Kliknutím zvětšíte„Najednou se ozval obrovský křik a pak někdo přiběhl a řekl nám, že smíme vycestovat. Byl tam domovní telefon a můj otec ten telefon vzal a ptal se, jestli opravdu můžeme jet. A pak řekl, že smíme a že si máme zabalit věci,“ vzpomínala Katharina Dötterl na historický okamžik, který předznamenal pád Berlínské zdi a konec komunistického režimu nejen ve východním Německu.
Její rodina patřila mezi první východoněmecké uprchlíky, kteří se rozhodli utéct do západního Německa přes velvyslanectví v Praze. K jeho sídlu v Lobkovickém paláci na Malé Straně dorazila s rodiči a dvěma bratry 1. června 1989 po cestě vlakem z městečka Sömmerda. Rodiče dětem řekli, že jedou na prázdniny k prarodičům. Cesta se ale Katharině zdála příliš dlouhá a nudná, a když se začala ptát, rodiče jí řekli pravdu. Že jedou do Prahy.
„Přišli jsme k velvyslanectví, které bylo zavřené. Všiml si nás český policista, rozběhl se k nám a v ten moment se dveře velvyslanectví otevřely. Maminka se starším bratrem se dostali dovnitř, ale ten policajt byl už u nás a chytil otce za paži. Pracovník velvyslanectví volal, ať ho pustí. Táta nás pořád popostrkoval dopředu směrem ke vchodu a když jsme byli v podstatě na území ambasády, tak ten policista musel otce pustit. Pak se zavřely dveře a my jsme byli na pražském velvyslanectví.“
Rodiče Kathariny se rozhodli emigrovat s třemi malými dětmi kvůli policejní šikaně, která následovala poté, co podali několik žádostí o vystěhování do západního Německa. Ačkoli žili v Lutzbergu pouhých 13 kilometrů od hraničního přechodu, západní Německo se pro ně zdálo být nedostupné. V noci 19. února 1987 k nim domů vtrhla policie v doprovodu vojáků a rodinu vystěhovali do Sömmerdy vzdálené asi 130 kilometrů.
Dětské dobrodružství
V novém bydlišti žili pod odposlechy a otec přišel o práci vodohospodáře. Na konci školního roku 1989 se rodiče rozhodli z východního Německa uprchnout. Jejich sen dostat se do západního Německa se splnil po třech měsících strávených v areálu velvyslanectví.
Katharina tento čas nejistoty a čekání vnímala jako dobrodružství, které pro ni mohlo klidně trvat i déle. Když přijeli, žilo na velvyslanectví zhruba patnáct uprchlíků. Její rodina našla útočiště v podkrovní místnosti s kuchyní a koupelnou. Seznámili se s velvyslancem Hermannem Huberem a jeho paní, na které Katharina vzpomínala jako na velmi srdečný manželský pár – uprchlíkům se osobně věnovali.
Dospělí situaci samozřejmě vnímali naprosto odlišně a až později dětem vyprávěli o svém tehdejším strachu z budoucnosti. V té době nemohli tušit, jak dlouho zůstanou a jak vše skončí.
Budova velvyslanectví a park se během léta zaplňovaly uprchlíky, a ačkoli situace začala být na začátku září kritická, ambasáda uprchlíky stále přijímala. Malou Stranu zaplavily jejich trabanty a wartburgy, které nechávali zaparkované i s klíčky. Opuštěná auta s poznávací značkou DDR se stala symbolem živelné touhy východních Němců po svobodě.
Komunisté v Československu se obávali, že exodus odehrávající se na očích veřejnosti povzbudí Čechy a Slováky k protirežimním protestům, a proto vyvíjeli intenzívní tlak na NDR, aby situaci řešila. Uprchlíci se tísnili ve všech prostorech velvyslanectví a ve stanech v jeho zahradě. Hrozící humanitární krize a pozornost světových médií nakonec donutila soudruhy z NDR souhlasit s československým návrhem na řešení – NDR zajistí odvoz svých občanů na hranice NSR, kde je propustí.
Odjezd povolen
Do Prahy poté okamžitě přiletěl ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher, aby v 18:59 večer 30. září 1989 oznámil čtyřem tisícům uprchlíkům z balkonu Lobkovického paláce: „Milí krajané, přijeli jsme, abychom vám sdělili, že dnes nadešel okamžik vašeho odjezdu do Spolkové republiky.“
Ještě té noci odjeli všichni uprchlíci včetně rodiny Kathariny z nádraží Praha-Libeň Prahy pěti vlaky a komunisté v Praze si oddechli. Netušili, že jen na krátkou chvíli, že to nejhorší teprve přijde.
O tři dny později, 3. října, bylo v Lobkovickém paláci opět šest tisíc uprchlíků a další tisíce čekaly na vývoj situace v okolí velvyslanectví. Na další povolení k odjezdu čekal i dvaadvacetiletý hudebník, hráč na lesní roh, Markus Rindt z Magdeburgu.
Budovu ambasády našel díky turistům z Bavorska, kteří mu poradili cestu. Přes Karlův most šel v davu východních Němců, který zastavil kordon vojáků se zbraněmi na začátku ulice Tržiště, kterou vedla cesta k německé ambasádě.
„Mezi tou ulicí a námi vedly tramvajové koleje. Přicházelo stále víc lidí, prostor se zaplňoval. Nějakou dobu jsme tam stáli a nikdo si netroufal něco udělat, jít dál. Nevěděli jsme, jestli by stříleli, nebo co by se dělo.“
V této napjaté chvíli vyrazil jeden tatínek s dvěma dětmi a ženou přes ulici přímo proti vojákům. „Všichni jsme zadrželi dech a koukali, co se stane. A potom se ti vojáci trošku rozestoupili a nechali ho projít. V tom okamžiku, jako po výstřelu ze startovací pistole, se všichni dali do pohybu. Vojáci se prostě rozestoupili, rozpustili kordon.“ Právě tento moment považoval Markus za rozhodující. „Možná tu ulici uzavřeli jen symbolicky a vlastně to ani nechtěli. Nechali nás projít a právě tímhle činem přispěli k tomu, že celý východní blok dále oslabil.“
Markus došel s davem před velvyslanectví, který byl v obležení tisíců lidí. Na přenosných rádiích poslouchali zprávy a čekali. Doufali v rychlé řešení situace, která se zdála být neudržitelná. Markus vzpomínal na vstřícné chování Pražanů, kteří jim nosili jídlo, pití a deky, brali je k sobě na toalety. Okolo páté odpoledne ve zprávách oznámili, že všichni mohou vycestovat.
Večer 4. října začal další odjezd, všichni shromáždění odjeli postupně autobusy na nádraží. V každém vagónu byli západoněmečtí diplomaté, kteří je ujišťovali, že projedou přes území NDR, ale nic se jim nestane. Celkem odjelo mezi 30. září a 5. říjnem 1989 z nádraží Praha-Libeň 13 tisíc uprchlíků z Německé demokratické republiky.
Při projíždění Drážďany byli svědky nepokojů, lidé chtěli do vlaku. Marně, celá trasa vlaku byla přísně střežená vojáky. Markus se díval z okna a nevěřil, že se mu útěk na Západ podařil. Když dorazili do Hofu, vítaly je davy.
Markus odmítá výtky, že východní Německo opustil, aniž by protesty v ulicích bojoval za svobodu: „Je samozřejmě hrozně důležité, že mnozí lidé demonstrovali a že jich byly stovky tisíc, jasně. Ale i ti ostatní, kteří uprchli, zvýšili tlak na stranické vedení, že se něco musí změnit. Protože to, že tolik lidí chtělo pryč, byl jasný signál.“
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.
MARKÉTA RESZCYŃSKÁ, MARIE JANOUŠKOVÁ
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
