Je při cestování opravdu nutné stihnout toho vidět co nejvíc za co nejkratší dobu? Dá se přežít cestování po Indonésii na vlastní pěst? A jak může pobyt na Bali změnit názor nejen na cestování, ale i na celý život? Zážitky ze zásadní životní cesty prozradila Lucie Nyčová ze Sokolova. Po čtyřtýdenním pobytu na indonéských ostrovech se okamžitě vrhla na pořádání charitativní sbírky školních potřeb, které při další návštěvě doručí dětem na Sumatru. Ty, ač často po vzdělání prahnou, nemají šanci se k němu dostat.

Splněný sen

„Cesta na Bali byl můj sen a postupem času jsem začala zjišťovat, že není nedosažitelný. Variantu pobytu s cestovkou jsem zavrhla hned ze dvou důvodů – jednak je to záležitost pro většinu smrtelníků finančně nedosažitelná a jednak jsem založením spíš dobrodružný typ. Věděla jsem, že čtrnáct dní někde v uzavřeném hotelovém komplexu by mě nedokázalo nadchnout ani zdaleka tolik jako skutečné cestování ve stylu batůžkářů," začíná Lucie Nyčová o svém dobrodružství. Slovo dalo slovo a s nastudovanými cestopisy a průvodci Lucie s přítelem Lukášem v polovině prosince nasedla do vlaku směr Mnichov, tam na letadlo do Istanbulu a do Kuala Lumpur. „Levné ubytování v Kuala Lumpur pro nás bylo prvním silným zážitkem. Pokoj byl v podstatě jen postel ohraničená tenkými stěnami, koupelna asi metr krát metr s dírou v zemi – záchodem – uprostřed. V tu chvíli jsme samozřejmě ještě netušili, že nás čekají i o hodně horší věci," směje se Lucie.

Hned první den na Bali byl ovšem opravdovým ztělesněním představ, které Lucie o Bali měla. „Známý, u kterého jsme se ubytovali, nás vzal na jednu z nejkrásnějších pláží. Kilometry a kilometry bílého písku, tyrkysově průzračná voda a ten nejromantičtější západ slunce, jaký si kdo dokáže představit… byla to opravdová nádhera. V tu chvíli už jsme si říkali, že tohle už chceme celý náš život," vypráví.

Dobrodružství s orangutany, ale i klid a meditace

Silné zážitky ostatně pár provázely po celou dobu pobytu. Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. „Zpočátku jsme měli v úmyslu cestovat klasickým evropským způsobem, chtěli jsme stihnout co nejvíc míst a památek za co nejkratší dobu. Navštívili jsme tak třeba město Ubud, známé z knihy Jíst, meditovat, milovat, nebo jsme na skútru cestovali přes hory kolem sopky Bátur za nejkrásnějšími potápěčskými lokalitami světa. Cestování po místních „silnicích" je dobrodružstvím samo o sobě, zvlášť když v některých oblastech se benzín prodává jen v lahvích od coly a whisky, evidentně pančovaný," vzpomíná cestovatelka. Místní si podle ní cestování na skútrech užívají a často se na desítky minut zařadí po bok turistů a za jízdy s nimi klábosí. Zásadní moment pro Lucii s Lukášem přišel na ostrově Gili Meno. „Byl to nejhezčí ostrov, jaký jsem dosud viděla. Člověk má pocit, že tu je zcela sám. Bílé kokosové pláže, azurové nebe, tyrkysová voda, ze které vykukují koráli. Úplně to změnilo náš pohled na cestování. Od té doby jsme si víc užívali takzvaně líného cestování – rozhodli jsme se víc poznat místní lidi a kulturu a zároveň se věnovat víc meditaci a sami sobě," prozradila Lucie.

Právě někteří „místní" dokázali cestovatelům připravit horké chvilky. „Při tripu do džungle nás opustil zkušenější ze dvou průvodců. Jen o pár minut později naši kamarádku Veroniku drapl orangutan a táhl ji do džungle. Vysvobodit ji trvalo celou věčnost. Byla moc statečná, ale všichni jsme v tu chvíli umírali strachy. Bylo to hrozné," vzpomíná Lucie.

Vzdělání si v Čechách vážíme málo

Další zlomový moment pak přišel až ke konci pobytu, na ostrově Sumatra… „Z potápěčského ráje Pulau Weh jsme zamířili do úplně posledního města – Banda Aceh, ráje surfařů. Tam jsme si chtěli vzít jen nějaký levný motel a druhý den letět domů," vykládá Lucie. Plány dvojici ale změnil řidič tuk-tuku. Přesvědčil je, že stojí za to vydat se ještě po stopách ničivé vlny tsunami, která město postihla v roce 2004. „Po cestě nám vyprávěl, jak se před vlnou sám marně snažil utíkat, jak měl víc štěstí než jeho bratr, jehož tělo se nikdy nenašlo. Ukázal nám vraky lodí, které vlna zanesla třeba i pět kilometrů do vnitrozemí. A vzal nás do muzea tsunami," říká Lucie. Právě tam má i Česká republika vlastní památník, jako jedna ze zemí, které podaly pomocnou ruku.

„Tam jsem se setkala se zhruba čtrnáctiletou dívkou, která v muzeu pracovala jako dobrovolnice. Vyzvídala, odkud jsem, jakého máme prezidenta, známé osobnosti a co dělají. Zajímala ji česká nejvyšší hora, řeky a spousta dalších věcí – neměla jak a kde se to jinak naučit, tak v muzeu zpovídala turisty. V tu chvíli mi naplno došlo, jak málo jsem si vzdělání vážila," přiznává Lucie. Na Sumatře se většině lidí dostane vzdělání maximálně do prvního stupně základní školy. Často tak neznají ani historii vlastní země a prahnou po každé informaci, kterou se jim od turistů podaří vyzvědět. „Přimělo mě to přemýšlet i nad vlastní marnivostí, nad tím, kolik komfortu v Evropě máme a jestli ho vůbec potřebujeme. Až jsem se nakonec rozhodla pro uspořádání sbírky. Lidé mi už začali nosit sešity, pera, tužky, obrázkové učebnice angličtiny a další školní potřeby. Přispět může každý. Dětem na Sumatru věci na vlastní náklady doručím ještě letos při svých dalších návštěvách," slibuje Lucie.

Více informací o sbírce a cestování na Bali můžete najít na webu Čechoborci.