurčeným těžařům, které nazývá harpagony, a připojuje 67 fotografií údajných důsledků těžby či zfušované rekultivace.

Dobývání surovin v Česku prošlo za posledních 30 let obrovským vývojem, a to nejen z hlediska technologického pokroku. Zatímco za minulého režimu si s dopadem na okolí nikdo hlavu nelámal, dnes je kvůli mimořádně složitému povolovacímu procesu velmi obtížné jakékoliv nové ložisko vůbec otevřít a pravidla pro následné provádění těžby jsou velmi přísná.

Příkladem jsou trhací práce v kamenolomu. Zatímco ještě v 80. letech lidem skutečně praskaly domy kvůli tzv. komorovým odstřelům, dnes je tato technologie dávno zakázána a povoleny jsou jen velmi šetrné přístupy s minimálními detonacemi. Když tedy pan Zikmund naznačuje, že blíže nespecifikovaná těžba způsobuje na Karlovarsku praskliny ve zdivu, a ještě k tomu zmiňuje Božičany, kde se těží kaolin výhradně strojním rozpojováním, je to hodně podivné obvinění. To samé platí o rekultivaci, která je opět velmi přísně regulovaná a těžař na ni musí průběžně odvádět finance na vázaný účet. Pokud byl pan Zikmund skutečně svědkem zavazení prostoru nebezpečným odpadem a nepodal trestné oznámení, zavání to neoznámením trestného činu.

Tím samozřejmě nijak nezpochybňuji dopady těžby na životní prostředí, jen odmítám přistoupit na argumentaci podpořenou fotografiemi bůhví čeho bůhví odkud a odsuzující na základě nich plošně celý obor. Těžba samozřejmě má a vždy bude mít již ze své podstaty nepříznivý vliv na krajinu. Na druhou stranu obce musí mít ložiska, případně chráněná ložisková území a dobývací prostory zakresleny v územně plánovací dokumentaci, takže nově příchozí občané by měli dopředu dobře vědět, kam se stěhují.   

Moliérův Harpagon proslul tím, že zakopal na zahradě truhličku s pokladem a neustále se bál, že mu ji někdo ukradne. Těžaři nic nezakopávají – právě naopak – a produkty jejich činnosti využíváme každý den my všichni, včetně pana Zikmunda. Jen namátkou: silniční či železniční infrastruktura, zdivo, sklo, hnojiva, papír, nátěrové hmoty. To všechno pořád začíná těžbou, jen jsme to už zapomněli, nebo si to odmítáme připustit.

A právě teď nastává doba, v níž si to bohužel budeme muset bolestně připomenout, protože nám hrozí rozsáhlý nedostatek stavebních surovin. Již v řádu let zavládne kritická situace na trhu štěrkopísků a stavebního kamene. Důvod je prostý – těžba čehokoliv naráží na tak hysterický odpor, že otevřít nové ložisko je už prakticky nemožné. Pokud se za veřejný zájem dobývat suroviny konečně razantně nepostaví stát, brzy budeme svědky dramatického zdražování a následně i omezení dostupnosti surovin. A až se jednoho krásného dne potkáme ve frontě na stavební materiály s panem Zikmundem, rádi s ním osobně probereme to, jak to tenkrát myslel s těmi harpagony.

Petr Dušek