Obec Pavoloč se nachází v Žitomírské oblasti na Ukrajině asi 100 kilometrů jihozápadně od Kyjeva. Byla založena nejspíše již ve středověku, ale v rusínských kronikách se objevuje poprvé v roce 1503.

Její obyvatele tvořili již od 16. století převážně Židé, kteří ji obestavěli dřevěnou hradbou, aby zde byli v bezpečí před případnými nájezdy (jako na řadě jiných míst Evropy, i tady se Židé potýkali v době na přechodu mezi středověkem a novověkem s řadou předsudků).

Hrozbu znamenali kozáci, bolševici i Němci

Prvnímu pogromu čelili pavoločtí Židé v roce 1736, kdy se přes jejich obec převalila partyzánská polovojenská organizace Haidamakas. Šlo o ukrajinské kozácké povstalce bouřící se proti polské šlechtě, kteří si kladli za cíl "vyčistit" Ukrajinu od Poláků - a také od Židů. Při pogromu v Pavoloči zabili kozáci celkem 35 židovských obyvatel, ale nemělo to ten účinek, jaký očekávali. Když dospívala druhá generace, která přišla na svět na svět po tomto kozáckém vpádu, nastal naopak rychlý rozvoj obce, který se nezastavil až do začátku 20. století. Zatímco v roce 1765 žilo v Pavoloči jen asi tisíc lidí, v roce 1914 to bylo již 15,5 tisíce.

Tím bohužel šťastnější doby židovské obce na Ukrajině skončily. Přišla světová válka, která v Rusku vyústila v bolševickou revoluci a následnou krvavou občanskou válku, trvající až do roku 1923.

Na Ukrajině vyhlásil kozácký hejtman Pavel Skoropadský v lednu 1918 nezávislý Ukrajinský stát, ten se však stal po uzavření Brestlitevského míru mezi bolševickou vládou a Německem v únoru 1918 pouhým německým protektorátem a nakonec byl potlačen Rudou armádou.

Většina židovských obyvatel Pavoloči v tomto období rodnou obec opustila, protože se obávali příchodu bolševických vojáků. Menší část však přečkala občanskou válku doma a další se později vrátili. V roce 1925 založilo 14 pavoločských rodin jednotné zemědělské družstvo. Z následujícího roku pak pochází záznam, podle nějž žilo v Pavoloči 1507 Židů. Jejich počet až do začátku druhé světové války stagnoval, protože mladí lidé z obce stále spíše odcházeli, na druhé straně však zdejší komunita stále existovala.

To nejhorší ale mělo teprve přijít - když 22. června 1941 přepadl Hitler Sovětský svaz a na Ukrajinu i do Pavoloče vtrhla německá vojska.

Masakr na židovském hřbitově

Od chvíle, kdy na ukrajinskou půdu začaly dopadat první německé granáty, žili pavoločští Židé ve strachu. Měli k tomu důvod. Na všech směrech pochodu doprovázely německé jednotky vraždící oddíly Einsatzgruppen, jež se snažily s děsivou důsledností splnit Raschův rozkaz. Hromadné popravy, střílení židovských obyvatel přímo na ulici, svrhávání lidí do roklí a do řek, to vše se stalo na Ukrajině každodenní praxí.

Pavoloči se stalo osudným 5. září 1941. Ten den eskadry Einsatzgruppen vyhnali celou místní židovskou komunitu čítající zhruba 1500 obyvatel z jejích domovů a pod namířenými zbraněmi ji odvedli na starý židovský hřbitov za obcí. Tady všechny zajatce obklíčili a přikázali jim vykopat masový hrob.

Když byla tato práce po několika hodinách dokončena, donutili zajaté lidi poklekat po řadách na okraj jámy, načež je střelili do týla tak, aby těla napadala do hrobu. Po skončení této masové popravy všechna těla rychle zasypali vykopanou zeminou, aby zahladili stopy, a odešli.

Po dobu dalších dvou let se stalo z Pavoloče "městečko duchů", protože byla úplně vylidněná. Kdo přežil a stále ještě se nacházel na území Ukrajiny, ten se skrýval raději v lesích a hledal cestu k partyzánům. Život se do obce vrátil až v prosinci roku 1943 s postupující Rudou armádou, která začala nacistická vojska zatlačovat zpátky k německým hranicím. V prázdné obci ještě pořád stála stará židovská synagoga, již rychle postupující vojska nestačila zničit.

Pavoločští Židé dnes žijí ve světě

Po válce se právě z této synagogy stalo muzeum připomínající dávný válečný zločin. Mimo jiné dodnes uchovává záznamy o obyvatelích, kteří byli 5. září 1941 zavražděni, a řadu exponátů dokumentujících dlouhé dějiny obce.

Židovská komunita se však již do obce nevrátila. Z Pavoloče se stalo pietní místo, kam si lidé jezdí připomínat hrůzy holokaustu. Stalo se ale také místem, jež opakovaně navštěvují potomci těch zdejších rodáků, kteří obec ještě před válkou opustili a nyní žijí roztroušeni po celém světě. 

Otto Rasch, který byl vrchním velitelem řádících eskader Einsatzgruppen, byl na konci války zajat a v roce 1948 souzen v Norimberském procesu jako válečný zločinec. Ještě v témže roce však zemřel, aniž by nad ním byl vynesen rozsudek.