To jí učarovalo natolik, že se z něj nakonec stala její hlavní profese. A o tom, že se ženě, která už několik let žije se svým přítelem v Plzni, daří, svědčí i to, že se dostala do prestižní Asociace botanických umělců Anglie a Walesu i Asociace botanických umělců USA.

Kde jste se s botanickým uměním poprvé setkala?
Když jsem pracovala v Anglii, navštěvovala jsem výstavy věnované zahradní architektuře. Bylo tam i oddělení s botanickým uměním a to se mi strašně líbilo. Stále jsem za těmi lidmi chodila, vyptávala se, začala jsem se po tom pídit víc a pak i malovat. K přírodě a malování jsem měla blízko vždycky, ale tohle byl takový zásadní moment, kdy jsem pochopila, že malování bude to, co mě nejvíc naplní.

Ale dál jste pracovala i jako zahradní architektka…
Ano, po návratu do Čech jsem pracovala v Praze v různých zahradnických firmách, pak jsem nastoupila jako zahradní a krajinná architektka do firmy Botanicus, na což moc ráda vzpomínám. Starala jsem se o zahrady o rozloze asi třiceti hektarů. Už tehdy jsem i malovala pro různé firmy a nakonec jsem se rozhodla práci opustit a věnovat se malování naplno. Měla jsem z toho obavy, ale zájem je takový, že už ani nemusím moc brát zakázky, což mě těší. I když začátky nebyly moc lehké.

Co vás na tomto druhu umění nejvíc baví?
Jak už jsem říkala, k přírodě jsem měla vždycky blízko, i při studiu biologie mě nejvíc bavila botanika. A když maluji, připadá mi, že se s danou rostlinou seznámím nejlépe, malby jdou totiž až do nejmenších detailů.

Jakou technikou obrazy vznikají?
Maluji akvarelovými barvami, které dobře umožňují stínování a vystižení detailů, olejem by to takhle asi ani nešlo. Má to však i svá úskalí, nemůže se malovat bílou barvou. Tam, kde má být bílá, musí zůstat bílý papír. Takže se nesmí přetáhnout, nemůže se to přemalovávat tak, jako třeba právě olej. Někdy je to i docela dobrodružné.

A co se tedy pak stane s obrazem, když náhodou přetáhnete? Jde do koše?
Je to trochu zázrak, ale od té doby co maluji naplno, jsem zatím do koše nic vyhodit nemusela. Jako by nade mnou bděl nějaký strážce. Přijde mi, jako by malování bylo tak trochu můj úděl a poslání.

Botanická umělkyně Pavlína Kourková žije a tvoří už několik let v Plzni.Botanická umělkyně Pavlína Kourková žije a tvoří už několik let v Plzni.Zdroj: archiv P. KourkovéStala jste se i členkou zahraničních asociací. Jaké výhody vám to přináší?
Jsem členkou britské a americké organizace, hlavně u té britské jsem o to hodně usilovala. Ta je totiž nejstarší, vznikla v roce 1985, podporuje ji i princ Charles. Členstvím se mohu dostat do povědomí nejen odborníků, ale i lidí, kteří se o botanické umění zajímají. A také to umožňuje dostat se na prestižní výstavy, na které bych se jinak asi nedostala, dozví se o mě také různí sběratelé. Dává to i punc určité kvality, není totiž jednoduché se tam dostat.

V těchto organizacích jste jedinou Češkou. Jak je to vlastně s botanickým uměním u nás?
Když jsem se o něj začala víc zajímat, tak jsem samozřejmě trochu pátrala, jestli je tady nějaká komunita, ke které by se dalo připojit. Našla jsem ale jen několik botanických ilustrátorů. Obor botanického umění tady prostě není zavedený. I když nemůžu dát ruku do ohně za to, že se někdo nevynoří, nebo, že mi někdo unikl. V zahraničí je to přitom o něčem jiném, tento druh umění tam zažívá renesanci, vznikají další asociace a počty jejich členů rostou. Takže věřím, že se časem rozšíří i tady.

Spoustě lidí možná vaše obrazy připomenou atlasy rostlin, z kterých se dříve museli učit ve škole. Jak se botanické umění liší?
V atlasech se jedná o botanickou ilustraci a to je něco jiného. Ta klade důraz na to, aby bylo jasné, o jaký druh se jedná, aby tam byly všechny určovací znaky. Navíc pomalu zaniká kvůli moderním technologiím. Botanické umění sice samozřejmě zachovává věrnost, ale už se snažíte vytvořit obraz, který bude něčím zajímavý. Můžu si vybrat třeba nějaký zajímavý úhel pohledu, určité světelné podmínky, kompozici. Navíc vznikají spíš nástěnné obrazy ve větším měřítku. Díky tomu mohu vyzdvihnout detaily a obraz pak nabídne na malovaný objekt úplně jiný pohled. Jsou i určitá pravidla, například by obraz měl být na černém nebo bílém podkladu, není to prosté zátiší s květinami ve váze.

Jsou nějaké květiny, které malujete nejraději?
Vždycky se to liší podle nálady a podle toho, co jsem malovala naposledy. Ale mezi moje oblíbené květiny patří kosatce, nabízejí pestrou škálu druhů a tvarů. Ráda však maluji i obyčejné věci, jako třeba šišky. Nedávno jsem začala dělat takový botanický deník, kde jsou takové rychlé kolorované perokresby toho, co seberu po cestě na vycházkách. Už toho vzniklo docela dost, vždy je u toho i záznam, kdy jsem to malovala a kde jsem objekt našla. Možná se to i v budoucnu nějak využije a třeba vznikne nějaká knížka.

Takže ani i v tomto ročním období o náměty nouzi nemáte?
Po cestě toho najdete spoustu, šišky, různé listy, nedávno ještě třeba plody šípků, chmel, břečťan, přinesla jsem si třeba i sojčí pírko.

Na svém webu představujete i jinou tvorbu, například pohádkové tvory, víly nebo ptáky…
To je spíš z dřívější doby a uzavřená kapitola. Když jsem byla v Anglii, ovlivnil mě její pohádkový svět. Ale tomu už se moc nevěnuji. Ptáčky jsem začala malovat, když jsem dělala pro Botanicus a občas se k tomu vrátím. To mě také hodně baví.

Ilustrovala jste také několik knih…
To už také moc nedělám, zrovna nedávno jsem dostala nabídku, ale musela jsem odmítnout. Botanické umění mě hodně zaměstnává. I když stále k tomu občas dělám nějaké zakázky pro firmy, s nimiž mám dlouhodobou spolupráci.

Z díla botanické umělkyně Pavlíny Kourkové.Z díla botanické umělkyně Pavlíny Kourkové.Zdroj: archiv P. KourkovéKdysi jste se zúčastnila i vědecké expedice na Západní Saharu, pro kterou jste dělala perokresby léčivých bylin. Neláká vás tedy si namalovat i něco z přírody v zahraničí?
Nad tím se také zamýšlím, lákalo by mě to, ale zatím to nedospělo do nějaké reálné podoby. Je třeba možnost zúčastnit se workshopů, které v zahraničí pořádají, třeba ve Španělsku, Transylvánii, kde je nádherná příroda. Na druhou stranu jsem ještě nevyčerpala možnosti tady v Čechách, nemůžu říct, že bych neměla co malovat. I tady je pořád co obdivovat a objevovat.

Se svými obrazy jste se zúčastnila řady výstav v zahraničí. Jak to s nimi v současné době vypadá?
Pořadatelé se snaží organizovat výstavy alespoň on-line, i za to musíme být vděční. Opět se chystá každoroční výstava v Anglii, kam bych chtěla něco poslat, stejně tak do Moskvy a do Soulu, kde jsem v roce 2019 získala i ocenění Honorable Mention. To mně tehdy udělalo velkou radost.

Podepsal se nějak koronavirus na zájmu o vaše obrazy, když není možnost se prezentovat přímo, ale jen on-line formou?
Samozřejmě, že díky výstavám se dostávám ještě víc do širšího povědomí zájemců o toto umění. Ale i tak je zájem velký. Když vše loni na jaře začalo, pocítila jsem to na prodeji sice také, asi se podepsala nejistota, co bude. Poté však televize odvysílala můj krátký medailonek a zájem se opět zvedl. Ať už o velkoformátové obrazy nebo o autorské tisky, které jsou cenově dostupnější a díky limitovaným edicím mají také svoji exkluzivitu. Někdy je složité to všechno stíhat, hodně lidí chce mít doma obraz své oblíbené květiny.