Svět je pestrý a my nejsme jeho pupek, říká etnolog Martin Rychlík

Mnoho etnologů, antropologů a dalších vědců se snažilo dokázat, že lidská společenství mají ve všech svých podobách společné rysy. Vy píšete o třiasedmdesáti univerzáliích, podobně jako G. P. Murdock v roce 1945. Proč právě tolik?
Těch třiasedmdesát kapitol není nějaký můj výmysl. Jak jste zmínila, americký kulturní antropolog G. P. Murdock definoval tyto univerzálie jako společné všem kulturám, o kterých víme. Rozpracoval tuto myšlenku ještě dál do Kartotéky lidských vztahů (Human Relations Area Files, HRAF). Je to katalog jevů v různých společnostech, které jsou pro všechny charakteristické. Představte si to jako seznam, kdy si odškrtáváte položky. Tanec, ano. Dávání jmen, ano. Není to nahodilý soupis, ale výsledek empirických výzkumů, jde o potvrzené informace.

Dá se to chápat tak, že typizovaný člověk, ať už žije v Praze, Oceánii nebo v jihoamerickém pralese, je definován třiasedmdesáti znaky?
To ne. Avšak každý člověk, kterého známe, ať už je to Eskymák, indián nebo Čech, se s těmito univerzáliemi musí vypořádat. Samozřejmě některé z nich jsou v současné sekulární společnosti, která se odklání od pradávných zvyků, upozaděny, jako třeba věštění, magie, kouzla. Ale když o tom přemýšlíte, pověrečné představy jsou pořád přítomny i v našem moderním životě. Hokejisté se během Stanley Cupu v NHL neholí, protože by jim to údajně přineslo smůlu. Lidé běžně dodržují nějaké rituály, mají talismany, věří v jejich sílu, takže bychom tam linii k magii našli také dnes.

To platí téměř o každé kapitole. Několik jich je věnováno medicíně. A byť nyní jsme zvyklí třeba na robotické operace, pořád věříme v léčivé účinky bylinek nebo akupunktury.
Mluvíme o medicíně, ale z širšího hlediska jde o koncept pomoci. Odjakživa se lidé snažili mírnit bolest někoho, kdo byl nemocný, zraněný, měl fyzické potíže. A jednotlivé kultury k tomu přistupovaly různě. Někde jsou to hojivé bylinky, jinde šamanské rituály, chirurgické zákroky nebo antibiotika. Ať už to byli pralidé, Komančové, Filipínci nebo Číňané, všichni se věnovali tomu, co můžeme zahrnout pod pojem léčitelství nebo medicína. My těžíme z toho, že díky zapsaným poznámkám máme celé toto penzum znalostí k dispozici. Známe tradiční a mnohdy odlišné přístupy ke konkrétnímu řešení.

Převratná studie: Lidé mohou pít mléko díky nemocem a hladomoru

V knize často zmiňujete stopy českých badatelů v nepřeberném lidském úsilí o poznání dosud nepoznaného. Kupříkladu píšete o Vojtěchu Fričovi, který byl znalcem sukulentů a objevil pro Evropu jejich léčivé a narkotické účinky, ať už jde o chinin, pepsin, kokain nebo strychnin.
Jako český autor jsem se v příslušných kapitolách snažil zmínit zajímavé Čechy, ať je to Odorik z Pordenone, který byl jako první Evropan v Tibetu, nebo právě Alberto Vojtěch Frič a jeho jihoamerické objevy. Nebyl to jenom cestovatel, nadšenec a etnograf samouk, ale věnoval se odborně kaktusům. V češtině vyšla v roce 1924 jeho kniha O kaktech a jejich narkotických účincích. Fričovi dědicové vlastní nakladatelství Titanic a dodnes vydávají jeho knihy. I současní botanici ho vnímají pozitivně a některé druhy kaktusů se přímo po něm jmenují.

Sedm desítek společných rysů se přece jen některým vědcům zdálo až moc. V roce 1991 vyšla kniha Donalda E. Browna Human Universals, kde píše o hypotetických „univerzálních lidech“ a jmenuje jakési nepodkročitelné minimum stavebních prvků lidství. Jak vnímáte tento přístup?
Některé z Brownových hesel jsou možná až moc široké, ale to Murdockovy skoro také. Například „mírnění přirozených projevů těla“ jsem musel konzultovat s mnoha kolegy, abych se nedopustil posunu v překladu. Došel jsem k závěru, že všechny společnosti korigují dýchání nebo potlačují pšoukání a krkání, skrývají nahotu. Nejsložitější z univerzálií bylo popsat hodně abstraktní věci, jako jsou folklor, mytologie, eschatologie, tedy jak zaniká svět a co je po životě. Upřímně přiznávám, že to se mi psalo hůř než praktické záležitosti typu rozdělávání ohně, kde existuje spousta studií od tahání provázku pilou a rychlé točení dřívkem až po křesadlo a sirky. To bylo jednodušší než u věcí, kde jsou obrovské souhrny komplexnějších představ. Já jsem se držel Murdockova seznamu univerzálií z roku 1945, byť Brown a další s ním později polemizovali. Jeho souhrn byl pro moji knihu ideálním východiskem. Chtěl jsem, aby čtenáře nejen poučila, ale i bavila a byla svým způsobem hravá.

I proto jste možná poslední kapitolu věnoval žertování, smíchu a schopnosti lidí dělat si, někdy i drsnou, legraci ze sebe a druhých. Hodně místa ovšem zabírají stránky o stratifikaci různých společností a atributech moci. Které z nich stojí za mimořádnou pozornost?
Pro některé čtenáře může být možná poněkud drastická kapitola o sexuálním omezování nebo trestních sankcích, které byly někdy hodně drsné, aby odrazovaly potenciální pachatele. Známý je čínský trest ling--čch’ neboli pomalá „smrt tisícem řezů“, postupné rozkrájení člověka na veřejnosti. Společnosti se vypořádají s rebely nebo zločinci různými způsoby, někdy i velmi krutě. Vládci tak nastavovali pravidla a vštěpovali okolí, jak má vnímat stratifikaci jejich „kmene“.

Dá se najít společný jmenovatel i pro předávání moci, nástupnictví?
Jedna z kapitol je věnována pravidlům dědění. Je to jeden z klíčových konceptů, který musí řešit každé společenství. Když někdo něčeho v životě docílil, chce, aby v tom jeho potomci pokračovali, a pro tento proces se nastavují pravidla. Jde o rozdělení majetku, zásluh, koruny a vlády. Rád bych upozornil na studii, která vyšla nedávno v renomovaném časopise Nature. Zabývá se oceánskými společnostmi v Polynésii a Mikronésii. Vědci doložili, že lidské oběti se praktikovaly tam, kde vznikla aristokracie, která měla výjimečnou moc a byla nabita magickou energií zvanou mana. Ze zkoumaných 93 společností čtyřicet uplatňovalo obětování osob. Třeba panovníci v Tonze nebo na Havaji si uzurpovali právo vlády nad lidským životem. Tím se posilovala stratifikace společnosti, mocní byli blízcí bohům, pak byli obyčejní lidé a na nejnižší příčce otroci. Fenomén lidských obětí se tedy promítal do upevňování moci vládnoucího rodu.

Co může za zánik mayské civilizace? Dominový efekt prý rozehrálo počasí

Souvisí s tím poněkud hrůzostrašné objevy lešení s lebkami z doby Aztéků? I to máme vnímat v kontextu doby jako přirozené a spadající pod lidské univerzálie?
Připomínám poučku antropologů a etnologů o kulturním relativismu. Dnešním pohledem nelze soudit jiné kultury a říkat o nich, že byly kruté, zlé, hodné, lepší. Lidé se vypořádávali různě se světem bohů, přírodou, střídáním ročních období, úrodou, smrtí. Je ale opravdu archeologicky doloženo, že u Aztéků byly lidské oběti mimořádné a docházelo tam k vytrhávání srdce, jemuž říkali klenot, na oltářích. Je třeba to vnímat v širokém kontextu, kdy s tím i sousední etnika počítala. Při sportovních hrách se vědělo, že poražené mužstvo bude obětováno. Nezapomínejme, že pro spoustu věřících život nekončí smrtí, ale posmrtnou existencí. To mohlo platit i pro Aztéky a jejich vnímání fyzického konce.

Někde to šlo až tak daleko, že rodiče vědomě a s hrdostí posílali své děti jako oběť božstvu.
To byli třeba Inkové, kteří posílali krásné a bezúhonné děti k velikému Inkovi. Půl roku žily v luxusu, byly skvěle krmeny a před samotným obětováním vysoko v Andách zdrogovány. Písemné záznamy kronikářů potvrdila moderní věda, když z vlasů dětských mumií dokázala vyčíst jejich nutriční historii včetně zbytků kokainu a piva. Je úžasné, že medicína a molekulární biologie dokážou zjistit, k čemu došlo před pěti sty lety.

Ani vládci to neměli někdy úplně jednoduché. Před korunovací byli separováni, museli žít v celibátu, aby se moci chopili očištěni a nevinní. Posilovalo se tím povědomí o jejich výjimečnosti?
Například Mayové měli dva druhy vojenských velitelů, toho nedědičného si volili na tři roky a po tuto dobu nesměl mít poměr s žádnou ženou ani se opíjet. S lidem se stýkal minimálně, k jídlu dostával ryby a leguány. V Egyptě bylo nástupnictví jasně určeno a příbuzenství s faraonem se dalo poznat podle speciálně upravené Horovy lokny. Děti v jistém věku byly připravovány pro konkrétní role, což se promítalo i do těchto vnějších znaků, statusových symbolů, aby to všichni věděli. Pokusil jsem se vyváženě referovat o hravějších aspektech dějin lidí, jako je právě úprava vlasů nebo tetování, a zároveň o určujících znacích typu práva.

Také tam je česká stopa, viďte?
Výrazná, a to v osobě antropologa Leopolda Pospíšila, který na Nové Guineji zkoumal právní systém u Kapauků. Neměli sice psané právo, ale měli velmi propracovaný systém sankcí včetně trestu smrti. Znali pojmy jako nárokový majetek, pravidla dědění. Snažil jsem se knihu sepsat tak, aby nejenom po-učila, ale čtenáře také bavila.

Kapitoly o sportování to určitě naplňují. Stejně jako řádky o zdobení těla, jež je vaší specialitou. Umocňují to fotografie profesora Vladimíra Franze, ale také „prince Konstantina“, který měl kůži pokrytou obrazy zvířat a byl koncem devatenáctého století velkou cirkusovou atrakcí. Pořád platí, že nejstarším člověkem s doloženým tetováním byl pračlověk Ötzi, který žil zhruba 3300 let před naším letopočtem?
Asi před pěti lety se to málem změnilo, protože v Britském muzeu díky moderní vědě posunuli dataci u některých mumií s tetováním, a to na 5200 let. Ale alpský Ötzi tak pořád drží primát, byť těsně.

Co měl na sobě?
Měl vytetovaných 61 čárek v různých skupinách na nohách a zádech a několik křížků na koleni. Šlo o terapeutické tetování v místech, kde trpěl artritidou a bolely ho údy. Nějaký „šaman“ mu asi chtěl pomoci a vyznačil mu na těle místo vpichů. Devět tetováží je umístěno přesně nebo do šesti milimetrů od tradičně propichovaných míst, jak uvedli vědci v časopise Lancet. Jedna z hypotéz říká, že veškeré tetování se vyvinulo z terapeutických technik. V Jižní Americe jsou mumie, které mají jednak normální barevné pigmentové tetování, ale v oblasti krční páteře měly ornamenty tetované spálenými bylinkami, takže lze odlišit estetickou a rituální formu tetováže od medicínské.

Krvavé rituály Inků se nevyhnuly ani dětem. Nový výzkum odhalil detaily z obřadů

Převažuje u tetování snaha obrazci něco sdělit o postavení v kmeni, nebo zdobná funkce?
Hodně se to změnilo po Cookových výpravách v osmnáctém století. V původních nativních společnostech to byla výrazně statusová záležitost, což vidíme v Oceánii, kde muži při iniciačních rituálech vstupu do dospělosti museli podstoupit tetování. Na Samoji měli vytetované na nohách „kalhoty“, tetovaly se šourek a penis. Muselo to být velice bolestivé, ale ženy vyžadovaly, aby schopný mladík takto vypadal. Známé je tetování u Ainů na ostrově Hokkaidó v Japonsku, kde měly vdané ženy vytetovaný obrys úsměvu kolem rtů.

Několik kapitol je věnováno tomu, co lidi dělá lidmi, tedy lásce, od citů až po sexuální styk a tabu incestu. I v nich najdeme spoustu šokujících momentů, například zazdívání vestálek, které porušily slib čistoty.
Jde o větší soubor univerzálií, které mají co do činění s city, pohlavností a rozmnožováním. Všichni se rodíme, s čímž souvisejí kapitoly o porodech, těhotenství, kojení. A všichni zemřeme, čemuž odpovídají statě o pohřbívání, truchlení a loučení s těmi, kteří nás opouštějí. K rozmnožování se pak vážou námluvy, dohazování, výběr partnerů, domlouvání sňatků, manželství a legitimizování potomků. Přitom doplňme, že univerzálním pravidlem není monogamie, tedy jedna plus jedna.

Uvádíte třeba příklady kultur, kde je povolen sexuální styk v širší rodině.
Severoameričtí Haidové i Haidky mohli mít sex s vybranými příbuznými, indiáni Sirionó v Bolívii měli legálně styk se sestrami svých manželek. Volnější svazky jsou zaznamenány třeba u Todů v Indii, kdy žena měla více manželů. Dle mýtů existovalo v Řecku skupinové manželství, ve Spartě byly zaznamenány relikty polyandrie, takže několik bratrů mělo společnou ženu. Vikingové byli proslulí mnohoženstvím. Všude ale existovala omezující pravidla. Manželství legitimizovalo nejen pohlavní styk, ale hlavně potomky a jejich dědické nároky. Některá omezení ovšem mohla mít drastickou tělesnou podobu.

Máte na mysli zašívání vagín tak, aby dívky mohly jen močit a menstruovat s tím, že až manžel je „rozpáral“?
Jde odborně o infibulaci nebo třeba také klitoridektomii, kdy jsou dívkám obřezávány pohlavní orgány, nejčastěji v Africe. Lidé vymysleli leccos. V současnosti je to ovšem předmětem kritiky mnoha lidskoprávních organizací, neboť jde o velmi bolestivé a nebezpečné zásahy.

Také jsem se s notnou dávkou překvapení dočetla, že v kosmickém věku přes 800 milionů lidí vyměšuje do volné přírody, tedy bez toalety a bez vody. Dokazuje to, že lidstvo jako celek do jednadvacátého století zase tak velký krok neudělalo?
Je to tak. Nejde o žádná čísla vycucaná z prstu. V již zmíněném časopise Nature tomu věnovali velký článek, kde byly podrobné statistiky a grafiky. Přístupy k hygieně jsou skutečně velmi odlišné. V Indii či Africe je očišťování pojímáno jinak než v Evropě. A musíme také brát v potaz podmínky, v nichž lidé žijí. Někde jim nedovolují se k tomu postavit či lépe řečeno posadit jinak. S tím souvisí také způsob obživy. V poušti Kalahari museli Kungové přežít, a tak žili na oříškách. Ale též oni sem tam něco opekli a uvařili, což je další univerzálie. Všichni znají vaření. I Eskymáci si dělali oheň, vařilo se na poušti.

Kdo byli mocní druidové? Popsal je už Caesar, z křečí obětí četli budoucnost

Lidmi se zkrátka stáváme na bezpočet způsobů, což ale ne vždy v historii bylo respektováno. Papež František se nedávno osobně omluvil původním kanadským obyvatelům za to, že katolická církev násilně převychovávala děti indiánů a 150 tisíc jich při tom zemřelo. Proč ti, kteří se mají za jakési lepší lidi, chtějí ty ostatní předělat?
S tím se potkáváme po celou historii lidstva, vyvrcholilo to holokaustem. Ale i přístup misionářů a křesťanů v obou Amerikách byl často odpudivý. K reflexi dochází až s velkým zpožděním a rozsah takového počínání si uvědomujeme velmi zpětně. Nad žádné kultury bychom se neměli povyšovat. Když jsem začínal studovat etnologii, vždy mě překvapilo, jak velké množství společností bylo vyspělé a řešilo stejné věci jako my. Dost cituji z antické literatury, a tam měli opravdu sofistikované přístupy a byli velmi vzdělaní. Nebyli tak technicky vyspělí jako my, ale rozhodně nebyli hloupější. Je fascinující, kolik nápadů a přístupů k řešení problémů lidé vymysleli. A je úžasné sledovat, jak se lidstvo vyvíjelo, předávalo si spoustu zkušeností a civilizačních prvků. Můžeme popsat miliony způsobů a invencí, jakými lidé uchopovali svět. To je vlastně trochu důvod, proč se tomu věnuji. Jako historičku vás určitě také vzrušuje, jak k tomu přistupovali naši předci, proč šli tou či jinou cestou za poznáním. Doufám, že díky četbě mé knihy se lidé dozvědí pár novinek, které je obohatí, aby pak byli třeba i pokornější a viděli, že svět je skutečně velmi pestrý a my nejsme pupek světa.

A že k tomu, stát se člověkem, vede spousta různých cest, jak píše Martin Soukup?
Mám radost, že předmluvu ke knize Dějiny lidí napsal právě Martin Soukup, který jezdí už asi třináct let na Papuu Novou Guineu. Jeden z recenzentů knížky se trošku pozastavoval nad jejím názvem, jestli není zavádějící. Podle mě je správný, protože jsem nepsal o dějinách lidstva, ale o mnohosti způsobů, jakými se stáváme lidmi. Jde tedy o dějiny různých lidí.