Zpráva o úmrtí Karla Gotta ho velice zasáhla. „Hlavou mi teď běží vzpomínky na něj,“ svěřil se a z hlasu bylo slyšet, že mu je opravdu, jak řekl, „blbě“. „Naposledy jsem se s ním osobně viděl vloni v prosinci na Žofíně, kde jsem ho doprovázel s Felixem Slováčkem. Tam jsme měli krásný rozhovor. Vyprávěl mi o tom, že to ho bolí a tamto ho tlačí, ale jinak že je úplně zdravý, ještě si z toho dělal srandu,“ zavzpomínal na poslední setkání s Mistrem. „A tam jsem pochopil, proč stále neodchází ze scény. Protože ho lidé prostě nepustí,“ dodal trumpeťák, který začínal v dětském orchestru u pohraničníků na Březové u Sokolova.
„Bylo mi zhruba 10 let, táta mě sem přivedl v podstatě násilím, nechtěl jsem. A rozhodl, že budu hrát na trumpetu,“ zavzpomínal. O pár let později už hrál v místních dechovkách, tanečních orchestrech Sonet a Triumf. A pak přišel plzeňský bigband a působení v Československém rozhlasu Plzeň. Mezitím se vyučil provozním zámečníkem, dělal svoji práci a přitom hrál. První přihlášku do konkurzu za něj podali kamarádi. Shoda náhod nakonec zařídila, že se dostal do Orchestru ČST. „V té době jsem dělal montéra na rypadlech na šachtě. Jeden den jsem přišel a řekl: Tak, chlapi, dneska jsem tu naposled. A druhý den už jsem opravdu seděl v orchestru v Praze,“ vyprávěl. A kariéra muzikanta se rozvíjela. Přišla nabídka od Golemu a vystupování s Petrou Janů a Josefem Lauferem. „A pak mi zavolal kamarád od Felixe Slováčka. Ty, Šogy, umíš hrát dechovku? Já jsem na dechovce vyrostl, řekl jsem mu. Gott dělá turné a potřebuje trumpetistu. Tak jsem vyrazil s Karlem Gottem na měsíční turné po západní Evropě,“ zavzpomínal Milan Šoltész.
To se psal rok 1990 a z měsíčního turné nakonec byla téměř čtrnáctiletá spolupráce. „Byla to úžasná léta, pohoda. Spolupracovat s Karlem Gottem je radost a zároveň velká škola. Špičkový profesionál, stejně tak ostatní hráči v jeho kapele. Moc jsem si vážil, že můžu být mezi nimi,“ zavzpomínal už dříve v rozhovoru pro Deník. „S Karlem se dá bavit úplně normálně, na nic si nehraje, je ohromně sečtělý, zajímá se třeba hodně o dějiny 2. světové války. Ten počáteční ostych, který člověk má, když se setká s celebritou, v jeho případě rychle opadne,“ nešetřil tehdy slovy chvály na adresu zlatého slavíka. Během těch 14 let projeli s bandem řadu zemí v Evropě, nejvíce ale určitě vzpomíná na zájezd do Ameriky.
„Moc jsme nevěřili, že tam pojedeme, ale nakonec jsme skutečně jsme hráli 12 dní v oblasti New Yorku a Atlantic City. Vrcholem pak byl koncert v Carnegie Hall,“ uvedl a pochlubil se certifikátem, který získá každý, kdo tam vystoupí.
I v současnosti je Milan Šoltész stále velmi aktivním trumpetistou.