Zdá se, že německá strana vyhlásila „studenou válku“ pohraničnímu styku s českými sousedy.

Konkrétně na Chebsku, které se může chlubit čtyřmi hraničními přechody, z toho leze až mráz po zádech! Zdejší „odchyt“ vozů s českou espézetkou a následné nucení odjet na okraj německé vsi k neznámému statku, či zastavení na noční neosvětlené, papírově nefunkční německé hranici a následné vyzvání k osobní kontrole, připomínající praktiky původní STB, KGB?.. Nebo něco horšího?! Co nám chce německá strana „osolit“?
Jak daleko to ještě necháme zajít?

Dle informací místních médií hodlá Česká policie informovat zděšené občany volající o vysvětlení, do jaké míry jsou tyto kontroly adekvátní a kdy už má český občan právo veta.

Na původní česko německé hranici se po uzavření česko-německé dohody o odstranění kontrol na hranicích prakticky nezměnilo nic. Jen Vás nekontroluje německá pohraniční policie v uniformách, ale 24 hodin permanentně vyčkává v civilních vozech.
Na české „frontě“ je klid. Češi dodrželi smluvně dohodnuté podmínky.

Dva příklady hovořící za vše:
Před dvěma týdny jsem se vracela ze severní Itálie. Řídila jsem se dvěma mezi zastávkami 600 km a těšila se domů. Těsně před německo - českými, dnes již pomyslnými hranicemi, už dalo by se říci značkou – AUF WIEDER SEHEN!, jsem se viděla ve vaně se sklenkou červeného, mi zatarasilo cestu německé civilní auto – podotýkám, že bylo 22.00, před neosvětlenou a neobydlenou budovou původní německé hranice, nikde ani lampa, tma a nalevo les. Nalepilo se na mě zezadu ještě jedno auto a byla jsem donucena zajet na neosvětlený okraj lesa. Strachy jsem se třásla, když se mi dva civilně oblečení zavalití Němci ukazovali papírovou cedulku, s tím, že jsou německá pohraniční policie a že mě vyzývají ke kontrole. Nejdřív mi proběhlo hlavou něco falešných policajtech, kteří znásilňují dívky v noci… Z představ mě vytrhl jejich příkaz odevzdat jim mojí kabelku, dát ruce na volant a nehýbat se. Takhle mě dusili asi tři čtvrtě hodiny. Prohledali každý mm mého vozu. Jako bonus udělali ještě stěry z volantu a jako trofej si to odnášeli k expertíze, která se konala přímo v jejich vozu – dobrých deset minut. Vytřeštěně jsem na to vše zírala s tím, že kdyby chtěli, tak si něco najdou a nikdo se o mně doma už nedozví. Pánové mě propouštějí, opouštím temné místo zákoutí okraje JEJICH lesa a napadá mě jen psychoteror: „Bubu bubu bu.“ Rozbrečela jsem se…

Takhle se ozývají desítky dalších občanů žijících v pohraničí. Jsou toho plná místní rádia i tisk. Za bílého dne jste dle zpráv odvlečen pro změnu na dvůr neobydleného mlýna! ve vesnici Hundsbach a po hodině propuštěn… a další a další…

Již jsem pochopila, že civilní auta na německé stále stojící hranici, nejsou turisté, co se chtějí jenom nasvačit.
Ponižující kontroly, které německá strana prováděla za dob plně funkčních hranic od roku 1990, o tom v pohraničí kolují story. Svlékání do Naha! V jejich Büro je nejvlažnější káva.

V takovém případě tomu ale ještě předchází na hodinu odebrání telefonu a klíčů od vozu a jste plně v rukách německých celníků.
Píše se rok 2009 a ze situace, jak s námi jedná německá strana, se mi točí hlava. Proklamované Právo veta případně obtěžovaného turisty je stejně jen záplatou na děravých kalhotách a stávající problém JE POTŘEBA ZAČÍT ŘEŠIT ZEVRUBNĚ.
Otázkou je, kdo se toho ujme…

Renata Fridrichová, čtenářka