Na pražském setkání premiér Petr Fiala vyzval velvyslance, aby v zemích, kde působí, „hledali všechny možnosti, které by nám pomohly v energetické situaci“. Jak se hledá v USA?
Relativně snadno, protože zkapalněný plyn je do budoucna jednou z hlavních alternativ za předpokladu vyřešení dvou věcí. Tou první je fakt, že kontrakty jsou dlouhodobé, což znamená dvacet let a víc. Druhou je skladování a doprava, která je závislá na postupně budovaných kapacitách. Američané již delší dobu hlásí, že se chystají výrazně měnit svoji zahraniční politiku v tom smyslu, že už nebude jenom o tom, jak se domluví se Saúdskou Arábií, neboť sami budou vyvážet ropu a plyn.

Předseda vlády ovšem hovořil o všech možnostech, aby zdůraznil, že zdaleka nejde jen o dovoz surovin, ale také o podporu inovací, vědecké a technologické spolupráce.
I tady tomu jdeme již dávno naproti. Na naší ambasádě ve Washingtonu jako na jedné z mála působí zvláštní vědeckotechnický diplomat, jehož úkolem je navazovat přímé kontakty s vědeckými institucemi a univerzitami. Je to významný krok, protože na český zastupitelský úřad najednou přicházejí lidé, kteří by tam třeba kvůli kultuře nešli. Než jsem odjížděl, měli jsme velký společenský podnik, jehož se zúčastnili zástupci stovky institucí i grantových agentur. Je zajímavé, jak je mladým českým startupům, které jsou hodně navázány na virtuální realitu, jedno, kde sedí, ale není jim jedno, v jakém tvůrčím prostředí jsou. Velkou radost mi proto udělala součinnost s Massachusettským technologickým institutem (MIT), kde se nám po několika letech podařilo dostat až k podpisu spolupráce s českými subjekty. Ukázalo se, že jsme vedle USA a Japonska jedním ze tří států na světě, kde jsou tokamaky.

Co to je?
Jak mi vysvětlili, je to v podstatě něco jako umělé Slunce, nejteplejší objekt na Zemi, jenž se musí zalít do betonové krusty, aby to nevyhodilo celý dům. V té souvislosti se provádějí velmi specializované pokusy, které se musejí koordinovat mezi bostonským MIT, Prahou a Japonskem. Díky sdílenému výzkumu se dá vše spojit do neuvěřitelných vědeckých projektů. Což je přesně to, co do budoucna potřebujeme. Jedna hlava nic nevymyslí, musí nás vždycky být víc. Má to i další konotace. V Bostonu všichni vědí, že mají MIT, a na MIT zase vědí, že my jsme ti neJaponci, kteří mají tokamak. Pro nás se to tak stává bezpečnostní záležitostí, protože náš největší problém nejsou energie, ale viditelnost České republiky.

Na jedné přednášce jste dokonce uvedl, že prioritou každého velvyslance v USA je bezpečnost, doslova jste řekl: „Musí se starat o to, aby když přijedou tanky, někdo důležitý ve Washingtonu zvedl telefon z Prahy“.
Ano, to je základ pobytu každého českého velvyslance, protože Spojené státy jsou prostě nejsilnějším garantem naší bezpečnosti, a doufejme, že ještě mnoho let zůstanou. A platí, že když někoho neznáte, tak vám nechybí. Proto je viditelnost první linií obrany Česka, aby lidé obecně věděli, že existujeme. Kdybychom nedej bože neexistovali, tak aby jim to vadilo, protože do jejich života patříme.

Od prezidentství Václava Havla a Billa Clintona do toho amerického patříme určitě. Vnímá to podobně současná Bidenova administrativa, která má asi za nejvýznamnějšího partnera ve střední Evropě Polsko?
Jsme pro USA středně velký, viditelný, předvídatelný a spolehlivý partner. Polsko je regionální mocnost, čtyřikrát větší než my a s podstatně početnější komunitou v USA. Polsko se proto nemusí až tolik snažit být na mapě americké domácí politiky, protože všechny politiky jsou domácí, včetně té zahraniční. My se musíme snažit, abychom existovali.

Jakou roli v euroamerickém vztahu hrají armádní záležitosti, vývoz zbraní, zkrátka nejen obranný, ale i byznysový kalkul, viz hlad po stíhačkách F-35?
Nemá cenu skrývat, že vztahy mezi státy jsou ovlivňovány i tím, co jste nazvala byznysovým kalkulem, ale není to primární. V oblasti zbraňových systémů se objevují dvě fáze. První, kdy vás všichni přemlouvají, abyste si něco koupili, a nikdo to vlastně nechce kvůli vysoké ceně. A druhá, kdy to chtějí všichni ve stejný okamžik a musí se na to stát dlouhá fronta. V té budou dříve obslouženi ti, jejichž hodnotový systém mezi výrobcem a objednavatelem je podobný. Jednání jsou pak podstatně jednodušší a kratší, neboť si vzájemně důvěřujeme a nemusíme zkoumat, který šroub je ještě možné vyvézt.

V tom případě by se Česko mohlo dostat hodně dopředu.
Úplně dopředu asi ne, ale rozhodně se nám dostane velmi standardního zacházení jako s předvídatelným a blízkým spojencem.

close Velvyslanec Hynek Kmoníček info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Velvyslanec Hynek Kmoníček a redaktorka Deníku Kateřina Perknerová

Ameriku jste zažil ve dvou odlišných periodách. Když jste jako velvyslanec nastupoval, bylo na mezinárodním nebi slunečno, západní civilizace si užívala mírové a bohaté časy. Odcházíte v době téměř opačné, plné krizí a s válkou na evropském území. Jak moc se svět po 24. únoru 2022 změnil?
Dost podstatně. Bylo to probuzení a zjištění, že svět je relativně nebezpečné místo pro život. Otevřela se Pandořina skříňka, když se poprvé po roce 1945 někdo pokusil změnit evropské hranice silou. To se obecně ví, ale na diplomatické úrovni v pozadí existují dvě velké změny, o nichž se zatím příliš nemluví. Mezi diplomaty platil úzus, že se nelže. Nemusíte říkat všechno, můžete přizpůsobovat časování události, aby to lépe vyhovovalo vaší straně, ale nemůžete říct na kameru, že měna je pevná, a druhý den provést měnovou reformu. Nemůžete veřejně říci, že válka nebude, a druhý den tam vpadnout. To byste v minulosti neuhráli.

A přesně to ruská strana učinila.
Rusko tuto linii překročilo, čímž narušilo základní důvěru mezi stranami. Když analyzujete pozici druhého účastníka dialogu, musíte vycházet z toho, co říká. Vidíte, že některé stránky vynechává, a z toho, že zmiňuje jenom kapitoly jedna, tři a sedm, si logicky dovodíte jeho názor. Není ale možné, aby ukazoval jinou knihu, než v jaké ve skutečnosti čte. To se stalo a znamenalo to ztrátu důvěry v základní hodnotu diplomatické komunikace. Pokud nevíte, jestli váš partner mluví pravdu, nebo ne, je nesmysl ho analyzovat. Netušíte totiž, co zkoumáte, jestli brouka, nebo zebru. Druhým momentem je návrat iracionality do mezinárodní politiky. Před ruskou invazí takřka všichni, až na Američany, usoudili, že prezident Putin k tak dramatickému kroku nepřikročí, protože je to proti jeho zájmu. Mýlili se. Analytici jsou dnes ve fázi, kdy máte v místnosti deset generálů, přičemž víte, jak každý z nich přemýšlí. Čím více o nich víte, tím dojdete k přesnějšímu závěru, jenž se blíží jejich myšlenkovému toku. Je logické, že se proto snažíte o nich a jejich minulých rozhodnutích získat co nejvíce informací.

Zatímco teď?
Teď jsme v situaci, kdy je v místnosti deset generálů, mezi nimiž běhá muž, který o sobě říká, že je lokomotiva. Jeden iracionální prvek v racionálním systému vám zruší racionalitu systému jako celku. Nacházíme se tak ve stavu, který je naprosto nepředvídatelný, takže se na něj nemůžete připravit. Co je nepředvídatelné a nepřipravitelné, je v zásadě nebezpečné. A navrch pro diplomacii cizí, protože ta nemá ráda překvapení.

Než jste odjel do USA, hovořili jsme spolu o tehdejší mezinárodní situaci a postavení Ruska. Tehdy jste mínil, že Rusko se po konci rozdělení světa do dvou bloků cítí ponížené, že touží po ztraceném respektu. Souvisí Putinův vpád na Ukrajinu s jeho snahou o obnovu velmocenského postavení, z něhož by ostatní měli strach, tudíž možná i respekt?
To bychom se dostali do role amatérských psychologů. Ale je pravda, že když nastoupíte do školy a chcete v ní být respektován, musíte být nejzajímavější, nejhezčí nebo nejsilnější. Nejlépe všechno dohromady. V ruské imperiální tradici je, že když už nemůžou být nejhezčí, mohou být aspoň nejsilnější. Amatérsky psychologicky to tedy takto můžeme propojit, protože vztahy mezi státy jsou podobné náročným vztahům mezi lidmi. Myslím, že součástí ruského přemýšlení vždycky byla touha po respektu a po uznání vlastní hodnoty. Že se jim pravidelně daří dosahovat pravého opaku, je už úplně jiný typ psychologie.

Na vašem shromáždění ministr zahraničí Jan Lipavský uvedl, že Putinova válka proti Ukrajině nesmí uspět, a to ani v podobě jakýchkoli územních ústupků, ani omezení ukrajinské suverenity. Je plné ukrajinské vítězství reálné?
To záleží na definici vítězství, porážky a Ukrajiny. V této chvíli je ale nesmyslné pokusit se to definovat, neboť jsme v místnosti, kde je deset logicky čitelných lidí a jeden, který dostává záchvaty a tvrdí, že je lokomotiva. Pak je úplně jedno, co si vymyslíme, protože netušíme, co udělá ten iracionální prvek na druhé straně.

Za vašich pět a půl roku se změnily i Spojené státy. Jsou na ose Biden-Trump názorově možná rozštěpenější než v Česku Babišův a Fialův tábor. Jde v Americe o fatální rozkol?
Rozhodně se ho nepodařilo zahladit či vyhojit, jak se očekávalo. Zůstal a musel zůstat stejný. V Česku podléháme představě, že v současnosti je Amerika nejrozdělenější v historii. Já tvrdím, že to není pravda, protože rozdělená byly vždycky. Měla válku Severu proti Jihu, v době vietnamského konfliktu Národní garda střílela studenty po kampusech. Nic podobného se teď neděje, jen díky sociálním médiím a přítomnosti veškerého dění v přímém přenosu se zdá, že spor je tvrdší. Není, jen o něm víme víc.

Možná není tvrdší, ale co daleko hlubší?
Je hlubší v tom, že je do velké míry motivován demografickými změnami v USA, které se okamžitě promítají do politiky. Spojené státy mají mnoho zájmových skupin a každá z nich má svého politického představitele. A tak, jak se liší tyto skupiny, liší se i politika, kterou prosazují. Je zřejmé, že tradiční středová demokratická i republikánská politika má velmi blízký vztah k Izraeli a moc dobře ví proč. Zároveň je jasné, že kongresmanka Rashida Tlaib, kterou zvolili její palestinští voliči proto, že brání zájmy Palestinců proti státu Izrael, bude hlásat něco úplně jiného. A je to také Amerika. Je evidentní, že hlavní zahraničněpolitická starost středového voliče na Středozápadě je, aby měl levný benzin do pickupu. Ale to je úplně jiný cíl než starosti kongresmanky Ilhan Omar, která se narodila v Mogadišu a vyrostla v utečeneckém táboře v Keni. Její zájem je do velké míry zaměřen na lidi, kteří mají podobný osud jako ona, a rozhodně by ho neobětovala za další kapku levné ropy. V politice všichni reprezentují své voliče, kteří mají výrazně odlišné zájmy, řekl bych mnohem rozdílnější než v Česku, neboť americká společnost je barevnější a různorodější. Amerika se demograficky radikálně mění, takže kolem roku 2042 se lidé evropského původu poprvé od roku 1776 stanou menšinou.

A většinou se stanou Hispánci, kteří dnes tvoří osmnáct procent populace. Naopak Afroameričané, jichž je dnes dvanáct procent, nebudou chtít být druhou největší menšinou za bělochy, jak jste uvedl na zmíněné přednášce.
Ti na tom budou nejhůř, protože zatímco oni a další komunity rostou o 4,5 procenta, Hispánci o třiadvacet procent. Je jasné, že po roce 2042 budou většinovým volebním blokem. To také dokládá, jak budou vypadat příští američtí prezidenti, že to budou nositelé španělsky znějících jmen, jako jsou Marco Rubio, Ted Cruz, Ron DeSantis. Už je tam máme všechny a tito lidé budou rodinně podstatně víc vázáni třeba na Ekvádor než na Irsko, což bude velká zátěž pro transatlantickou vazbu. My zatím stále vycházíme z toho, že Evropa a Amerika je jeden typ civilizace spojený Atlantikem. Jedenadvacáté století je ovšem stoletím Asie a asijské trhy budou dominantní, což pro Američany mimo jiné znamená poměrně hodně věcí stěhovat z východního pobřeží u Atlantiku na západní k Pacifiku. Když to všechno sečteme, je nabíledni, čemu všemu bude Česká republika v příštích desetiletích čelit. Přitom bude stále velmi důležité to, co se děje v USA, protože co se odehrává tam, objeví se do dvou tří let, dobré i špatné, u nás.

Neboli „každý americký patogen si v České republice musí najít svého nositele“, jak jste pravil.
To je přesně ono. Ovšem uvědomme si, že některé patogeny organismus léčí, zatímco jiné ho zabíjejí. My většinou nasáváme obojí.

Také jste řekl, že už zdaleka neplatí, že značka Made in America musí být za každou cenu synonymem kvality.
Podívejte, Amerika je tak velká, že si v ní každý najde tu Ameriku, kterou chce a kterou si dokáže zaplatit. My jsme součástí stejné kultury, a právě proto se k nám tak snadno přenášejí pozitivní i negativní vlivy. Přesto fungujeme trochu jinak. Když člověk žije v USA dlouho, pořád je překvapován jednou věcí. V Indii mi stačilo vyjít na ulici a věděl jsem, že jsem jiný, tudíž asi budu přemýšlet jinak než lidé okolo mne. Na ulici v Americe máte pocit, že jste jeden z nich, což ale neznamená, že se na svět díváte stejnou optikou. Pak vám může uniknout, že jste v zemi mnoha komunit, které vytvářejí svoje subkomunity s mnoha specifickými zájmy. Ty třeba u nás nic nereprezentují, ale přesto se k nám přenesou. Když se v Americe bourají sochy, začnou se kácet i tady.

close Velvyslanec Hynek Kmoníček info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Velvyslanec Hynek Kmoníček

Doufám, že to neplatí generálně a nebudou se u nás zakazovat potraty.
To nestrašte, snad se tady něčeho takového nikdo nechytne. V tomto směru věřím na sílu českého zdravého rozumu. A když zaznamená opravdovou…

…blbost. Omlouvám se, chtěla jsem říct hloupost.
V diplomacii se blbosti říká nepatřičný prvek, který je neústrojný v daném přenášeném systému.

Uvidíme, občas sem doléhají dozvuky politické hyperkorektnosti, ať už se týká hnutí Black Lives Matter, MeToo, nebo uznávání desítek druhů pohlaví. Mladá černošská básnířka Amanda Gorman při Bidenově inauguraci přednesla svou báseň, kterou mimochodem mohou překládat jen Afroameričané, v níž uvedla, že „Amerika není zlomená, ale nedodělaná“. Nezavání to sociálním inženýrstvím?
To je jeden možný výklad, a já neskrývám, že v extrémnější části americké politické scény jak u Demokratů, taku Republikánů, takové tendence jsou. Mluvím o cancel culture (kultura rušení – pozn. red.) nebo potratové legislativě. Lidský organismus je ale zdravý a podle mě si s tím dokáže poradit. Zmíněná básnířka tím však hlavně chtěla říct, že Amerika je projekt, jemuž není ani tři sta let. Je tedy nejasné, jak dopadne. Když je v Evropě něco tři sta let staré, není to ještě zralé ani na to, aby vám do toho mluvila památková péče. My se tedy nesmíme ptát na výsledek projektu, ale na to, co je jeho podstatou.

Americký sen, ne?
Ten se odehrává ve snu, my mluvíme o realitě.

No moment, to je přece sen přetavený v realitu neboli jak chudý chlapec poctivě dřel, až se stal miliardářem.
Projekt, o němž mluvím, není o výrobě dolaru. Je poměrně zajímavý v tom, že se snaží definovat občana státu bez ohledu na národnost. Po válce Severu proti Jihu v podstatě nebylo možné definovat, kdo je Američan. Ve slavném Gettysburském projevu u příležitosti prvního výročí nejkrvavější bitvy občanské války přichází Abraham Lincoln s myšlenkou, že Američana netvoří jeho národnost, barva kůže nebo náboženství čili to, co do té doby občany rozdělovalo. Podle něj se Američanem stáváte v okamžiku, kdy uvěříte jistému souboru myšlenek, které jsou shrnuty v americké ústavě. Proto dochází až k jejímu zbožštění, které tam vidíme i dnes. To je ale radikálně jiný koncept, neboť my žijeme ve světě národních států a vedeme diskusi o tom, zda bychom měli směřovat k nadnárodnímu evropskému spojenectví, jak bychom měli definovat národ, který z kmenů má právo na označení národ a za jakých podmínek. Američané v roce 1776 a ve druhé polovině 19. století přicházejí s úplně jiným přístupem, a to je podstata diskuse, na níž se Amerika štěpí. Pře se o to, co bude či nebude v základním souboru myšlenek, který z vás udělá Američana nebo cizince.

Z USA se přesouváte na diplomatický post do Hanoje. Není to symbolické, když tvrdíte, že 21. století bude patřit Asii? Zahrnuje tento výrok také Vietnam?
Samozřejmě, Vietnam jako malý tygr patří do stoupajícího asijského trendu. Je to 25. největší ekonomika na světě, o čemž si Česká republika může nechat jen zdát. Dovolím si úvahu na téma výměny velvyslanců, kteří zhruba po čtyřech až pěti letech končí na svém postu. Byl jsem prvním velvyslancem v USA, jenž někdy sloužil v tzv. rozvojové zemi. Tím se v systému obměn diplomatů na ministerstvu zahraničí prokázalo, že je to možné. A neplatí, že když ve dvaceti letech nastoupíte do Londýna, v šedesáti skončíte ve Washingtonu. Stejně jako to, že když vás pošlou do Kinshasy s tím, že příště už to bude lepší, tak se ukáže, že to lepší je Dakar. Mladým diplomatům se tím vzkazuje, že systém je průchozí. Ze stejného důvodu si myslím, že je zdravé, že jsem prvním velvyslancem, který neodchází z USA do Londýna, Izraele nebo do vlády, ale zase pěkně zpátky do Vietnamu. V tom není nic, co by tam nemělo být. Naopak je to přesně to, jak má diplomacie fungovat. Navrch se tím blížíme do 21. asijského století, které podle mě ještě nezačalo. Ono začne teprve tehdy, až zemřou všichni představitelé, které jsme podědili ze století minulého.

Kdo je Hynek Kmoníček
Narodil se 22. října 1962 v Pardubicích.Vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, poté angličtinu a arabštinu na FF UK v Praze, moderní historii Blízkého Východu a hebrejštinu absolvoval v Jeruzalémě.

Působil jako koncertní hráč na klasickou kytaru, učil na LŠU.

Od roku 1995 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, byl vrchním ředitelem sekce Asie, Afriky a Ameriky. V období 2001–2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, poté v Indii, Nepálu, Bangladéši a Srí Lance. Byl náměstkem ministra zahraničí Jana Kavana a Jana Kohouta. Do března 2013 zastával post ambasadora v Austrálii a na Novém Zélandu. Je členem ČSSD.
Hovoří anglicky, rusky, arabsky a hebrejsky.

Dne 28. března 2013 ho prezident Miloš Zeman jmenoval ředitelem zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Od roku 2017 je velvyslancem ČR v USA. V roce 2019 se podílel na přípravě návštěvy premiéra Andreje Babiše v Bílém domě. Od 1. září 2022 bude českým ambasadorem ve Vietnamu.