„Na Ukrajinu jsme jeli se dvěma autobusy, jeden měl výchozí stanici v Plzni, druhý v Chebu. Vše bylo domluvené s ukrajinskou delegátkou, která byla s lidmi ve spojení a postupně je dávala dohromady. Někteří se bohužel nedostavili, a to z toho důvodu, že je na Ukrajině problém s telefony. Jedna z mála možností je whatsapp, jinak se nedovoláte. Tato pomocná akce se vyvinula velice rychle a rozhodně jsme na Ukrajině nebyli naposled,“ sděluje spoluiniciátor pomoci a majitel, jednatel společnosti Petro cargo trade Marek Riedel.

Velké zdržení evidovali řidiči vlivem ověřování dokumentů. „Vše se protahovalo kvůli nesmyslné byrokracii Evropské unie. Pokud vezete uprchlíky, je třeba jednat rychle. Přílišné kontroly byly opravdu vyčerpávající. Cesta s uprchlíky probíhala v poklidu a pohodě. Všichni ale byli hodně zmatení. Myslím si, že vše jim bude docházet postupně. Celková situace mě silně zasáhla. Lidé jsou tam v mrazu i mínus sedm stupňů Celsia. Pohonné hmoty docházejí. Ukrajinci ani vlastně nevědí, co se bude dít, kdy přijde ruský úder,“ popisuje.

Druhý řidič David Bárt říká, že cesta byla dlouhá a emotivní. "Vjezd na Ukrajinu probíhal v pořádku, ale jakmile jsme přejeli ukrajinskou hranici, tak tam na nás dýchla ponurá atmosféra, protože desetitisíce lidí z ukrajinského národa prchá před válkou. Stojí tam ohromné kolony aut a masy lidí. Ti jdou jen s dětmi v náručích a batůžkem na zádech. To je to jediné, co si vzali nebo mohli vzít,“ vzpomíná řidič firmy Petro cargo trade David Bárt.

„Po příjezdu do Lvova jsme viděli vojáky, jak staví barikády z písku nebo protitankové barikády. Všude zněly sirény. Jakmile zazněly, lidé začínali prchat někam do úkrytů,“ uvádí.

Na hranicích stále čeká mnoho uprchlíků na svůj transport do bezpečí. „I když jsme měli plno, tak venku stály stovky lidí, kteří chtěli jet s nám. Ptali se nás, jestli máme místo, abychom je také vzali. Byli to ženy, děti, ale i muži. Když jsme jeli zpět, tak jsme mohli předjet před kolonu aut, která měla přes čtyřicet kilometrů. Naštěstí jsme ji mohli celou objet a zastavili jsme se až tři kilometry před našimi hranicemi. V této tříkilometrové koloně jsme ale projížděli třicet hodin,“ bylo to nekonečné,“ popisuje Bárt s tím, že atmosféra je tam opravdu temná a smutná. "Je mi líto maminek s dětmi. Když jsem viděl, jak nosí své několikaměsíční děti, trhalo mi to srdce. Oni jdou a vlastně nevědí kam, do toho je strašná zima. Lidé se tam snažili alespoň rozdělávat nějaké táboráky u popelnic, aby se alespoň na chvilku zahřáli. Přišlo mi to celé chaotické, lidé skákali přes ploty u ukrajinských hranic. Rozhodně to není hezký pohled,“ uzavírá.