Streetworker – terénní sociální pracovník, jehož zaměstnání je mnohými nedoceňované. Jedním z takových lidí je také 39letý Petr Furiak, který se v Chebu této práci věnuje již šest let.

Jak je snadné na Chebsku koupit drogu?
Člověk musí znát ty správné lidi, vědět ke komu jít.

Mění se nějakým způsobem celkově situace okolo drog?
Ano, když policisté zatknou dealery, tak chvíli není, kde drogu vzít. Nebo pokud se zavřou herny, kde je závislí nakupovali, lidé se přesunou do jiných míst.

A mění se i obliba drog?
To ne. To zůstává celkem stabilní. Pětaosmdesát procent závislých bere pervitin, 10 procent heroin a pět procent to ostatní.

A co marihuana?
Ta už se kouří všude. Už je velice běžná. Dřív to byla doména středoškoláků, teď už jí konzumují i děti ze základních škol.

Existují nějaká, takzvaná vyhlášená místa?
Ještě jsou zde herny, které jsou brané jako základny.

Pohybují se v drogovém světě na Chebsku víc cizinci? Třeba Vietnamci?
Určitě, ti většinu heren zřizují.

Je jejich podíl na prodeji drog větší než v předchozích letech?
To se nedá přesně říct. Vietnamská komunita je dost uzavřená.

Kolik lidí zde může být závislých?
Podle mého odhadu je to v Chebu takových lidí tisíc.

Bavíme se tedy o lidech, kteří berou tvrdé drogy?
Samozřejmě. Kvůli marihuaně člověk neobětuje rodinu, práci, vztahy a podobně.

A mění se množství závislých lidí?
Dalo by se říct, že jejich počet ubývá. Ale také to nejde říct s určitostí. Mluvíme zde o údajích, které víme pouze od lidí, kteří nás vyhledají. Ale je tady generace, která přejde na tvrdé drogy už v pubertě. Dřív na ně lidi přecházeli třeba kolem osmnáctého roku. Teď je to jiné. Perníkem začnou třeba ve čtrnácti. Prostě to, co dělali dvacetiletí před deseti lety.

Je možné specifikovat, o jakou sociální vrstvu se jedná?
Ne. Se sociálním zázemím to nijak nesouvisí.

A proč po nich sáhnou?
Třeba si tímto způsobem opatřují zážitky, protože to jinak neumí. Nebo to může být útěk před realitou.

Bylo by možné srovnat drogovou scénu na Chebsku s jinými částmi republiky?
To je složité. Rozhodně se dá říct, že potíže vznikají také u nočních klubů a prostituce. Na tu se nabalují další problémy, jako drogy. Takže tam, kde není tolik nevěstinců, tak je ta situace o něco lepší.

Pozitivní je tedy fakt, že závislých ubývá, ale bohužel se snižuje jejich věk.
Je to tak. Lidé, kteří opustili základní školu, se většinou pokusili nějak se životem vypořádat. Zkoušeli se postavit na vlastní nohy, prošli vícero kolektivy, mají zkušenosti s prací. Ti jsou pak schopní někam jít. Dokážou komunikovat, dohodnout se, jít někam požádat o pomoc. Ale u těch, kteří neopustili domov a školní třídu, je to složitější.

Kde je tedy problém?
Jsou to děti, které netráví organizovaně svůj čas. Jen sedí na sídlišti na lavičkách. Přijdou ze školy a mají volno až do večera. Tak začnou třeba kouřit trávu a podobně. Nemají vztah ani samy k sobě. Drogy jsou takovým indikátorem společnosti. Společnost nedává dost jasně najevo, že se vyplácí nekrást a nelhat a podobně. V životě platí nepsaná pravidla, třeba snaha se rovná radost, a drogy jsou taková zkratka – radost bez úsilí.

Mnozí lidé práci streetwokerů kritizují. Tvrdí, že si problémy závislí zavinili sami.
S tím nesouhlasím. Nikdo se sám nenarodí, nevychová a nepřipraví do života. Tady se na to lidi dívají tak, že je podporujeme, když jim měníme stříkačky a třeba cukrovkáři se ji musejí platit. Ale když se spočítá, kolik stojí léčení žloutenky typu c, je to jasný argument. Pokud se jeden člověk ochrání, ušetří se na roční provoz K–centra.