Dnešní pětatřicátníci byli v době Sametové revoluce povětšinou studenty středních škol. Také oni si vzpomínají na nadšení a emoce, které v nich doba vyvolala.

Svou podporu a účast sice nedávali najevo cinkáním klíčů na Václavském náměstí v Praze, zato hltali všechny zprávy o dění v ulicích a na jejich oblečení se objevily trikolóry. „Já si vlastně tu dobu moc nevybavuji,“ řekla Chebanka Jana Sedláková. „Pamatuji si, že jsme se spolužáky probírali zásahy policistů proti demonstrujícím studentům a jedna z našich spolužaček přinesla tříbarevnou stuhu a hrdě nám připínala tuto trikolóru na oblečení,“ zavzpomínala. „Jedinou změnu, kterou jsme ale ve škole zaznamenali, bylo, že nám najednou zrušili povinnou ruštinu a místo ní jsme měli němčinu.“

Ti ještě starší jsou mnohdy rozhořčení. „Co fungovalo, to zrušili, protože to bylo komunistické,“ rozčiloval se Radek Čipera z Chebu. „Peníze ztrácejí hodnotu, objevili se nezaměstnaní a bezdomovci. Nikdy jsem si neuměl představit, že se s něčím podobným setkám i u nás,“ řekl.

„Já si nestěžuji,“ přidal se 40letý Aleš z Chebu. „Především se nám hodně usnadnilo cestování. Vždy jsem toužil po tom, abych se mohl bez problémů dostat do ciziny. Pamatuji si na jednu známou mých rodičů, která se ještě v době socialismu vydala i s dětmi za hranice a už se nevrátila. Netuším, jak se jí po útěku vedlo, už se našim nikdy neozvala. Dnes si můžu najít práci kdekoliv a nemusím kvůli tomu překračovat hranice,“ uvedl. „Zrovna nedávno jsem vyhrabal v knihovničce starou knížku s příběhy pohraničníků. Žasl jsem, když jsem četl o pašování protisocialistické literatury do Československa. Ani si neumím představit, co by tou literaturou mohlo být,“ rozesmál se. „Je pravda, že tato doba sebou nese mnoho negativních jevů, víc se mluví o drogách, prostituci, zmizely socialistické budovy, ale zas má každý šanci ukázat, že není jen loutka a že se o sebe umí postarat. My to ještě neoceníme, ale naše děti určitě ano, protože pro ně je to naprosto přirozené a v této době vyrůstají nezatěžovány minulostí.“