Covid, pandemie, lockdown, vakcína, testy, nouzový stav, covidária, ekmo, respirátor, epidemie… A mohli bychom pokračovat. Jak jsme si během dvou let rychle osvojili řeč nakažlivé a zákeřné choroby, která nemilosrdně vstupuje do našich životů, rozděluje rodiny a přátele, vytahuje z lidí to nejlepší, tedy lidskost, empatii a snahu pomoci, ale také zavilost, frustraci, agresivitu, ba i fanatismus. Prostě život s covidem, i když bychom už raději psali o životě po covidu, je náročný a lemuje ho to nejdůležitější, ovšem i to nejtěžší. Brát ohledy na druhé. Onu proklamovanou svobodu odpíračů očkování určitě nesymbolizuje odhození roušky nebo řev na ulici, že nastupuje totalitou spoutaný režim (kdo totalitu zažil, ví…). Svoboda jednoho prostě končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže nastal paradox. Nejenže antivaxeři sobecky ohrožují ostatní a i své nejbližší, ale také sebe. Reálně jim totiž hrozí, že svobodně ulehnou jen v márnici.

Bývalá ubytovna je zvenku k nepoznání. Na okolních stromech stále visí igelity a kusy hadrů.
Podívejte se: Takto se změnila ubytovna v Charkovské ulici

Karlovarský hejtman Petr Kulhánek nedávno spoluobčany vlastně s pokorou prosil (jak odlišná rétorika od odpíračů), aby se včas naočkovali, protože právě tento kraj, před rokem zkoušený a umrtvený půldruhým tisícem zemřelých, zatím oku covidového tornáda odolává. Jak dlouho? Měsíc, dva? Možná i méně.

Kéž by existovala vakcína na rozum. Ale to je utopie. Ono myslet, to fakt bolí, že…? Ivana Kalinová, redaktorka Karlovarského deníku