Šibenice, stínadla, pranýře a další podobné stavby spojené s výkonem práva, zejména hrdelního, na západě Čech – to jsou místa, která jsou předmětem zájmu ředitele Národního památkového ústavu v Plzni Petra Sokola. O této problematice přednáší, je spoluautorem knihy Po stopách plzeňské spravedlnosti, jež nese podtitul Historie a topografie hrdelního soudnictví, společně s Tomášem Wizovským stál za zrodem naučné stezky Šibeniční vrch a šibenice v Bečově nad Teplou, spolu s Janem Hajšmanem odhalil přesné místo, kde stávala plzeňská šibenice, podniká i další aktivity v této oblasti. A právě o šibenicích, stínadlech, katovnách a dalších místech spjatých s popravami na západě Čech si Deník s Petrem Sokolem povídal.

Jste odborníkem na hrdelní právo ve středověku a novověku v západních Čechách. Čím vás právě tato problematika zlákala?
Já se nepovažuji za odborníka na hrdelní právo. Když už, tak se považuji za odborníka na objekty spjaté s výkonem hrdelního práva. Respektive na archeologii a archeologické výzkumy těchto památek. Hrdelní právo je samo o sobě složitá problematika, specializace historiků, já se ho dotýkám jen v rozsahu nezbytném pro kontext výzkumu nebo pro základní seznámení posluchačů či čtenářů s tématem.

Zdroj: Deník/Milan Kilián

Co považujete za to nejzajímavější, co jste sám či s kolegy v této oblasti objevil?
To se musím vrátit hodně do minulosti, neboť to souvisí s tím, jak jsem se k předmětu svého zájmu dostal. Já jsem na škole dělal diplomovou práci, která se týkala závažné kriminality v 16. – 17. století. To byl pohled historika. A pak jsem se, už jako archeolog Národního památkového ústavu, dostal v terénu k reliktům zaniklé historické šibenice v Bečově nad Teplou. A tam se tyto dva pohledy propojily. To, co jsem z pohledu historika znal o lidech, kteří se dopouštěli činů, jež byly následně trestány smrtí, se mi v terénu spojilo s objektem, na kterém to vše probíhalo a s nímž se odsouzenci setkávali na konci svého života. Provedli jsme tam archeologický výzkum, první svého druhu u nás, a já své poznatky spojil jak do odborných publikací, tak do obsahu naučné stezky, která je tam dodnes. Za další významný nebo zajímavý objev považuji identifikaci a následný výzkum šibenice u Přimdy nebo zpřesnění lokalizace plzeňské šibenice. Zajímavé je také zkoumat a sledovat, jak se na pozůstatcích odsouzenců projevuje přístup historické společnosti k delikventům a jak se projevy institucionalizovaného násilí projevují v archeologických pramenech.

Vezměme to popořádku. Za co v období, řekněme od 15. do 19. století, mohli být u nás lidé popraveni?
Oproti dnešnímu pojetí trestu smrti mohli být popraveni za mnoho věcí. Když začneme od těch pro nás nejlogičtějších, tak to byly delikty proti životu a zdraví. To znamená vražda, loupežná vražda, naopak třeba zabití bylo posuzováno mírněji, tam už trest smrti být nemusel. Byl ale za delikty proti majetku, tedy krádeže či loupeže, mohl být uložen i za některé podvody. Dále šlo o delikty proti mravnosti, tresty smrti mohly být vynášeny i nad tzv. smilníky a cizoložníky. Pak činy proti vrchnosti, královskému majestátu, proti bohu, např. kacířství. Bylo toho skutečně mnoho. To, co jsem uváděl, platilo pro značnou část raného novověku, od osvícenecké části 18. století docházelo ke změnám a zmírňování.

Archeolog Filip Kasl je členem týmu, který zkoumá tajemná místa v Plzeňském kraji
Tajemná místa nás vždycky něčím překvapí, říká plzeňský archeolog

Jakým způsobem byl v našem regionu prováděn trest smrti? Lišil se podle toho, k jak významné společenské vrstvě odsouzený patřil?
Určitě se to lišilo. Systém trestů měl svá pravidla, měl v sobě velkou symboliku. Tresty se někdy řídily pravidlem zrcadlení, to znamená, že měly v sobě prvek, který připomínal spáchaný zločin. Každý si to asi umí představit. Za krádeže to bylo useknutí ruky či prstů, za rouhání vytržení jazyka. Ale pak se to lišilo i podle sociálního postavení. Rozdíl spočíval třeba v tom, že pokud byl dotyčný odsouzen k trestu smrti, tak u sociálně nižších, jejichž společenská čest byla nízká či žádná, bylo obvykle nejběžnějším trestem oběšení. U výše postavených šlo o stětí. Neplatilo to ale stoprocentně, byly tam i další vlivy. Tresty se rozlišovaly také podle toho, zda trestanou osobou byla žena, či muž. Pro ženy bylo specifickým trestem zahrabání zaživa a probití kůlem, což byl trest, který se nejčastěji ukládal za vraždu novorozence. Ženy se netrestaly tak často oběšením, ale zase byl u nich více uplatňován trest topením. Záleželo na regionu, na zvyklostech.

Která města měla právo popravovat?
Všechna města ne, ale většina pravděpodobně ano. Během raného novověku se zformoval systém hrdelního soudnictví tak, že na jeho konci před reformou za vlády Marie Terezie v roce 1765 existovalo v Čechách téměř 400 hrdelních soudů, což je poměrně hustá síť, ve srovnání s dneškem nepoměr. Byly v městečkách, do jakých byste to neřekl – Kasejovice, Lnáře, Nepomuk a podobně. Šlo o správní centra panství.

Kolik bylo ve městech typu Plzně, Klatov, Karlových Varů poprav ročně?
Víme, že například v Plzni vycházela v 18. století jedna poprava v průměru na dva až tři roky. Ale mohlo to být tak, že se konaly třeba dvě za rok a pak tři roky nic. Rozhodně to nebylo nic častého, proto to byla v uvozovkách sváteční událost a lidé to tak brali a chodili se dívat.

Petr Sokol – 50 let, dvě děti, rodilý Plzeňan. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti krátce pracoval jako archeolog v Západočeském muzeu a jako muzeolog a historik v Pivovarském muzeu. V Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Plzni je zaměstnán od roku 2001, nejprve jako archeolog a památkář, od roku 2017 je ředitelem pracoviště. Dlouhodobě externě vyučuje na Filozofické fakultě ZČU v Plzni. Je autorem či spoluautorem více než 90 odborných nebo popularizačních článků, studií a monografií.

Jedním ze symbolů hrdelního práva jsou šibenice. Zastavme se u nich nejprve obecně. Jak vlastně šibenice u nás vypadaly? Předpokládám, že to nebyla jen klasika známá z historických filmů, dřevěný trám s oprátkou…
To, o čem mluvíte, je standardní představa o šibenici. Ale to byl nejzákladnější, nejjednodušší typ. Od něj se odvíjely další. Vznikaly šibenice, které se mu podobaly, ale měly sloupy dva, pak se přidal třetí nebo i čtvrtý. Byly buď dřevěné, nebo mohly být i zděné. Výraznějším objektem byly zděné šibenice, které měly plné obvodové zdi, těm se říká šibenice studničního typu. Byly to válce, hranoly… Z této obvodové zdi vyrůstaly pilíře, které nesly břevna sloužící k věšení. Ohrazený prostor sloužil jako zázemí pro kata, ale i k odklízení pozůstatků oběšenců.

Na jakých místech šibenice obecně stály? A jaké bylo jejich typické okolí?
Šibenice byly objekty, které měly primárně reprezentovat fungování práva, fungování spravedlnosti, tedy bylo účelem, aby byly vidět z co největší vzdálenosti, z co nejširšího okolí. Takže města si k tomu vybírala nějakou krajinnou dominantu. Dokonce i města v rovině hledala alespoň terénní vlnu. Druhým požadavkem bylo, aby šibenice stály u cest, po kterých chodili lidé, a třetím, aby byly co nejdále od měst, ale ještě na jejich pozemcích.

Archeologové odkrývají západní zeď kaple sv. Bartoloměje. Pohled shora (od severu) a do interiéru.
Archeology v plaském klášteře překvapila kamenná tvář i staré pohřebiště

Dochovala se nějaká šibenice v západních Čechách až do současnosti?
Celá se nedochovala žádná. V Horním Slavkově je šibenice, která ale není autentická, byla dostavěna do současné podoby tuším v roce 1936. Jinak jsou ale šibenice archeologicky prozkoumané, odkryté, které lze vidět – to je ten Bečov nad Teplou či Přimda.

Vy jste hodně času věnoval plzeňské šibenici. Jak náročné bylo zjistit, kde stála? Z jakých pramenů jste čerpali? Šlo jen o mapy a další dokumenty, či pomohly třeba kosterní nálezy?
Primární byly mapové podklady, z těch se odvinul i poznatek, že s tradiční lokalizací není něco v pořádku a zaslouží si to větší snahu o přesnější určení. Kromě historických map to byly i písemné prameny a šlo také o vámi zmíněné kosterní nálezy, byť trochu jinak než běžně. Setkali jsme se jen s písemnými zprávami o kosterních nálezech z minulosti. Tradičně se uvádí, že šibenice stávala na místě vodárenské věže Plzeňského Prazdroje, ale my už víme, že byla cca 110 až 120 metrů severně od této věže. Dnes už v tomto místě není v tomto ohledu vidět nic. Je tam železniční vlečka, která protnula místo plzeňské šibenice a zřejmě zničila i její zbytky pod úrovní terénu.

Jak dlouho tam šibenice stála?
My se domníváme, že už první zmínka z roku 1377 se může vztahovat k tomuto místu. Nevíme přesně, kdy byla zbourána, ale muselo to být mezi rokem 1787, kdy byl zrušen trest smrti, a rokem 1818, kdy na tom místě vznikla prachárna.

I poté se ale v Plzni popravovalo. Poslední veřejná poprava se ve městě konala v roce 1871 a oběšen byl zločinec Jan Janeček, ovšem na Borech. Proč tam?
Když byl trest smrti obnoven (1795 a 1803), byla nová šibenice vybudována zhruba v místech právě pivovarské vodárenské věže. Jenže v roce 1871 na tomto popravišti už nebyl dostatek prostoru kvůli okolní výstavbě, tak bylo nutné najít místo, kam by se vešly davy přihlížejících a kde by se zároveň dala zajistit bezpečnost. A přišlo se na volnou plochu u klatovské silnice na Borech.

Středověká studna ve vnitrobloku Fakulty filozofické ZČU v Sedláčkově ulici 15. Archeologové ji odkryli letos v červnu.
Středověkou studnu objevili archeologové přímo pod okny své katedry

Hrdelní právo, to však nebyly jen šibenice. Šlo třeba i o tzv. stínadla. Co to bylo a kde bychom je nalezli? Byla ve všech městech?
Jak už sám název říká, šlo o popraviště, které sloužilo především k výkonu trestu stětím. Vykonávaly se tam i jiné tresty jako například čtvrcení, ale ty byly vcelku řídké, takže v 90 procentech případů to bylo stětí. Tímto popravištěm nedisponovala všechna města, jelikož praxe ukázala, že univerzálnějším popravištěm je šibenice, neboť i u ní lze provádět třeba stětí na nějaké dřevěné konstrukci. A ne všechna města měla finance na to, aby si stínadla zřídila a poté je udržovala. Byla to stavba trvalého charakteru a vyžadovala pravidelnou údržbu a péči. Takže zvláště pro města, která neměla vlastního kata a musela si ho půjčovat, nemělo smysl, aby zřizovala dvě popraviště.

Je známo, kde se stínadla v západních Čechách nacházela?
Moc známo to není. My jsme se v rámci výzkumu snažili zjistit o plzeňských stínadlech, co se dalo, a výsledkem je náznak, že Plzeň zřejmě měla krátkodobě stínadla někdy v první polovině 17. století. A asi to byla příliš krátká doba na to, aby se to vůbec objevilo v písemných pramenech. Umístění bylo velmi typické. Na předměstí, blízko jedné z městských bran, u důležité cesty, v místech dnešního parkovacího domu Rychtářka. Co se týče jiných měst v západních Čechách, tak v Chebu se dodnes dochoval relikt zdiva stínadel. Pak už by se musel provádět výzkum archivních pramenů, historických plánů a vedut, třeba by se někde něco našlo.

Šatlava a věznice, to je pro mnohé totéž. Ale vy už jste dříve uvedl, že jste zjistili, že v Plzni se šatlava a věznice lišily. Jak?
Vypadá to tak, že v Plzni vězení bylo v branských věžích a šatlava ve sklepení radnice. Pro oboje však platí, že pobyt tam nebyl vždy vnímán jako forma trestu. Nešlo o trest odnětí svobody, ale o pobyt obviněného nebo odsouzeného, který tam na něco čekal. Na soud, na výkon trestu, nebo bylo podezření, že by uprchl. Šatlava však sama o sobě byla trestem, byť neformálním, neboť tam panovaly tak špatné podmínky, že už jen pobyt tam byl hodně krutý. To vězení v Plzni byla podle písemných pramenů na vyšší úrovni, dostávali se tam měšťané. Vypadá to, že v Malické bráně byli nepoctiví pekaři častěji než jinde a že do Litické brány se dostávali šenkýři obvinění z nějakých přestupků.

Újezdský rodák Jan Sladký - Kozina bojoval za práva Chodů proti Lomikarovi. Takto jej namaloval Jaroslav Špillar. Foto: archiv OÚ Újezd
Pravda o popravě Jana Sladkého Koziny: Ovlivnil ji jeden mluvka a jedna fáma

Popravy měli na starosti kati. To ale zdaleka nebyla jejich jediná náplň práce. Jak jste sám řekl, popravy byly totiž celkem výjimečné. Co vše tedy dělali, a to na konci středověku a v raném novověku?
Byli to zaměstnanci města a pobírali řádný plat. Ale ten by jim nezajistil dostatečnou úroveň života, na kterou byli zvyklí asi právě proto, že občas vykonávali popravy, za něž dostávali poměrně velké peníze. Kati si oproti většinovému obyvatelstvu nežili hmotně vůbec špatně, ale společensky to už bylo horší. Kromě poprav kati a jejich pomocníci vykonávali jakékoliv tělesné tresty, které souvisely se spravedlností, tedy třeba připoutání k pranýři, mrskání, vypalování znamení hanby, vymrskání z města nebo panství, dále měli na starost právo útrpné, což byla výslechová metoda. Další jejich oblastí byla realizace sanitárních opatření ve městě. Plnili roli rasů, takže odklízeli uhynulá zvířata, odklízeli i těla sebevrahů, protože těch se počestný člověk nemohl dotknout, a někdy vyklízeli i žumpy, neboť neexistovala kanalizace a bylo jednou za čas nutno vybrat jímky a obsah vyvézt.

Kde stávaly katovny? Také mimo města? A známe některá místa v západních Čechách?
Pravidla pro umístění katoven byla obdobná jako v případě popravišť. Musely stát stranou od nóbl čtvrtí, byly vždy někde, kde bylo okolí pro tento typ stavby předurčeno. Mohly to být třeba židovské čtvrti. I v Plzni máme katovnu lokalizovanou do místa, kolem kterého se ve středověku koncentrovala židovská skupina obyvatel. Byl to kout tehdejšího města, katovna byla přilepena zevnitř přímo na hradbu. Je to roh dnešní Veleslavínovy ulice a sadů Pětatřicátníků, naproti pedagogické fakultě. Víme třeba i to, kde stávala katovna v Chebu.

Na závěr bych se zastavil u pranýřů či klecí hanby, tedy méně tvrdých trestů. Pro koho byly určeny? A na západě Čech se někde dochovaly?
Pranýř byl jednou ze staveb, které stejně jako třeba šibenice upozorňovaly na fungování spravedlnosti. Nevykonávaly se tam hrdelní tresty, ale lidé je i tak brali jako zneucťující objekty. Pokud se jich někdo třeba jen dotkl, tak na tom společensky tratil. To vedlo k tomu, podobně jako u šibenic, že když byla třeba oprava pranýře, museli ji udělat všichni příslušníci daného cechu, aby si nemohli vyčítat, kdo se dotkl a kdo nikoli. Na rozdíl od popravišť pranýře stávaly v centru měst. Před průčelím radnice, před kostelem či na tržnici. Někde se tyto všechny tři faktory sešly, například u nás v Plzni. Zde vedle pranýře zřejmě stála i klec hanby. Oboje bylo určeno pro tresty za méně závažné činy, jako jsou drobné krádeže, drobné podvody, křivopřísežnictví, nactiutrhání, rušení nočního klidu, rvačky, některé případy nevěry či smilstva a podobně. Principem bylo uvést ve známost nejen skutek, ale i jeho pachatele. Ten člověk tam byl vystaven posměchu a výstraze, všem na očích. Mohlo tam docházet i k fyzickým trestům, jako bylo useknutí ruky či prstů, vytržení jazyka, řezání nosu či uší a tak dále. Šlo o brutální praktiky, které měly člověka natrvalo poznamenat. Obvykle to bylo spojené s tím, že pak byl ještě dotyčný vyhnán z města, z panství nebo ze země, a to na přechodnou dobu či napořád.