VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bob Harmon si pamatuje poválečné dění

Seattl/Františkovy Lázně – V současné době slavíme již 65. výročí osvobození americkou armádou

28.4.2010
SDÍLEJ:

Ulli Zischka, Bob Harmon, Susi Zischka a Bobův syn s manželkou (zleva) při setkání v Mnichově v roce 2009. Foto: Foto archiv: Ulli Zischka

Pojďme si připomenout atmosféru v českém pohraničí těsně po osvobození rozhovorem s Bobem Harmonem, příslušníkem 319. pěšího pluku 80. divize 3. Pattonovy armády. Na evropskou půdu vstoupil v srpnu 1944 v Normandii, odkud byl vyslán do vnitrozemí. Zúčastnil se bojů v Německu v údolí Mosely, německé protiofenzívy v Ardenách a kapitulace Výmaru. Konec války zažil v Rakousku, kde hlídal uloupená umělecká díla z celé Evropy. Posledním místem, kde sloužil před návratem domů, byly na podzim roku 1945 Františkovy Lázně. S dnes emeritním profesorem historie ze Seattlu mě spojuje naše společná přítelkyně Dr. Ulli Zischka, která se narodila v říjnu 1945 ve Františkových Lázních a její rodina patří dodnes k nejbližším Bobovým přátelům.

Kdy jste přišli do Františkových Lázní a jaký dojem na vás město udělalo? Bylo hodně postižené válkou? Cítili jste se bezpečně?

Poslali nás tam, myslím, někdy v polovině září a odešli jsme těsně před Vánoci. To je doba, kterou jsem tam strávil. Mám Františkovy Lázně v paměti jako hezké lázeňské městečko s krásným parkem, léčivými prameny a lesy. Stálo tam tehdy jen několik vyšších dvou, až pětipatrových budov. Bydleli jsme ve třetím nebo čtvrtém patře hotelu, který byl pravděpodobně jedním z nejvyšších domů vůbec. Často jsem chodil běhat a poznal jsem tak i blízké okolí. Moc se mi tam líbilo a trochu mi to připomínalo lesy kolem Seattlu.

Jaká byla atmosféra ve městě samotném? Všichni se radovali, že válka skončila?

Ano byli šťastní, ale vládlo stále velké napětí především kvůli vysokému počtu uprchlíků a propuštěných vězňů z nejrůznějších evropských zemí. Působil jsem v rotě plukovního velitelství, což znamenalo asi 3000 vojáků. Naše rota spravovala celé zdejší území. Vpodstatě jsme představovali vojenskou vládu, hasiče, vše, co s tím souviselo.

Spolupracovali jste s československými úřady nebo zde v té době vykonávala správu jen americká armáda?

Češi vytvořili svoji vládu pravděpodobně krátce poté, co Němci kapitulovali. Ve Františkových Lázních měli svoji policii. Předpokládám, že měli českého starostu, guvernéra nebo jinou podobnou formu moci. Už si to, bohužel, přesně nepamatuji. Spolupracovali jsme s českou policií. Když se stala nějaká vážná nehoda, vše se nahlásilo na telefonní centrále a téměř vždy ji řešili Američané.
Vzhledem k přítomnosti tolika osob různých národností jsme v centrále nutně potřebovali někoho, kdo ovládal více jazyků. V naší jednotce byla řada vojáků, kteří sice vyrostli v Americe , ale doma ještě mluvili svými rodnými jazyky. Vzpomínám si na situaci, která nastala, když se jeden z Američanů původem Slovan, ne Čech, snažil překládat. Po chvíli toho nechal a znechuceně prohlásil “napůl česky a napůl německy ist nicht gut!” Pochopili jsme, že potřebujeme pomoc místních lidí.
Susi Zischka, sestra Ulli, uměla v té době čtyři nebo pět jazyků. Přesně takové lidi jsme na hranici potřebovali. Děvčata, která pracovala v centrále, byla placená a dostávala najíst. Jedla s námi třikrát denně, což znamenalo v té době velmi cenné zaměstnání. Mnozí Češi jim to nepřáli, a zazlívali nám, že pro nás tyto německé dívky pracovaly. Jednalo se především o Susi a Edith, jejichž znalostí jsme využívali nejvíce.

Museli jste řešit mnoho konfliktů?

Jakékoliv konflikty nás dokázaly velmi rozzlobit. Podle našeho názoru válka skončila a všichni Evropané by měli být rádi. Každý, kdo narušoval mír, byl považován za špatného. S takovými jsme se nemazlili. Někteří z cizinců začali například vyrábět jedovatý alkohol ze dřeva, který mohl způsobit smrt, oslepnutí nebo jiné postižení.

Vybavujete si některé vážné nehody?

Řešili jsme hlavně dopravní nehody způsobené Američany, Čechy i Němci. Používaly se staré náklaďáky a auta na benzín z dřevěného uhlí. Sami Američané jezdili někdy velmi neopatrně. Myslím, že mnoho mladších mužů, kteří nezažili válku na frontě, bylo plných nenávisti vůči Němcům a vpodstatě vůči komukoliv. Protože propásli válku, tak se to snažili vynahradit tím, že byli přehnaně agresivní při řízení nebo když jednali s místními lidmi. Psal jsem o nich tehdy v dopisech rodičům, není to nic, co bych si vymyslel až nyní. V každém případě česká vláda fungovala jen nevýrazně. Tento pobyt také změnil naše představy. Před válkou platili Češi v USA za velké hrdiny. Částečně kvůli české populaci žijící zde, ale hlavně díky kvalitám lidí jako byl prezident Beneš a ostatní osobnosti, které ve 30. letech vzdorovaly nacistickým útokům. Sympatizovali jsme s Čechy po ztrátě Sudet a samozřejmě v září 1939, když vypukla válka. Každý věděl o Lidicích.
Ale Češi, se kterými jsme se setkali zde, byli velmi hrubí a zlí na Němce. Postupně jsme začali sympatizovat s Němci, ačkoliv jsme na ně sami byli samozřejmě také dost naštvaní. Kromě toho jsme se seznámili s majitelkou hotelu Doerfler (dnes hotel Slovan, pozn. aut.), kde jsme bydleli. Působila dříve v misiích v Indii a mluvila výborně anglicky. Její angličtina byla skvělá stejně jako znalost světa. Vedli jsme s ní řadu zajímavých rozhovorů. Díky ní jsem sympatizoval jak s Čechy tak s Němci. Přesto jsme neznali dost, abychom byli schopni pochopit zákulisí a celý vznik sudetoněmeckého problému. Bylo mi teprve 20 let a prostě jsem tomu nerozuměl.

Zapojili jste se také do odsunu Němců?

Ano, ale jen v pasivním slova smyslu. Vše zajišťovala česká policie. Podle mých tehdejších poznámek mi vadilo časté hrubé zacházení. Majitelka hotelu Doerfler věděla, že musí odejít, a že ztratí svůj hotel. Rozdala tedy vše, co šlo odnést, Američanům. Mohli jsme poslat domů všechno, co pošta přijala. Darovala mi velmi drahý jídelní sevis, tzv. Čínu, nádherné nádobí zdobené modře a zlatě z roku 1860. Asi znáte značku Pirkenhammer? Ta žena byla šťastná, že jsme si to vzali. Máme ten servis dodnes.
Zachovaly se fotografie amerických vojáků kontrolujících vagóny s odjíždějícími sudetskými Němci…
Na něco takového si skutečně nepamatuji. Možná proto, že když skončila válka, ostatní zjistili, že umím psát na stroji. Odložil jsem zbraň a vzal jsem si místo ní psací stroj “Schreibmaschine”. Možná proto jsem nemusel dělat nic jiného.

Byli jste v kontaktu také s jinými Čechy kromě policistů?

Znali jsme mnoho lidí. Většinou natolik dobře, že se nebáli otevřeně mluvit. Měli velké obavy, že Sověti budou chtít ovládnout celou zemi. Žádali nás, abychom neodcházeli.

Vzpomínáte si na slavnostní události jako například odhalení pomníku americkým vojákům?

Ne, na to jsme tam byli moc brzy. Všichni se snažili dát celou zemi dohromady, aby fungovaly alespoň základní věci. Neumíte si představit, jaká vládla nouze a hlad. Veškeré jídlo jsme měli my. Téměř každá žena s malými dětmi byla ochotná spát s Američany, aby je mohla nakrmit. Je to tvrdé, ale psal jsem o tom mnohokrát kolem dokola. Byly šťastné, že sehnaly jídlo.
Jedním z důvodů, proč byl takový nedostatek jídla, způsobilo nefunkční zásobování. Ať dělali Němci cokoliv, nikdy nepřestali organizovat jídlo na příděl. Asi ne nijak dostatečně, ale všichni měli lístky a tento systém zajišťoval základní potraviny. Když přišli Američané, nebyli připraveni okamžitě spustit zásobovací program. Jídla byl proto obrovský nedostatek. V důsledku toho se rozmohl černý trh. Znali jsme ceny za jídlo, za dívku, za cokoliv, co kdo chtěl, za čokoládu nebo cigrarety. Lidé vlastnili kartony cigaret a nikdy je neotevřeli. Platily místo peněz a vpodstatě to peníze byly.

Navštívil jste take jiná města v okolí?

Jel jsem do Mariánských Lázní, kde bylo velitelství divize. Byl jsem tam určitě alespoň jednou. Neznal jsem lázeňskou kulturu a nechápal jsem, k čemu je tam tolik obrovských hotelů. Dnes už to samozřejmě vím.
V každém případě si na jiný výlet nepamatuji. Vím, že jsem se chtěl moc podívat do Prahy, ale nepodařilo se mi to. Neměl jsem příležitost. Když to nebylo v místě, kde působila naše divize, tak jsme tam neměli co dělat. Moje místo bylo ve Františkových Lázních a tam jsem také zůstal.

Mohli jste libovolně překračovat hranici?

Bez pasu ne. Udělal jsem si odtamtud s několika přáteli krásný výlet do Švýcarska. Švýcaři byli milí a pohostinní. Většina ostatních vojáků se jela podívat do Paříže.

A vy osobně? Byl jste šťastný, že válka skončila?

Byli jsme opravdu šťastní po 2. září 1945, protože jsme věděli, že nemusíme do Japonska. Předtím jsme moc důvodů ke štěstí neměli. Potom už to byla jen otázka čekání, kdy nás pošlou domů. Věděl jsem, že by nikdo v mé pozici Japonsko nepřežil.

Kdy jste se vrátil domů?

Přijeli jsme krátce po novém roce. Silvestr jsem oslavil v Londýně.

Když jste opouštěli Československo, konalo se nějaké slavnostní rozloučení?


Vstali jsme kolem třetí hodiny ráno a odjeli za tmy. Naší jedinou starostí byla hranice, protože jsme měli s sebou obě dívky.

Vzali jste je s sebou při odjezdu?

Ano, oblékli jsme je do amerických uniforem. Měli jsme opravdu velká nákladní auta. Pamatuji si, že když jsme zajali během boje hodně zajatců, naskládali jsme jich až 90 na jeden náklaďák. Susi a Edith seděly hned za kabinou řidiče. Obě v uniformách, s hlavami ve stínu a dělaly, že spí. Tak jako tak byla ještě tma.
V případě, že by je Češi objevili, měli jsme v plánu vtáhnout je na náklaďák a převézt s námi do Německa. Nikdo si jich naštěstí nevšiml. Vypadaly jako mladí američtí vojáci.
Musely tam tehdy být doslova stovky takto propašovaných lidí. Každý z nás si myslel, že jsme jediní a nikdo jiný by nic takového neudělal. Nakonec v tom konvoji bylo možná víc sudetských Němců než amerických vojáků. Jel s námi jeden muž, také překladatel, s manželkou a malým dítětem. Neměli kam jít. Jeho jediným přáním bylo dostat se pryč. Nechali jsme ho stát na rohu ulice v nějakém malém městě. Na tom je vidět, že v Československu neviděli sudetští Němci žádnou budoucnost.

Susi Zischce bylo 16 let a Edith Burkert 18. Proč jste jim pomáhali?

Obě dvě byly mladé, inteligentní, velmi vzdělané a ctnostné. Jedny z mála mladých dívek, které veškeré vztahy s námi udržovaly striktně jen v pracovní a přátelské rovině. Můj přítel, seržant John de Puyt, jeden z nejvyhlášenějších sukničkářů, přišel za mnou s plánem, jak obě dívky “zachránit” a propašovat do bezpečí do Německa. To, že i on rozpoznal, jak výjimečné Susi a Edith byly, je samo o sobě pozoruhodné.

Kam šly samy a bez rodiny ve válkou zničeném Německu?


Susi měla místo v Mnichově v ústavu St. Annaheim, kde studovala medicínu. Edith odešla k příbuzným do Hanau. Zůstal jsem se Susi v kontaktu, psali jsme si dopisy a později jsem je v Německu také mnohokrát navštívil.

Změnil se po této zkušenosti váš vztah k Němcům?


Trvalo mi to mnoho let. Sestra Ulli pro mě znamenala začátek a byla velmi důležitá. Napsal jsem o ní tehdy svým rodičům, že jsem upřímně doposud nikdy nehnul prstem ani pro jednoho Němce - kromě okamžiků, kdy jsem některého vykázal z místnosti nebo po nich střílel. Tyto dvě za to ale stály. Nesnáším, když se něco jen tak zničí. Nepřipustil bych, aby byl kdokoliv z poloviny tak jemný a decentní odhozen, což by se oběma jistě stalo.
Moji rodiče nabídli Susi, že jí zaplatí studium medicíny v USA. Odmítla s tím, že chce pomoci znovu vybudovat lepší Německo. Snažili jsme se na ně s Johnem udělat dojem fakty, jak jsme oba znechucení Evropou a Němci. Nakonec jsme uznali, že je nutné někde udělat čáru a pro nás to vše začalo právě s těmito dívkami. Přesně takoví mladí lidé, jako byly ony, museli dospět a znovu vybudovat Německo a hlavně změnit způsob myšlení.

Navštívil jste poté někdy Čechy?


Teprve v roce 1995 jsem konečně uviděl Prahu.

A Františkovy Lázně?

Nikdy jsem už ve Františkových Lázních nebyl. Ulli se mě ale stále ptá, kdy se přijedu podívat. Moc rád bych tam s ní jel.
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci jsou mi dodnes nejasné. Po celá ta léta jsem o tom už nepřemýšlel. Vrátil jsem se celou tou záležitostí znechucen. Byl jsem velmi překvapen, když položili Němci spolu s Francouzi základy k budování Evropské Unie. Nikdy bych si nepomyslel, že bude něco takového možné.
Myslím, že je úžasné, že jsme se my dva spolu setkali – 65 let poté, co jsem potkal Susi.

Jitka Mlsová Chmeliková

28.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Zima může začít. Města nezaskočí!

O nevšední prohlídku byl zájem.
6

O nevšední prohlídku byl zájem

Modelky ne, vojáci ano

Karlovy Vary – Příliš mnoho gymnázií v kraji, které musíme redukovat. To jasně zaznělo na jednání krajského zastupitelstva.

Na zajateckém hřbitově v Podhradu si připomněli konec I. světové války

Cheb – Předjubilejní 99. výročí konce I. světové války si na bývalý zajatecký hřbitov vojínů přišli připomenout duchovní pravoslavné církve se svými věřícími, představitelé města Chebu, zástupci konzulátu Ruské federace a Svazu bojovníků za svobodu. Tuto pietní akci již potřetí pořádala Pravoslavná církevní obec ve Františkových Lázních.

AKTUALIZOVÁNO

Spolujezdec hodil pod zasahující vůz hasičů skleněnou láhev

Sokolov - Agresora zachytila kamera. Hasiči hovoří o nepochopitelném projevu agrese. Případem se nyní zabývá policie.  

Jak vybavit malý dětský pokoj?

Bydlíte v malém panelákovém 3+1, máte dvě děti a nevíte, jak je obě vměstnat do malého dětského pokoje? I na malém prostoru se dají dělat zázraky, jen je potřeba při zařizování dětského pokoje trochu přemýšlet!

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT