S předsedou VCC Jiřím Pavlíkem Deník hovořil nejen o tomto podniku, který obvykle láká tisícovky diváků.

Bude se letošní ročník (pořádaný v sobotu 1. května) nějak lišit od těch předchozích?
S přibližujícím se termínem roste nervozita nás, pořadatelů. Přípravy na XII. ročník Mezinárodní soutěže elegance historických vozidel vrcholí. Všech jedenáct předcházejících ročníků jsem vždy zahajoval se sluníčkem nad sebou. I když se někdy objevilo pár kapek drobného deštíku, nikomu to nevadilo. Největší obavy máme vždy o počasí, které se naplánovat nedá. Naše soutěž si již vydobyla pevné místo ve veteránském kalendáři a hodně účastníků se pravidelně vrací. Zásadní změny nepřipravujeme a držíme se osvědčeného a roky prověřeného scénáře – soutěž je určena pro vozidla auto a moto do roku výroby 1970.

Pro zajímavost uvádím zatím nejzajímavější přihlášená vozidla. Mezi automobily to jsou například Tatra 11 ( rok výroby 1924), Škoda 422 (1929), Morris (1933) a z těch mladších Wartburg 311 coupe (1961) a dokonce dva Jaguary E (1968). Z motocyklů mohu jmenovat třeba Ariel 350 (1934), Matchles 350-(1945). Pochopitelně nebude chybět plejáda motocyků ČZ a Jawa.

Ve Františkových Lázních (v Pavilonu Solného a Lučního pramene ) je už nyní k vidění stálá výstava auto a moto veteránů, kde se nacházejí právě také exempláře z Veteran Car Clubu Cheb. Jsou to jednostopá vozidla Jawa 555 – Pionýr z roku 1960, která absolvovala expedici do Dakaru, a ČZ 150 z roku 1951. Ta má za sebou Motoexpedici Namibia. Uvidí je také hosté Mezinárodní soutěže elegance historických vozidel?
Tato výstava auto a moto veteránů pana Milana Bojtara je pro veteránské hnutí v naší oblasti velkým zpestřením. Jsou zde vozidla, která hodnotím po veteránské stránce jako vzorově restaurována, bez jakýchkoliv modernizací a úprav. Klobouk dolů. Je zde k vidění perfektní renovace po všech stránkách a jsou tady i vozidla výjimečná a ojedinělá. Nadšenec Bojtar dokonce se svým Mercedesem v loňském roce soutěž ve Františkových Lázních vyhrál.
Po dohodě s ním jsem do jeho expozice začlenil i dva motocykly – cestovatele. Nejsou sice tak nablýskané jako další exponáty, ale mají za sebou tisíce kilometrů přes pouště (Sahara, Namib a Kalahari).

Jelikož jsem v průběhu soutěže plně vytížen organizací, nebudu motocykly vystavovat na Národní třídě, ale všichni návštěvníci tohoto klání si celou expozici veteránů, včetně mých dvou motocyklů, mohou prohlédnout v pavilonu Solního a Lučního pramene.

Co je vlastně na pořádání takové akce (jako 1. května) ve Františkových Lázních nejsložitější?
Jak jsem uvedl v odpovědi na první otázku, letos pořádáme XII. ročník. Již v počátcích jsme měli velké štěstí, že jsme našli pochopení ve Františkových Lázních i když jsme chebský klub. Téměř zásadní otázkou jsou finance. Díky vstřícnosti Františkolázeňských a osobní podpoře starosty Ivo Mlátilíka (byl před časem majitelem aerovky), můžeme soutěž organizovat. Bez jejich podpory by se podobná akce nemohla uskutečnit. Podařilo se nám získat na svou stranu Policii České republiky – místní oddělení ve Františkových Lázních, městskou policii, technické služby a další instituce. Když je každoročně zveme na soutěž, již ve dveřích slyšíme – bude 1. květen, veteráni už jsou tady. Je to taková příjemná tradice. Značné nároky klade organizace soutěže i na členy VCC Cheb, ale to jsou nadšenci.

Bez nadšení a pochopení se akce tohoto druhu nemohou uskutečnit.

Prozradíte, jak se k vašim aktivitám spojeným s historickými automobily a motorkami staví nejbližší? Nezlobí se manželka kvůli neustálému nedostatku času?
Moje posedlost Afrikou a s tím související jízdy motocyklů a a automobilů se datuje již od dětství, kdy jsem hltal všechny dostupné cestopisy s tématikou Afriky. V roce 1947 vyjíždělo do Afriky mnoho českých cestovatelů, aby propagovali naše výrobky. Mezi jinými vynikaly cesty Ladislav Mikeše Pařízka, Františka Alexandra Elstnera, Františka Vladimíra Foita, inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda a jednoho z největších lovců kilometrů na motocyklech MUDr. Václava Potužníka. Téměř se všemi těmito mými hrdiny jsem se osobně setkal.

K obdivu k těmto dálkovým cestám se brzy přidal zájem o historická vozidla – veterány. Tyto dvě moje největší záliby mne provázejí celý život. Veteránům se aktivně věnuji více než 40 let. Uvedu jednu soukromou perličku. Před mojí první cestou do Afriky s Tatrou 57 b manželka prohlásila, že se před každou další cestou měsíc před odjezdem odstěhuje na chatu, protože obývací pokoj se v té době mění ve skladiště všeho možného materiálu a vybavení. I když těch dalších odjezdů bylo dost (jen do Afriky 3×), manželka svoji vyhrůžku nikdy nedodržela, naopak se s mým koníčkem naučila žít.