Už koncem roku 1944 přišla na Valašsko a do lesů v okolí Vsetína část partyzánů, kteří se předtím účastnili Slovenského národního povstání, často pod ruským velením. Jejich úkolem bylo připravit zde půdu pro 1. Československý armádní sbor a následně mu pomoci s osvobozováním Československa.

Převrácená lokomotiva zlikvidovaná partyzánskou diverzní akcí
Krvavý duben 1945: Partyzáni na Moravě se vymkli kontrole, následky byly drsné

Němci odpověděli na jejich zvýšenou aktivitu terorem civilního obyvatelstva, které partyzánům poskytovalo úkryt a pomoc. V dubnu 1945 mu padly za oběť hned tři valašské pasekářské osady na Vizovicku: Ploština, Prlov a Vařákovy paseky.

Krvavý čtvrtek v Ploštině

Příběh Ploštiny je dostatečně známý a mnohokrát popsaný, představoval také hlavní téma románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen, který byl hned dvakrát zfilmován (kromě slavné verze Jána Kadára a Elmara Klose z roku 1963 s Janem Kačerem v hlavní roli existuje i starší, méně známá verze slovenského režiséra Ivana Baladi z roku 1960, v níž hlavního hrdinu ztvárnil Ivan Mistrík).

Do partyzánského oddílu, jenž se ve valašské osadě Ploština ukrýval, pronikli dva konfidenti, kteří využili zmatku po nehodě s náhodně odpálenou pancéřovou pěstí, jíž padl za oběť ruský velitel oddílu, utekli z hlídky a oznámili polohu partyzánů zlínskému gestapu. Na základě jeho informací obklíčilo Ploštinu ve čtvrtek 19. dubna 1945 esesácké protipartyzánské komando Jageinsatz Slowakei 232 - Einhalt Josef a zahnalo do ní i lidi z okolí, které pochytalo cestou.

Partyzáni se v té době už z osady stáhli, takže se komando pomstilo na civilistech - jeho příslušníci zapálili všechny domy a všechny shromážděné muže z Ploštiny i sousedních osad zahnali bodáky do plamenů. Bestiálnímu řádění padlo za oběť 23 mužů a jedna žena.

František Trubačík (vpravo), který schovával parašutisty
Masakr 19 civilistů v Salaši na konci války zůstává opředený tajemstvím

Nacisté tak znásobili svůj teror zaměřený proti prostým lidem na Valašsku, s nímž začali ještě před Ploštinou - už 2. dubna vypálili Juříčkův mlýn v Leskovci za to, že se v něm do konce března skrývali partyzáni, a upálili zaživa celou Juříčkovu rodinu. Zabit byl mlynář, jeho žena a tři děti, devatenáctiletý syn a dvě dcery ve věku 16 a 14 let.

Zdroj: Youtube

Komandu velel SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter, jenž se stal Mňačkovi předlohou k jeho vylíčení démonického esesáckého velitele Engelchena. Za vraždění na Valašsku nebyl Tutter nikdy potrestán a od roku 1952 žil v západním Německu, přičemž jeho minulost českolovenské orgány před západoněmeckou veřejností tajily, byť o ní věděly. Tutter se totiž stal konfidentem komunistické Státní bezpečnosti, které mimo jiné předal v roce 1962 podrobné informace o celé organizaci a personálním obsazení německého armádního letectva.

Prlov obětí úmyslné provokace

Pouhé čtyři dny po Ploštině, v ranních hodinách 23. dubna obklíčili esesáci další valašskou osadu Prlov. Scénář se opakoval. Zde zavraždili 23 osob, z toho dvacet z Prlova a tři z Vařákových pasek. Patnáct lidí přitom Němci zaživa upálili. Nejmladší obětí celé tragédie se stala sedmnáctiletá Anežka Ondrášková.

"Prlov byl z partyzánského hlediska za války nejznámější valašskou vesnicí. Byly tu dvě partyzánské skupiny a pobýval tu velitel oddílu a zástupce velitele brigády, kapitán Petr Buťko. Vesnice byla tak soudržná, že nikdo nikdy nic neřekl," uvedl před několika lety v dokumentu České televize "Valašsko, kruté jaro 1945" pamětník válečných událostí, plukovník ve výslužbě Jan Hronek, jenž v dětském věku působil jako místní rozvědčík 1. partyzánské brigády Jana Žižky.

Členové partyzánského oddílu Olga na skupinové fotografii krátce po skončení druhé světové války
Dokázal zajmout Hitlerova generála. Přesto byl partyzánský oddíl Olga plný sporů

Němci bohužel o spojení Prlova s partyzány tušili a po vypálení Ploštiny zaměřili svou pozornost právě sem. Svůj podíl na tom měl výslech partyzánského pomocníka Aloise Oškery, jehož se Němcům podařilo dopadnout a který předtím v Prlově často pobýval. Po svém zatčení prozradil pod nátlakem všechno, co věděl o partyzánech i o jejich místních podporovatelích.

Den před masakrem, v neděli 22. dubna 1945, vyslal Tutter do Prlova skupinu provokatérů z řad slovenských příslušníků svého komanda (někdejších členů Hlinkovy gardy), kteří se vydávali za zběhy toužící dostat se k partyzánům. Údajní zběhové se na cestě potkali s Oldřichem Kovářem z Bratřejova, jenž jim uvěřil a přislíbil jim napojení na partyzány, a s dvaadvacetiletou Marií Růskovou z Prlova. Ta jim sice podle poválečného svědectví jejích příbuzných o partyzánech nic neřekla, ale uvolila se, že jim donese mapu. To Němcům stačilo.

Pondělní masakr

V pondělí 23. dubna brzy ráno obklíčilo osadu Prlov asi 600 příslušníků jagdkomanda z Vizovic a esesáků z Tutterova komanda Josef. Ti pak zahnali všechny obyvatele do místního hostince Antonína Ondráška a přivedli Oškeru, který začal označovat mezi shromážděnými muži všechny partyzánské pomocníky. Samotní partyzáni v té době v obci nebyli až na tři muže (kromě Antonína Ondráška šlo o Leopolda Štacha a Tomáše Heta). Všechny tři identifikovali maďarští důstojníci, kteří před časem přežili partyzánský přepad své kolony.

Ostatní Hlinkovci a esesáci se zatím bavili děsením žen. "Kde je tady hřbitov?" ptali se jich se smíchem. "Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce." Hrůzu vyvolali, ale ne dostatečnou. Když vyzvali místní, ať řeknou všechno, co vědí o partyzánech a jejich úkrytu, nebo je všechny popraví, nepromluvil podle prlovské kroniky nikdo. 

Následoval úděsný teror. Devatenáct označených osob nechali Němci v hostinci, ostatní odvedli do budovy staré školy v sousedním Pozděchově. Z těch 19 vybraných byli na žádost Maďarů odděleni jimi rozpoznaní partyzáni, které ještě téhož dne v pozdějších hodinách brutálně ubili k smrti a pověsili u Bratřejova.

Těla amerických důstojníků a vojáků, povražděných německými esesáky v belgických Malmedách
Krutá odplata za masakr vojáků. Velitele esesáků po 32 letech upálili v domě

Zbývajících šestnáct lidí (včetně Marie Růskové a Ondráškovy dcery Anežky) pak Němci vedli Prlovem, zapalovali jednotlivé domy a zaháněli je do hořících stavení. Aby se obětem nepodařilo z hořícího domu uprchnout, stříleli je do zad. Zahynulo patnáct lidí.

Přežil jen Anežčin bratr Tomáš, jemuž se podařilo i s několika průstřely uprchnout a schovat se. Štěstí mu bohužel přálo jen dočasně - gestapo ho po čase na udání vypátralo ve Vsetínské nemocnici, kde se zotavoval z ran, a byl rovněž zastřelen. Popravě neušel ani Jiří Turýn z Prlova, který dostal za úkol odvést dobytek z vydrancovaných domů do ubytoven německých jednotek ve Vizovicích.