Zachránili koně před utracením na Kavkaze, nyní žijí pod Sedmihořím

„Padesát pět koní, co zde máme, je patnáct procent veškeré populace karačájevského koně na světě,“ dodává vedoucí chovu.

Ardis, Atom, Adragár nebo Avatar jsou jména hřebců, kteří žijí nyní u Chřebřan. „Ještě tu je Azimut, prapůvodní hřebec,“ ukazuje na koně, který si nedůvěřivě prohlíží návštěvu. Celé stádo je totiž odchováno s minimálním kontaktem s lidmi. Podle chovatelů mají vynikající původ, doložený až do začátku 20. století. Zapsaní jsou v plemenné knize, která je vedena na Moskevské univerzitě. „Snažíme se koně chovat v podmínkách co nejpodobnějších jejich domovině, jen ti vlci tu chybí.“

Koně z kavkazských hor jsou pracanti

I polodivocí koně se ale dají takzvaně obsedat. „Není to vůbec jednoduché, musí si postupně zvykat. Pak jsou vhodní například na distanční sport, kdy kůň urazí na závodech i sto dvacet kilometrů,“ poukazuje jezdkyně a trenérka koní Nikola Michálková. Karačájevského koně jsou přizpůsobeni právě pro náročnou práci. „Mají o jeden pár žeber navíc a o dvacet procent větší plíce. Mohou tedy déle běhat. Co normální kůň vydrží dvacet minut běhu, tento vydrží i hodinu,“ dodává vedoucí chovu. „Vystoupali jako jediní na pětitisícový Elbrus a to opakovaně, když sloužili výpravám.“

V Sedmihoří se lidé usmiřovali i tesali žulu

Původně se proháněli po Kavkaze. „Měli sloužit vojákům, jenže v rámci reorganizace už koně nebyli potřeba. Tak jich asi tisíc dvě stě sehnali z hor a poslali na jatka. Už se jim nevyplatilo je chovat. Když tam přijel pan Entlich, zželelo se mu koní a řekl si, že když tu má několik polí a luk, tak klisny a hřebce zachrání. Z posledních několika stovek mu jich dvacet vybrali a poslali vlakem,“ vypráví trenérka Michálková příběh, který se odehrál před šestnácti lety. „Až nyní, po dlouhé době, s koňmi začínáme pracovat, jinak zde volně pobíhali po ohrazených pastvinách,“ dále říká jezdkyně a ukazuje na louky vedoucí až za horizont.