K málo známým událostem srpna 1968 na Chebsku patřila obrana kasáren na Zlatém vrchu v Chebu před okupačními vojsky. Příslušníci 20. průzkumného praporu tehdy nedovolili ruským vojákům vstup do svého sídla. Průzkumníci se znovu sešli v sobotu, aby na události srpna 1968 zavzpomínali. Šlo o jejich první setkání po 40 letech.

„Naše setkání tady v Chebu jsme připravovali půl roku,“ poznamenal jeden z organizátorů akce, Jaroslav Šabata, který po absolvování základní vojenské služby zůstal v Chebu.
Chebský průzkumný prapor patřil k elitě tehdejší Československé lidové armády. Jeho příslušníci byli vycvičeni pro boj v týlu nepřítele. Tím měly být armády západních států. Útok ale přišel z opačné strany.
Od ostatních vojáků se lišili nejen výcvikem, ale také výstrojí. „Nosili jsme flekaté maskovací uniformy. Ty byly spoustě lidí trnem v oku,“ vysvětlil Šabata.

Měsíc před invazí přijeli sovětští vojáci do Chebu na údajně družební návštěvu. Ta ale sloužila jen k seznámení s terénem. O měsíc později se vrátili znovu, tentokrát s kalašnikovy v rukách.
„Měl jsem tehdy službu na bráně,“ zavzpomínal Ján Sitarčík, jeden z účastníků setkání. „Ruský oficír se dožadoval vstupu k veliteli. S sebou měl i seržanta, se kterým jsem se seznámil měsíc před tím,“ poznamenal. Velitel jednotky ale sovětským vojákům nedal povolení ke vstupu do objektu. Situace na bráně se rychle vyhrotila. „Seržant natáhl kalašnikov a já samopal vz. 58. Mířili jsme na sebe. Naštěstí to dobře dopadlo a Rusové odjeli pryč,“ dodal Sitarčík.

Průzkumníci byli v té chvíli připravení na všechno. Ve dne i v noci měli nabité zbraně neustále při sobě. Vjezd do kasáren zatarasil obrněný transportér. Z velení jim přicházely rozporuplné rozkazy a později přišli i o spojení. Ve spolupráci s městskými orgány začala vysílačka útvaru šířit vysílání svobodného rozhlasu.

„Do okolí města jsme začali vysílat hlídky. Zjišťovali jsme i počty ruských jednotek,“ řekl další z účastníků setkání, tehdejší náčelník štábu praporu, major Josef Kodera.

Své postoje později řada důstojníků praporu pocítila na vlastní kůži. Vojáci základní služby na tom byli lépe.
„Tehdejší režim se o naší činnosti raději moc nešířil,“ povzdechl si Kodera. Později začaly vojenské orgány vyšetřovat činnost jednotlivých důstojníků. Ať už to bylo využití vojenské vysílačky pro přenos rozhlasového signálu, nebo sledování pohybu okupačních jednotek.

„Ještě dnes musíme ocenit postoje našich velitelů. Byli to opravdoví chlapi,“ uvedl Šabata. „Byli jsme hrdí na to, že jsme průzkumníci. Udělali bychom cokoliv, a myslím, že to Rusové dobře věděli. Měli z nás respekt,“ zdůraznil Sitarčík a pokračoval: „Prvního ruského důstojníka jsem tak v kasárnách potkal až v květnu 1969 při výročí osvobození.“

Podle tehdejších vojáků základní služby nepatří ocenění jen jejich velitelům, ale také Chebanům. Ti se ve velkém počtu sešli v okolí kasáren a okupační tanky pak musely Cheb opustit. Vlastními těly tak pomohli bránit kasárna.

Příslušníky průzkumného praporu přijal v sobotu na radnici také chebský starosta Jan Svoboda. „Slyšet vyprávění účastníků těchto událostí je úplně něco jiného než si to někde přečíst nebo vidět v televizi,“ shrnul své dojmy ze setkání starosta.