Miroslav Rákos je lékař a ředitel Krajského dětského domova pro děti do tří let. Byl ale především jedním z iniciátorů zavedení utajených porodů v Dětském domově v Aši (DD). V rozhovoru pro Deník prozradil třeba, zda byly začátky těžké.

Kdy vás napadla myšlenka zavedení utajených porodů v Aši?
Na možnost nabídnout ženám, které se rozhodly dát dítě do adopce, ale bojí se negativní reakce nejbližšího okolí, jsem myslel od svého nástupu do funkce ředitele DD – tedy od roku 1991. V té době probíhala rekonstrukce hlavní budovy DD v Aši ve Vladivostocké ulici a při té vznikly čtyři poměrně slušně vybavené pokoje.

Jak dlouho se jim tedy věnujete v praxi?
Tuto akci jsme zahájili od ledna 1997, kdy se nám podařilo sehnat finance z Nadace KB Jistota. Tyto peníze měly sloužit na úhradu nákladů pobytu matek, které byly bez financí.

Byly začátky těžké? Musel jste bojovat s úředníky, kteří vám nevěřili?
V té době jsme byli rozpočtovou organizací Okresního úřadu v Chebu. Tam pro tuto akci měli pochopení. Měli jedinou podmínku – nemohla se financovat z rozpočtu, který byl určen pouze pro naše děti. Proto jsme se snažili získat peníze na rozjezd od sponzorů. A po získání základního kapitálu jsme celou akci spustili.

Máte na starost dětský domov také v Karlových Varech. Kolik je to dětí?
Obě zařízení mají 180 lůžek, z toho je 30 určeno pro těžce zdravotně a mentálně postiženě děti od 3 do 26 let.

Kolik procent dětí má šanci, že si je nějaká rodina vezme?
Máme jediný cíl – všechny děti vrátit zpět do jediného přirozeného prostředí, ve kterém mohou vyrůstat, to je do rodiny. Každý rok přijmeme do obou zařízení kolem 110 dětí a minimálně stejný počet musí od nás odejít. Statistiky ukazují, že dokonce 55 procent z nich se vrací zpět do své biologické rodiny a pro 45 procent nacházíme novou rodinu. Musíme vyřešit osud našich svěřenců do dosažení věku 3 let. Nechceme překládat děti do dalších dětských domovů. A pokud nemají děti výrazný zdravotní problém, tak se nám to daří.

Je problémové umisťovat do rodin postižené děti?
Je to velký problém. Drtivá většina žadatelů o náhradní rodinnou péči chce co nejmenší a zdravé dítě. V loňském roce se nám ale podařilo předat do pěstounské péče 16 dětí, z nichž polovina měla více či méně výrazný zdravotní problém. To je oproti předchozím létům velký pokrok a úspěch. Doufám, že tento trend bude pokračovat.

Miroslav Rákos není jen lékařem, ředitelem Krajského dětského domova v Aši a Karlových Varech, ale také otec dvou dětí.

V Aši jste přijali k utajeným porodům přes 50 žen. Je nějaký příběh, na který rád vzpomínáte?
Všechny příběhy a všechny ženy mi uvízly v paměti. Jejich příběhy byly dojemné, dramatické a často jsem se styděl za to, že jsem muž. Většina žen by si ráda dítě ponechala, pokud by je partner podržel. Nejvíce mi v paměti zůstal příběh jedné již zralé ženy. Když k nám přijela, říkala, že nemůže s dítětem žít. Že by to sama nezvládla. Po 14 dnech se k nám pro dítě vrátila a pronesla památnou větu. „Myslela jsem si, že nemůžu žít s dítětem a zjistila jsem, že nemůžu žít bez dítěte.“ A dítě si od nás odvezla.

Co vás v práci dokáže nejvíc potěšit?
Když od nás odchází dítě přitisknuté ke svým rodičům. A je to jedno, zda jsou to biologičtí nebo adoptivní.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Jako každý kluk – chvilku kosmonautem, pak popelářem. Nakonec díky mému předchůdci v tomto zařízení, doktoru Lukavcovi, jsem se vydal na dráhu pediatrie a poté jsem po něm převzal zařízení v Aši. A snažím se pokračovat v jeho práci a nedělat mu ostudu.

Život Miroslava Rákose v kostce

Po základní škole v Aši nastoupil Miroslav Rákos, nyní ženatý otec dvou dětí, na chebské gymnázium, na kterém v roce 1976 maturoval. Na Fakultě dětského lékařství v Praze promoval v roce 1982. Jako dětský lékař pracoval v Chebu i v Aši. Ředitelem ašského dětské domova se stal Miroslav Rákos 1. ledna 1991. O patnáct let později začal zastávat funkci ředitele Krajského dětského domova pro děti do 3 let v Aši a Karlových Varech.