Kliknutím zvětšíteNaposledy se před střelbou skrývala ve sklepě na konci druhé světové války. Když vyrážela v říjnu 1956 na dovolenou do rodného Maďarska, nečekala, že tam prožije podobný strach. Jenže nyní pětadevadesátiletá Marta Belohlávková se do Budapešti nešťastnou náhodou vypravila zrovna ve dnech, kdy v Maďarsku vypukla protikomunistická revoluce. Povstání, od něhož v těchto dnech uplynulo 65 let, tvrdě potlačila sovětská vojska.
V roce 1956 Maďarská lidové republika ocitla na pokraji hospodářského zhroucení. Svíraly jej i další vnitropolitické problémy. „Stísněnou náladu spoluvytvářely vzájemně provázané krizové momenty - vleklá hospodářská krize spojená se zvýšeným výběrem daní a omezeným výběrem zboží v obchodech, nejistota v zemědělství, nespokojenost učňů, studentů a inteligence se svým uplatněním a boj několika mocenských skupin uvnitř stranického vedení," popisuje ve studii Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímu povstání Jan Adamec. Studie je uveřejněná na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.
A tak, když 23. října 1956 vyšly tisíce lidí do ulic. Původně pokojné studentské shromáždění na vyjádření solidarity s Polskem, kde byla tvrdě potlačena revolta dělníků, se záhy proměnilo v obří protest a následnou revoluci. Rozzuřený dav skandoval protikomunistická hesla a požadoval osvobození Maďarska od Moskvy, lidé svrhli velkou sochu Stalina. Když jim bylo od vedení komunistické strany v Maďarsku vyhrožováno tvrdým zakročením vůči manifestaci, ozvaly se první výstřely, lidé obsadili budovu rozhlasu a revoluce začala.
Pamětnice Marta Belohlávková, která je původem z Maďarska, do země na návštěvu známých vyjela 20. října 1956. Plánovala, že se v zemi zdrží pouze pár dní. Jel s ní i její manžel a dvouletý syn. Shodou okolností onoho 23. října, aniž by měla mladá rodina jakékoliv povědomí o plánovaném protestu, se z městečka Pécel, kde trávili dovolenou, vypravili do Budapešti. „Večer jsme čekali na tramvaj, jeli jsme na vlakové nádraží zpět do Pécelu, když najednou před sebou vidíme velký dav. Byla to spousta lidí, většinou mladých. Mávali maďarskými vlajkami, komunistický znak byl ale vystřižen. Vykřikovali různá protikomunistická hesla. V tramvaji pak jeden vysokoškolák četl požadavky - třeba odstoupení vlády," vzpomíná Belohlávková.
Tehdy ještě svědkem žádných násilností nebyla a společně s manželem i synem se bez problémů vrátila do Pécelu. Situace v Budapešti se ale postupně vyostřila. I v dalších dnech pokračovaly protesty. Poznamenala je zvěrstva na obou stranách - jak od komunistického vedení země, tak od demonstrantů. Pětadvacátého října se například odehrál masakr na Kossuthově náměstí. Lidé vyrazili bavit se se sovětskými vojáky, v danou dobu totiž se totiž v zemi nacházela sovětská armáda. Jenže vojáci na základě rozkazu maďarského šéfa KGB začali do davu střílet, přičemž zabili desítky lidí. Demonstranti na oplátku na ulici lynčovali příslušníky ÁVH, obdoby Státní bezpečnosti.
Akce Vichr
Zatímco v ulicích docházelo k brutálním střetům, maďarské vedení v čele s premiérem, reformním komunistou Imrem Nagym, rokovalo na všech stranách. Jak s vedením Sovětského svazu, tak se zástupci různých skupin z Maďarska. A nejednotné politické vedení muselo rychle vyřešit i dlouholeté vnitřní spory.
Jak se blížil listopad, zdálo se, že navrch mají ti, kteří chtěli maďarskou nezávislost od Moskvy. Nagy přestal demonstranty nazývat kontrarevolucionáři a naopak se začalo mluvit o národním povstání. Sovětský svaz zatím vyčkával, ovšem když Nagy vyhlásil 1. listopadu 1956 neutralitu státu a požádal západní mocnosti o pomoc, rozhodla se Moskva radikálně zakročit. Vše s pomocí Jánose Kádára, Nagyho politického oponenta, který se sám vypravil do Moskvy a který po potlačení povstání stanul v čele nové "dělnicko-rolnické" vlády.
O tři dny později, 4. listopadu, vjely do Budapešti sovětské tanky. Blesková akce dostala název Vichr. A šlo opravdu o masivní vojenskou invazi. Ulice města se změnily na bojiště. „Do Maďarska vyjelo přes tisíc tanků a množství další těžké techniky. Revoluci vojenské síly dostaly pod kontrolu prakticky do dvou týdnů. Na konci bojů zůstalo přes 2 500 mrtvých civilistů a více než 700 mrtvých sovětských vojáků,“ připomíná CNN.
Vlezte do sklepa, budou ostřelovat město
Sovětskou invazi prožila Marta Belohlávková v centru Budapešti. Když s manželem a synem v Pécelu neúspěšně čekali na jakýkoliv spoj jedoucí do Československa, rozhodli se počátkem listopadu přesunout do Budapešti v naději, že z hlavního města by přece jenom mohl vyjet nějaký autobus či vlak. Místo, aby si tímto rozhodnutím usnadnili situaci, ocitli se ve špatný čas na tom nejhorším možném místě.
S manželem a synem se ubytovali v hotelu v centru Budapešti. „V hotelu bylo kromě nás více lidí ze zahraničí, kteří rovněž v zemi uvízli. Den po našem příjezdu ale budovu hotelu obsadili povstalci a nás nahnali do sklepa. Byli to civilně oblečení muži, ovšem ozbrojení. Zaklepali na dveře našeho pokoje a oznámili nám, že se máme schovat, protože přijíždějí Sověti a budou ostřelovat město. Všichni, co jsme byli v hotelu ubytovaní, jsme se nahrnuli do vestibulu. V rádiu hrála maďarská hymna a redaktor vyzýval Západ, aby přijel pomoct,“ vypráví žena.
Když se začala ozývat střelba, hoteloví hosté se shromáždili ve sklepě, v úkrytu. „Nakonec jsme tam strávili čtyři hrozné dny. Nevycházeli jsme, jen nám někdo vždy nosil jídlo. Veku se stále střílelo, nejen ze zbraní. Slyšeli jsme opravdu i dělostřeleckou palbu, a zasaženy byly také vrchní patra našeho hotelu. Bylo to jako za války," říká Belohlávková.
I mnozí historici uvádí, že potlačování revoluce v Maďarsku připomínalo spíše válečné dny, než to, co například zažili Čechoslováci v roce 1968. V ulicích maďarského hlavního města to vypadalo jako na bitevním poli. Přes masivní vojenskou sílu, kterou Sovětský svaz nasadil, se povstalci nevzdali snadno, a tak docházelo k ozbrojeným střetům.
Paní Belohlávková s rodinou zatím stále čekala v hotelovém sklepě a nevěděla, kdy se konečně dostanou ven a budou moct odjet domů. Jejich příbuzní v Československu měli mezitím ohromný strach, protože i když informací pronikalo málo, přece jenom se v hrubých obrysech dozvěděli, co se asi v Maďarsku děje. Belohlávková s manželem se nemohli dostat k telefonu, ani poslat telegram. Po několika dnech se otec pamětnice rozhodl, že napíše dopis na maďarské velvyslanectví v Bratislavě a požádá, aby jeho dceři a rodině byl umožněn bezpečný návrat domů. Odpověď nikdy nedostal.
Mrtvoly na ulici
Po čtyřech dnech, které Belohlávková a její blízcí prožili v hotelovém sklepení, sovětští vojáci přemohli povstalce, kteří předtím obsadili budovu. „Do našeho sklepního úkrytu najednou vrazili sovětští vojáci se zbraněmi v rukou. Vyděsili nás, ale nakonec nás všechny jen prohlédli, zda nemáme zbraně. Když zjistili, že ne, vpustili do prostoru dva Poláky. Myslím, že šlo o novináře, ale jistě to nevím. Dvojice hledala polské občany, kteří uvízli v Budapešti a chtějí se vrátit domů. S námi tam žádný Polák nebyl, můj manžel se ale rozhodl jednat a mužům řekl, že jsme Čechoslováci a přejeme si odejít z Maďarska," popisuje pamětnice.
Polská dvojice překvapivě na prosbu zareagovala kladně a nabídla Belohlávkové a jejímu manželovi, že je dopraví na velvyslanectví. „Měli jsme obrovskou radost, že se dostaneme ze sklepa, ovšem když jsme vyšli ven, byl to hrozný pohled. Celá krásná hlavní ulice byla doslova rozrytá, dlažební kostky na mnoha místech chyběly. Horní patra našeho hotelu, která zjevně zasáhla dělostřelecká palba, byla poškozená, a ještě se z nich kouřilo," nastiňuje Belohlávková.
Poláci rodinu zavedli ke dvěma sovětským tankům. „Upozornili nás, abychom byli tiše, a pak jsme nasedli. Do jednoho tanku jsem šla já s dvouletým synem, do druhého můj manžel. Ta jízda byla jedním z nejhorších zážitků. Seděla jsem v tanku, na kolenou dítě, a modlila jsem se, abychom přežili. Na tanky totiž povstalci stříleli nebo házeli zápalné lahve, co jsem vyrozuměla. Všechno dunělo. Ta jízda trvala asi hodinu a byl to děsivý zážitek," říká pamětnice.
Tanky mladou rodinu dovezli na polské velvyslanectví. „Tam nás ubytovali na jednu noc a zařídili, že se můžeme přestěhovat na československé velvyslanectví. Z jednoho na druhé jsme už přejížděli autem. A to, co jsme viděli, bylo hrozné. Všude byly stopy po boji, střelbě, ostřelování. A na ulicích ležely mrtvoly civilistů," popisuje děsivý pohled žena.
Na československém velvyslanectví strávila rodina další tři dny. V Budapešti, a samozřejmě i zbytku Maďarska, se ještě bojovalo, sovětská vojska měla ale stále více navrch. „Po třech dnech nám zaměstnanci velvyslanectví oznámili, že je vypravená loď z Budapešti do Československa. Odvezli nás do přístavu a my nastoupili. Loď byla přeplněná k prasknutí, až jsem si říkala, zda se s námi nepotopí," vypráví Belohlávková.
Plavidlo nakonec šťastně dorazilo do slovenského Štúrova. „Odtud už jsme dali vědět našim příbuzným, a ti pro nás přijeli. Když jsme pak dorazili domů, sousedé, kteří věděli, že jsme byli v Maďarsku, se doslova divili, že nás vidí. Jelikož jsme totiž v zemi místo pár dnů strávili týdny, mysleli si, že jsme už po smrti," uzavírá Belohlávková.
Zhruba do sedmnáctého listopadu v její rodné zemi sovětská vojska dokončila "likvidaci" vzbouřenců - kromě téměř čtyř tisíc mrtvých bylo zraněno 16 tisíc lidí. Po povstání následovaly různé perzekuce, jejichž obětí se stal i revoluční premiér Nagy - v roce 1958 skončil po vykonstruovaném procesu na popravišti. Důsledkem krvavě potlačené revoluce byla mimo jiné také ohromná vlna emigrace - Maďarsko v následujících letech opustilo zhruba dvě stě tisíc lidí.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
