Bylo kolem sedmé ráno dne 21. září 1921. V sile 110 německé továrny na výrobu hnojiv ze syntetického amoniaku a dusičnanu amonného, nacházející se v průmyslovém Porýní ve městě Oppau (dnešní předměstí Ludwigshafenu), připravoval právě technik otvory pro odstřely uvolňující uskladněnou hnojivovou směs. Odstřel byl tehdy běžným způsobem, jak uvolnit spečený materiál před odvozem ze skladu.

V 7:32 náhle otřásla chemičkou i celým městem obrovská exploze, která ve vteřině vytvořila na místě někdejší chemické továrny obrovský, dvacet metrů hluboký kráter, který měl na délku 125 metrů a na šířku dalších devadesát.

Podle svědků i podle seismografického měření otřesů ve 150 kilometrů vzdáleném Stuttgartu šlo ve skutečnosti o dva výbuchy, první slabý a druhý naprosto devastující, které následovaly těsně za sebou s odstupem zhruba půl vteřiny. Exploze byla tak silná, že ji bylo slyšet až v Mnichově, vzdáleném od místa neštěstí 275 kilometrů. Továrna i její okolí se vmžiku proměnily v trosky, ale poškozeny byly i domy několik desítek kilometrů daleko.

Oblohu nad Ludwigshafenem i Mannheimem ležícím na protilehlém břehu Rýnu pokryl tmavě zelený mrak. Celý region zahalil hustý štiplavý kouř plný čpavku. Exploze zničila telegrafní i telefonní spojení. Špatná viditelnost a nefungující komunikace těžce komplikovaly práci záchranářů. Ve zničené továrně začaly na různých místech hořet požáry a ozývaly se další, byť slabší výbuchy. A uprostřed toho všeho umírali lidé. Nebo už byli mrtví. 

Nebezpečná továrna

Chemická továrna v Oppau, vlastněná firmou BASF, vyráběla od roku 1911 synteticky amoniak, protože německé císařství nedisponovalo přírodními hnojivy ze zámoří. Během první světové války se k tomu přidala výroba dusičnanu amonného. Obě látky skladovala pohromadě ve vysokých silech s betonovým základem a dřevěnou konstrukcí, kde z nich jejich vlastní hmotnost vytvářela poměrně odolnou plastickou substanci, držící pevně pohromadě. Když dělníci potřebovali odebrat toto hnojivo pro další distribuci, rozbíjeli ho pomocí malých dynamitových tyčinek, které zasouvali do navrtaných otvorů a na dálku odpalovali.

Dělali to i přesto, že dusičnan amonný je sám o sobě výbušný - šlo o zaběhnutou praxi, jež se používala několik let a ani při 20 tisících odstřelech nevznikl problém. Provedené studie totiž zjistily, že směs dusičnanu a syntetického amoniaku nevybuchne, pokud v ní podíl dusičnanu nepřesáhne 60 procent, a v uskladněné směsi jeho obsah většinou nepřesahoval 50 procent. Jenže tento propočet nepočítal s tím, jak se na vzájemných poměrech prvků podepíše vlhkost, teplota vzduchu a další parametry. A zřejmě právě to se stalo chemičce osudným. 

Vyšetřovací expertní tým došel po dvou letech pátrání po příčinách katastrofy k závěru, že technik, který onoho osudného rána připravoval otvory pro zasunutí dynamitových tyčinek, navrtával některé z nich do hmoty, která už byla změkčená odstřely z předchozího dne. Koncentrace dusičnanu amonného se tak v těchto místech zvýšila vlivem vlhkosti a hustoty až na 55 až 60 procent, což významně zvýšilo jeho výbušnost a explozivní sílu. Protože ale technik ani nikdo z dalších pracovníků, kteří mu byli poblíž, neštěstí nepřežil, nebyla tato hypotéza nikdy zcela potvrzena.

Katastrofa byla o to tragičtější, že jí už předcházela jiná podobná nehoda, která mohla odpovědná místa varovat. O dva měsíce dříve vybuchlo 30 tun dusičnanu amonného v chemičce ve slezském Kriewaldu a také tam došlo k explozi při odstřelu směsi trhavinou. Výbuch v Kriewaldu zabil 19 pracovníků továrny, ale ani to nevedlo k žádné úpravě postupu při manipulaci se směsí.

Exploze vymazala město

Katastrofa v Oppau tak předchozí neštěstí ještě mnohonásobně překonala. Celkový počet obětí dosáhl podle různých pramenů 559 až 561 zabitých, dalších více než 1970 lidí bylo zraněno. Sedm a půl tisíce lidí přišlo o střechu nad hlavou.

Mezi oběťmi byli kromě zaměstnanců továrny a obyvatel města také cestující ze tří dělnických vlaků, které právě svážely lidi na střídání směn. Zraněna byla i řada námořníků sloužících na lodích na Rýně a několik dětí jdoucích do školy.

Zničeno bylo přibližně 80 procent budov v Oppau, značné škody byly hlášeny také z nedalekého Ludwigschafenu a Mannheimu. Úlomky z vyraženého okenního a výkladního skla dopadaly na silnice až desítky kilometrů od Oppau, což mimo jiné vedlo k přerušení dopravy v 30 kilometrů vzdáleném Heidelbergu. Středověká katedrála ve městě Worms přišla o všechny vitráže. Podle článku New York Times ze dne 29. ledna 1922 byla hmotná škoda odhadnuta na 321 milionů tehdejších marek.

Pohřeb obětí se konal na hřbitově v Ludwigshafenu a zúčastnilo se jej kolem 70 tisíc lidí, včetně tehdejšího německého prezidenta Friedricha Eberta a bavorského ministerského předsedy Hugo Lerchenfelda.