Byla chladná noc z 9. na 10. dubna 1926 a Franz Sandner, který se narodil roku 1903 ve věznici v Mostě, zavraždil sekerou členy rodiny statkáře Rudolfa Döllnera. Hrůznou událost nyní popisuje ve své nové knize rodák z Mariánských Lázní Lukáš Křišťan.

„Sedlák Döllner žil se svou rodinou na samotě. Měli velmi dobrou pověst, protože se k čeledníkům a služebnictvu chovali jako k sobě rovným. Co jsem navíc zjistil, tak doma příliš peněz neměli. Co vydělali na gruntu, zase do něj zpět investovali,“ říká autor knihy.

Rodina žila na Doyscherově statku, který se nacházel u dnes zaniklé obce Horní Žitné. Dopadl na něho stejný osud jako na zaniklé osady, zbyly z něj jen kameny. Posledním majitelem v roce 1945 byl Kašpar Döllner, syn statkáře, kterému v roce 1926 bylo pouhých jedenáct let a před Sandnerovým řáděním ho zachránila jen velká náhoda. „Na to, kolik mu bylo, se zachoval poměrně statečně. Viděl přitom, co se stalo. V knize cituji ze spisu: „Výslech chlapce vzhledem k tomu, jakou prodělal situaci, je velice obtížný. Přes to všechno je mimořádně chápavý a projevuje zájem. Činí dojem neohroženého hocha, který si však není plně vědom dalekosáhlosti tragických následků.“ Z toho je zřejmé, že byl v šoku a že se evidentně tu záležitost snažil vytěsnit z hlavy,“ poznamenává spisovatel.

Sandner byl podle něho psychopat, kvůli němuž přišli o život nevinní lidé, kteří ho v minulosti zaměstnávali. Osud k němu nebyl přívětivý. Narodil se matce, která si odpykávala trest za krádež a v mosteckém vězení spáchala sebevraždu. Jeho otec byl tulák, který se o něho a jeho bratra nestaral. Chlapci proto skončili v sirotčinci. Že se ve Franzi Sandnerovi ukrývá něco velmi zlého, se ukázalo už v jeho třinácti letech, když chtěl v sirotčinci uškrtit řádovou sestru.

Cesta ho nakonec zavedla v roce 1920 na statek rodiny Döllnerových, kde pracoval jako čeledín u koní. Statkář ho ale krátce nato po hádce propustil. V roce 1924 byl Sandner trestán za ozbrojenou loupež na jednom ze sousedních statků, o rok později se stává vojákem až v Prešově. Přesto se v dubnu o další rok později vydává během dovolenky až do západního cípu Čech s vidinou, že zde získá nějaké peníze.

„Sekerou na statku zabil pět lidí, kteří v té době spali v jedné místnosti. Statkáře, jeho ženu, jejich dvě děti i služebnou,“ pokračuje Křišťan. Vrah tak neušetřil ani tříletou Annu a devítiletého Isidora. Na živu zůstala jen tehdy devítiměsíční Marie, jedenáctiletý Kašpar, šestiletý Josef přežil i přes značné poranění hlavy. „Ležel vedle otce, který se po zásahu sekerou na něj převalil. Viděl ale muže, který někoho tluče sekerou,“ líčí drama autor knihy. Zakrvácenou sekeru a také kladivo pak Sandner odhodil v blízkém lese, kde po činu přenocoval.

Podle spisovatele se vrah domníval, že rodina doma ukrývá mnoho peněz. Šel proto najisto do almary, kterou začal prohledávat. „Za nějakou chvíli mě probudil křik. Nejprve jsem si myslel, že si mi to zdá, ale křik se opakoval. Zjistil jsem, že zezdola křičí Kašpar Döllner. „Willy, vstávej! Stalo se něco strašného. Rodičům je špatně,“ cituje Křišťan tehdy patnáctiletého čeledína Willibalda Weidla.

Právě on nakonec běžel do vesnice, která byla pět kilometrů od statku, pro dědečka a pomoc. Nevzal si s sebou ale lucernu, a tak v lese zabloudil. Přesto se pro ni vrátil a běžel znovu do vesnice.

Případ měl tehdy velkou sledovanost. Sandnera usvědčily jeho zrzavé vlasy, které malý Kašpar poznal. V domě ale vrah ukradl jen pár peněz, asi 900 korun, řetízkové hodinky, šest vajec a půl kilogramu másla. Během svého řádění se neváhal zakousnout do perníkového koně dětí.

„Vrah žádal o milost i tehdejšího prezidenta Masaryka, který si vždy všechny takové spisy důkladně prostudoval. Jen v šestnácti případech potvrdil trest smrti, toto je jeden z nich,“ upřesňuje spisovatel.

Franze Sandnera nakonec v Plzni popravil oběšením slavný kat Leopold Wohlschlager. Proslýchá se, že během procesu neprojevil lítost a že kdyby věděl o mladém čeledínovi a malém Kašparovi, umlátil by i je.

„Pátral jsem i po osudech Kašpara a jeho sourozencích. Statek připadl jemu, jeho stopy se ztrácejí za druhé světové války, měl snad padnout na frontě. Víc toho nevím, jen to, že by neměl žít nikdo z případných potomků,“ uzavírá Křišťan.