Masakr a střela zezadu. Smrt Sedícího býka předznamenala konec Siouxů

Bylo 15. prosince 1890 a do chýše slavného vítěze od Little Big Hornu, siouxského či dakotského náčelníka Sedícího býka, vstoupilo několik příslušníků indiánské policie. Tato složka „indiánské samosprávy“ byla ustavena poté, co se po celých Spojených státech podařilo konečně zlomit indiánský odpor a nahnat Indiány až na nepoddajné Apače do rezervací. V těch neměla udržovat pořádek armáda, ale sami Indiáni, tedy ti, kteří byli ochotni dát se do služeb americké vlády, obléci si stejnokroj a hlídat své někdejší soukmenovce, aby rezervaci neopouštěli.

Decimovaní Dakotové přišli v předchozích desetiletích o zemi, kterou obývali po stovky let, a odevzdali i většinu svých zbraní. Jejich poslední nadějí byla víra. Stále doufali, že se objeví indiánský spasitel, který vyžene bělochy a vrátí jim zemi i ztracenou svobodu.

Lebky místo cihel. Mexičtí archeologové vykopali další část obřadní věže

Vytouženého Mesiáše se pokoušeli přivolávat tajemným obřadem, který byl okamžitě ve všech rezervacích zakázán, ale přesto se znovu a znovu konal – Tancem duchů.

Dne 25. prosince 1890 se měl tento tanec uskutečnit v místě zvaném Wounded Knee („Poraněné koleno“). A správce nedaleké indiánské rezervace Standing Rock James McLaughlin dostal zprávu, že jedním z pořadatelů zakázaného obřadu je i Sedící býk. Požádal Washington o souhlas s jeho zatčením a 12. prosince obdržel kladnou odpověď.

Kosti neandertálského dítěte ukrývaly vzkaz, mohou objasnit velkou záhadu

O tři dny později zamířilo k chýši legendárního indiánského náčelníka 43 indiánských policistů, zajišťovaných ještě stovkou jezdců Osmé kavalérie. Bezmála 150 plně vyzbrojených mužů na jednoho neozbrojeného, takovou měl Sedící býk pověst. Dlužno dodat, že nikoli neoprávněně, přičinil se o ni celým svým životem.

Bojovník proti Custerovi

Sedící býk se narodil roku 1834 v táboře nejbojovnějšího kmene tetonských Siouxů – Hunkpapů. Mimořádnou osobností byl od dětství. „V deseti letech vynikl jako lovec mladých bizonů, ve čtrnácti se poprvé zúčastnil válečného tažení svého kmene proti jeho odvěkým nepřátelům Vraním Indiánům. Po tomto prvém tažení bojoval ještě vše více než dvaceti různých bitvách a bitkách. Když dospěl, osvojil si i četná svatá ‚tajemství‘, stal se proto i velkým kouzelníkem Hunkpapů,“ napsal o Sedícím býkovi český spisovatel a etnograf Miloslav Stingl ve své knize Války Rudého muže.

V roce 1876 vybojoval Sedící býk svou nejslavnější bitvu a dobyl Indiánům jejich nejlegendárnější vítězství v celé epoše indiánských válek: v čele té největší a nejlépe organizované „vojenské síly“, jakou kdy Indiáni dokázali postavit, zničil u Little Big Hornu Sedmou kavalérii generála George Armstronga Custera.

Jurský park skutečností. V Thajsku objevili pravěkou vzácnost, která bere dech

Důvodem ke Custerovu tažení proti Siouxům byl objev zlata v Černých horách, které měly zůstat indiánským územím; ve dvou smlouvách, uzavřených v letech 1851 a 1868 ve Fort Laramie mezi americkou vládou a zástupci Indiánů severních plání (Čejenů, Siouxů, Arapahů, Vraních Indiánů, Assiniboinů, Mandanů, Hidatsů a Arikarů), se americká vláda zavázala ponechat Indiánům jejich část země s tím, že oni na ní na oplátku umožní budovat silnice. Černé hory měly být spolu s velkou částí území dnešního Wyomingu, Montany a obou Dakot zemí, v níž nemělo být žádnému bělochovi dovoleno usadit se a která zůstane původním obyvatelům, „dokud v ní poroste tráva a potečou řeky“.

Objev zlata jen pár let po uzavření druhé ze smluv však vedl k jejímu okamžitému pošlapání stovkami dobrodruhů, prospektorů a kopáčů hrnoucími se do hor, na jejichž stranu se postavily bohužel i americké úřady a Custerova armáda. Ctižádostivý velitel nečekal ani na podporu dalších generálů a sám vyrazil v čele Sedmé kavalérie do srdce siouxského území.

U Little Big Hornu za to krvavě zaplatil. Díky diplomatickým i velitelským schopnostem Sedícího býka a dalších indiánských náčelníků se zde postavila Sedmé kavalérii obrovská síla spojených siouxských a čejenských kmenů a Custerův hlavní voj zcela zničila.

Cesta do Kanady a zpět

Toto vítězství zeslabilo sevření siouxských kmenů ze strany amerických vojenských oddílů, čehož Sedící býk využil a odvedl svůj kmen Hunkpapů na sever do Kanady.

Zbylí Dakotové pod velením jiných slavných náčelníků (zejména Šíleného koně a Chromého jelena) dále vzdorovali Američanům, ale jejich odpor ustal se smrtí jejich vůdců – Šílený kůň byl v roce 1877 v pevnosti Fort Robinson zákeřně probodnut bajonetem, Chromý jelen padl v jedné z bitek. Všichni Siouxové, kteří ještě zůstávali na území Spojených států, odešli po jejich skonu do rezervací.

Jeskyně v USA skrývala tajemství. Původní domorodci měli své halucinogenní oázy

V roce 1880 se vrátil také Sedící býk, který se nedokázal natrvalo odloučit od rodné země. Spolu s bývalými bojovníky svého kmene se v červnu přihlásil v pevnosti Fort Buford a odevzdal svou pušku – vložil ji přitom do rukou svému malému synovi Vraní noze, jenž ji předal veliteli pevnosti, což mělo symbolizovat nabídku na mír trvající po další generace. Po náčelníkovi odevzdali zbraně i všichni ostatní Hunkpapové.

Armáda se však moci a pověsti slavného indiánského vůdce nadále obávala. Z Robinsonu jej nechala přepravit do pevnosti Fort Randall, kde byl střežen za třímetrovou ohradou z dřevěných kůlů, a teprve po čase mu dovolila usídlit se v rezervaci Standing Rock.

Smrt ranou do týla

Správce rezervace James McLaughlin dal Sedícímu býkovi jasně na vědomí, že v něm odmítá vidět náčelníka, přesto se však slavného muže obával. Nepotvrzená zvěst o tom, že právě Sedící býk hodlá pořádat Tanec duchů, mu poskytla vítanou záminku, jak tohoto muže zneškodnit.

Do náčelníkovy chýše, kterou Sedící býk obýval pouze se svými ženami a synem Vraní nohou, vstoupili 15. prosince 1890 poručík Býčí hlava, jeho zástupce seržant Oholená hlava, seržant Rudý tomahavk a několik dalších mužů. Vyzvali Sedícího býka, aby se vzdal a nechal odvést.

Slavný bojovník by této výzvě možná i vyhověl, jenže zpráva o policejní návštěvě se okamžitě rozletěla po celé indiánské vesnici a ze všech stran se sbíhali lidé, aby svého vůdce ochránili.

Pompeje vydaly smutný nález. Těla dvou obětí pekelného běsnění sopky Vesuv

Situace se stala nezvládnutelnou. Jako první vystřelil zřejmě Indián jménem Lovec medvědů, který zabil policejního velitele Býčí hlavu. Vzápětí sám padl, zasažený odvetným policejním výstřelem. Pak už se střílení nedalo zastavit. Padl seržant Oholená hlava a také sám Sedící býk, zastřelený seržantem Rudým tomahavkem zezadu do týla. Další výstřel zasáhl náčelníka do hrudi. V přestřelce padlo celkem 12 Indiánů včetně náčelníkova syna Vraní nohy, tři další byli zraněni.

Teprve pak se indiánská policie a vojáci stáhli, přičemž tělo Sedícího býka vzali s sebou (ostatní mrtvé z vesnice ponechali na místě, aby je místní lidé pohřbili podle zvyklostí).

Pohřbu slavného náčelníka se nesměl zúčastnit žádný Indián, vše proběhlo v tajnosti. Sedící býk byl pochován v obyčejné dřevěné rakvi v rohu hřbitůvku pevnosti Fort Yates.

Masakr u potoka

Deset dnů po jeho smrti se u potoka Wounded Knee shromáždilo několik set Siouxů, kteří zde chtěli přezimovat, možná i provést zakázaný obřad Tanec duchů. Dne 29. prosince je obklíčilo pět set mužů obnovené Sedmé kavalérie. Vojáci rozestavili nad údolím děla a přikázali Indiánům odevzdat všechny zbraně. Jejich záměrem bylo Indiány odzbrojit, a poté eskortovat k železničnímu transportu, který je měl odvézt do rezervace v Oklahomě.

Jeden z Indiánů byl hluchý a začal se s kavaleristy o svou pušku přetahovat, protože jejich rozkazům nerozuměl. Ozval se první výstřel, dost možná náhodný. Veliteli vojáků plukovníkovi Jamesi W. Forsythovi ale stačil. Děla dostala rozkaz pálit. V následném masakru zahynulo nejméně 150 Siouxů, mezi nimi i mnoho žen a dětí. Byla to poslední krvavá tečka za indiánskými válkami a za nespoutanou volností původních obyvatel severoamerického kontinentu.