Jak hodnotíte dosavadní politiku EU ve vztahu k arktickému regionu? Některé odborné články upozorňují například na nejednotný postoj unijního bloku. V čem vidíte nynější silné, a naopak slabé stránky unijní politiky vůči Arktidě?
Evropská unie bývá často označována jako neúspěšný hráč či outsider na arktickém poli. Tři členské státy EU jsou zároveň arktickými státy a také členy Arktické rady (tj. mezivládní organizace zaměřená na arktickou oblast, pozn. red.). EU je tedy do určité míry v Arktidě přítomna.

EU definovala své priority pro Arktidu ve svých oficiálních dokumentech. První byl vydán v roce 2008, následně v roce 2016 a nyní se uvažuje o další aktualizaci politiky, která by snad měla vyjít v letošním roce. Přípravy už začaly na přelomu léta a podzimu 2020.

Priority EU jsou do jisté míry definovány prioritami arktických zemí, tedy Finska, Švédska a prostřednictvím Grónska také Dánska. Pokud se podíváme na strategie jednotlivých zemí a následně na strategii EU, tak můžeme vidět velký překryv. Politika EU tedy vyplývá z toho, co jednotlivé země vidí jako prioritní oblast.

EU ve své poslední strategii z roku 2016 vyzdvihuje tři priority. Jedná se o změnu klimatu a ochranu arktického prostředí, podporu udržitelného rozvoje Arktidy a mezinárodní spolupráci.

Více jak polovina znečištění v Arktidě pochází z EU

Co může EU nabídnout Arktidě a co naopak Arktida představuje pro EU?
Velká část Arktidy je sousedem EU. Ať chceme nebo nechceme, tak EU tam bude vždy nějak přítomna.

Bohužel, blízkost EU nepřináší Arktidě jen pozitiva. Veškeré znečištění a emise CO2 vznikající na evropském kontinentu se spolu s mračny a deštěm fyzicky dostávají nad Arktidu. Až 57 procent znečištění, které se dostává do Arktidy, pochází z EU. To není samozřejmě zanedbatelné. Snížení emisí a znečištění ovzduší by mělo být jednou z iniciativ, protože kvůli zvyšujícím se teplotám dochází k dramatickému tání arktických ledovců.

Znečištění a emise zároveň negativně ovlivňují počasí a klimatické změny nejen v Arktidě, ale i zpětně v EU. Je to tedy jakýsi začarovaný kruh. I my ve střední Evropě můžeme pociťovat změny, které se dějí v arktickém prostoru. Mezi dopady jsou například vlny veder v létě, nebo naopak extrémní zimy.

Je tedy efektivnější, když EU bude postupovat jednotně?
Určitě. Dosahování stanovených cílů v rámci prioritních oblastí je vždy snazší, pokud se spojí více zemí a táhnou za jeden provaz. Když se podíváme na priority definované ve strategii EU z roku 2016, vyzdvihují se především tzv. soft (měkké) oblasti, jako je mezinárodní spolupráce, podpora vědy a výzkumu a ochrana životního prostředí. To jsou také oblasti, ve kterých jsou nejvíce aktivní nearktické země, členské státy EU, které jsou v Arktidě aktivní a již získaly pozorovatelský status v Arktické radě (Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Polsko a Španělsko, pozn. red.).

V roce 2019 jsme s kolegy z Finska a Kanady publikovali poměrně obsáhlou analýzu, kde jsme analyzovali jednotlivé trendy v politikách arktických a nearktických zemí v tomto regionu. Sledovali jsme mimo jiné, jak se vyvíjel jejich přístup ke znečištění ovzduší v Arktidě, ekonomickému rozvoji nebo bezpečnosti.

Zatímco dnes téma znečištění představuje především emise, skleníkové plyny a mikroplasty, dříve se znečištěním Arktidy rozumělo znečištění po Studené válce, kdy napříč Arktidou, především v ruské části, zbylo množství nukleárního odpadu. Díky podpoře Norska a Finska, které měly nejen know-how, ale i finance na to, aby se zbavily nukleárního odpadu po sovětských vojenských instalacích, vznikla i samotná iniciativa založení Arktické rady (AR) v roce 1996.

Dnes je tématem číslo jedna znečištění oceánů mikroplasty. V oceánu dochází k jejich šíření, dostávají se tak do ryb a mořských živočichů, kteří jsou následně loveni a v rámci potravního řetězce putují znovu zpátky k lidem. Ovlivňuje to tedy i přímo životy místních obyvatel a jejich obživu.

Pokud se vrátím k Vaší otázce, zda by EU měla postupovat jednotně, tak kdyby získala pozorovatelský status, tak by se mohla účastnit jednotlivých zasedání AR. Nemohla by samozřejmě hlasovat, ale to nemůže žádná pozorovatelská země. Mohou se však zúčastnit ministerských zasedání, navrhovat témata a jejich možná řešení, nebo mohou spolupracovat s arktickými zeměmi v rámci jednotlivých pracovních skupin. Jejich příspěvek tedy může být větší.

Pro EU by bylo žádoucí, aby získala pozorovatelský status v AR. Není to ale jednoduchá cesta, protože historicky EU podnikla několik politických kroků, které se nesetkaly s pozitivní reakcí v jednotlivých arktických zemích, které rozhodují o udělení pozorovatelského statusu. Pozorovatelský status EU v AR tak byl opakovaně blokován.

O jaké problematické kroky se jednalo?
Když EU požádala o pozorovatelský status v Arktické radě poprvé, zablokovala to Kanada. Důvodem bylo, že EU zakázala dovoz produktů z tuleňů na evropský trh. Kanada ale chtěla chránit své původní obyvatele, protože pro ně to byl hlavní zdroj obživy. EU následně v roce 2009 udělila výjimku produktům, které jsou inuitského původu. Komerční lov a zpracování tuleňů je i nadále zakázáno, ale pro Inuity byla dána výjimka. Kanada, která tyto původní obyvatele reprezentuje, pak ze svého nesouhlasného postoje upustila.

Jenže pak přišla anexe Krymu v roce 2014. V reakci na ní EU uvalila sankce na Rusko, takže když opět EU žádala o pozorovatelský status, tak to tentokrát bylo Rusko, kdo blokoval  jeho přijetí.

Je nynější situace příznivější? Kdyby EU znovu požádala o pozorovatelský status v Arktické radě, získala by ho?
Pokud budou nadále platné sankce EU proti Rusku, tak Rusko nebude souhlasit s větším zapojením EU v Arktidě, a bude tedy i nadále blokovat případnou další žádost o pozorovatelských status.

Nearktická země nebo mezinárodní organizace může podat přihlášku o pozorovatelský status jednou za dva roky, kdy se střídá předsednictví Arktické rady. Nyní předsedá Island a v květnu by se měl vystřídat s Ruskem, takže se dá očekávat, že cesta EU do AR bude nadále komplikovaná. Arktická rada ve složení 8 členů hlasuje konsensem, takže s rozhodnutím musí souhlasit všichni.

Konflikt v Arktidě nehrozí

V zájmu EU je dle slov šéfa unijní diplomacie Josepha Borrella zejména vyhnutí se eskalaci konfliktu a zachování mírové spolupráce mezi aktéry. Jak toho EU může docílit? Mohla by EU vyslat svou misi do Arktidy, podobně jako v případě Afriky či Středomoří?
Je to zajímavá myšlenka, ale ještě jsem se nesetkala s tím, že by EU či jiná mezinárodní organizace nad misí uvažovala. Není ji totiž ani kam vyslat. Občas se do médií dostane zpráva, že se očekává další studená válka v Arktidě, ale nic tomu reálně nenasvědčuje.

Státy zde spolupracují, i během studené války to byla laboratoř spolupráce amerických, ruských i norských vědců. Na vyšší úrovni to samozřejmě bylo jiné, ale na té lokální úrovni vždy probíhala spolupráce. Můžeme to vidět i na rozložení Inuitů, kteří žijí od Aljašky přes Kanadu až po Grónsko. Inuiti vždy migrovali a nikdo neřešil, kde jsou hranice.

Proto tam není příliš prostoru pro nějakou misi. Ani nevím, jakou agendou by byla mise naplněna. V zájmu EU i všech arktických a nearktických zemí je udržet Arktidu jako zónu míru.

Mimo to, mezi zeměmi tzv. arktické pětky, což jsou země, které mají přímý vstup do Severního ledového oceánu, tedy USA, Kanada, Dánsko, Norsko a Rusko, máme čtyři země, které jsou zároveň členy NATO. Pokud se dále bavíme o arktické osmičce, tak tam máme navíc Island, Švédsko a Finsko, což jsou také členové Evropského hospodářského prostoru, dva z nich i EU, takže možnost konfliktu je opravdu malá až nulová.

Na druhé straně tam samozřejmě zůstává Rusko, které se do určité míry vymyká a není součástí mezinárodních struktur. Nicméně, i v zájmu Ruska je, aby Arktida byla místem pro spolupráci, aby to nebylo místo vojenské konfrontace nebo vojenského zbrojení.

V médiích se často objevují zprávy, že dochází k militarizaci Arktidy. Ale většinou se jedná spíše o modernizaci například letišť nebo přístavů, aby Rusko dalo najevo, že se jedná o jejich prostor, ale není tam žádná snaha o expanzi či konfrontaci. Nic nenasvědčuje tomu, že Rusko by chtělo v nejbližší době napadnout nějakého svého arktického souseda. Rusko se chová prediktivně. Arktida je v podstatě jediný region, kde se Rusko nesnaží zpochybnit legální hranice států.

Nová unijní politika vůči Arktidě je na spadnutí

EU je nyní na sklonku revize své strategie z roku 2016 vůči arktickému regionu. Rok 2021 má být podle ambasadora EU pro arktický region Michaela Manna rokem intenzivní práce na unijní arktické politice. Jaké se dají očekávat změny, například s ohledem na novou americkou administrativu, roli Ruska na východě Evropy nebo vzhledem k zelené unijní politice?
Snahou EU je dlouhodobě kontinuita priorit, což sdílí většina členů. EU se na nové priority připravuje skutečně zodpovědně, protože na přelomu léta a podzimu loňského roku začala přijímat návrhy jednotlivých zemí, z nichž pak vypracuje komplexní politiku. Není to tedy žádný top-down přístup, ale spíše bottom-up, tedy zespoda nahoru. Česká republika a další nearktické země tak mají poprvé šanci angažovat se v arktické politice EU.

Jaké jednotlivé prvky bude strategie obsahovat, je velmi těžké predikovat. Určitě to bude zajímavé pozorovat, jak se současná situace do nové politiky EU vůči arktickému regionu promítne. Velké změny bych ale neočekávala. Pokud bude EU znovu chtít žádat o pozorovatelský status v Arktické radě, tak věřím, že bude opatrnější v rétorice vůči Rusku, jinak by to Rusko mohlo brát opět jako útok a podniklo by kroky proti větší angažovanosti EU v Arktidě.

Očekávám tedy kontinuitu v soft otázkách, tj. podpora udržitelného rozvoje Arktidy, ochrana arktického prostředí a mezinárodní spolupráce. I když se podíváme na strategii z roku 2008 a porovnáme ji s rokem 2016, tak tam nejsou žádné dramatické změny.

České angažmá v Arktidě se rozvíjí dál

V předchozí odpovědi jste zmínila ČR. Jaké jsou zájmy ČR v arktickém regionu?
Jsem velmi ráda, že to zmiňujete, protože zrovna v prosinci loňského roku podala Česká republika oficiální žádost o pozorovatelský status v Arktické radě, což je mimo jiné také výsledek mnohaleté spolupráce české vědecké polární komunity s ministerstvem zahraničních věcí ČR. Snažili jsme se udělat maximum proto, aby se ČR mohla ještě více posunout do popředí mezinárodního výzkumu, a tím zvýšit prestiž nejen české vědecké komunity, ale i ČR jako takové.

Měli bychom totiž přístup k dalším projektovým výzvám a možnost získat finance na podporu výzkumu v Arktidě, včetně rozvoje naší vědecké infrastruktury. Českou republiku to navíc nebude stát nic, protože za členství v Arktické radě nejsou žádné poplatky.

Je to tedy především pozitivní politický krok, ale zároveň velký přínos pro vědeckou komunitu. Kromě toho, je tam prostor pro rozvoj byznysu a zapojení českých firem. V Arktidě se také střetávají zájmy velkých mocností a pro Českou republiku je v zájmu nestát stranou.

Od 80. let jsou totiž naši polárníci aktivní v Arktidě, byť to není ve veřejném prostoru tolik známé. Od roku 2015 navíc máme vědeckou infrastrukturu na Svalbardu (Špicberky, pozn. red.), kde máme výzkumnou stanici a výzkumnou loď. Například Švýcarsko, které získalo pozorovatelský status před čtyřmi lety, tam zatím nemá vědeckou infrastrukturu.

V roce 2016 jsme s kolegyní vypracovali na žádost ministerstva zahraniční komplexní analýzu toho, na co by se Česká republika měla v Arktidě zaměřit, jaké by měly být priority. Jsem proto ráda, že čtyři roky poté, co jsme doporučovali české vládě požádat o členství v Arktické radě, se tak i stalo.

Ministr zahraničí Tomáš Petříček už poslal do Reykjavíku žádost o pozorovatelský status, protože Island nyní Arktické radě předsedá. V květnu letošního roku bude islandské předsednictví končit a předají pomyslnou štafetu Rusku. Na ministerském zasedání v květnu bude arktická osmička (zasedání Arktické rady), rozhodovat o tom, zda Česká republika a případně další země, které přihlášku podaly, získají pozorovatelských status v Arktické radě.

Pokud se to ČR podaří, bude to pro nás obrovské plus.

EuractivZdroj: EuractivDeník v rámci rozšiřování informací o EU uzavřel dohodu o výměně materiálů se serverem EURACTIV.cz, který přináší jedna z nekvalitnějších informací o Evropské unii. EURACTIV.cz je členem evropské mediální sítě EURACTIV, která v současné době působí ve 13 evropských zemích. Kromě Bruselu, kde je EURACTIV považován za jedno z nejvýznamnějších médií podporujících debaty o evropské politice a legislativě, působí také v Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Slovensku, Polsku a dalších státech střední a východní Evropy. Měsíčně zasáhne více než milion unikátních čtenářů.