Libor Michalák je otcem tradiční akce studentů Fakulty ekonomické Západočeské univerzity v Plzni – Kýbl akademické krve. Nejen na to, co mu darování krve přináší, se ptal Deník.

Jak byste ohodnotil uplynulých 32 kýblů krve, 16 let?
Myslím, že je to stále stejné. Vidím rozdíl v jediném – před 16 lety byli studenti soudržnější. Když byla třeba vánoční přednáška pro dárce krve, byla stupňovitá posluchárna tak plná, že se stálo i kolem zdí. Dnes přijde deset, patnáct lidí.

Čím myslíte, že to je?
To je, podle mě, všeobecná změna ve společnosti. Na škole třeba bylo víc volnočasových aktivit. Hrálo se tu divadlo, byl zde pěvecký soubor renesančních písní a podobně. Teď se někdy uspořádá Miss fakulty, pravidelně se dělá Samuelsonování, iniciační obřad přijetí prváků mezi studenty. Jako kantoři jsme byli studenty zváni i na koleje na oslavu Silvestra. Byli jsme jako jedna rodina. Myslím, že s mladými lidmi už není tak snadné - neříkám nemožné - něco vytvářet. Dnes jsou víc individualisté. Navíc - většinu volného času tráví u internetu, který tenkrát nebyl tak rozšířen.

Které příběhy dárců si nejčastěji vybavujete?
Zajímavá byla studentka Lenka Koubková. Pokaždé se jí udělalo špatně, ale vždy znova přišla. Musel jsem ji držet za ruku a recitovat básně. To je hezká vzpomínka. Nebo naše absolventka, která pracuje v Brně, byla v Divadle Bolka Polívky na Malém princi. A napsala mi, že si při něm vzpomněla na naše vánoční besídky a má mě s Malým princem spojeného. To mě opravdu dojalo. Nebo zajímavá byla třeba anketa o Kýblu krve. Byla tam otázka, co se jim na něm líbí a nelíbí. Jeden student tam napsal, že se mu nelíbí, že se na dárce dívám jinak než na nedárce. To mě šokovalo. Bál jsem se, aby si studenti nemysleli, že kdo daruje krev, má to u mě zadarmo. Tak jsem mu odpověděl, že si obecně vždy vážíme lidí, kteří něco dokázali. On mi odpověděl, že to nemyslel tak, jak jsem to pochopil já. Napsal: Já dal krev pětkrát a stejně jste mě vyhodil. (smích)

Až nebudete moct dávat krev, budete na transfuzní stanici stále se studenty chodit?
Když budu živ a zdráv, tak ano. Doufám, že by mi vyhověli, a krev mi odeberou i po pětašedesátce. I kdyby ji pak měli vylít. Ona už je to závislost. Teď jsem měl 65. odběr. Kromě kýblů krve chodím ještě v srpnu.

Má to nějaké výhody?
Máte pravidelnou kontrolu. Před dvěma lety mě před odběrem vyšetřovala paní primářka a objevila mi pupeční kýlu, o které jsem neměl ani tušení. A také američtí, a nezávisle na nich i finští vědci, zjistili, že u mužů snižuje dárcovství riziko infarktu na stejnou úroveň, jako u žen do přechodu. V klimakteriu je riziko obou pohlaví stejné. Doporučili Světové zdravotnické organizaci udělat výzkum celoplošně s tím, že na ‚pouštění žilou‘ něco bude. Význam to má i pro psychiku. Když člověk daruje krev, získá takový svátek na duši. Studentům občas říkám, že by měli jít na krev, když je postihnou chmury a mají pocit, že se jim nic nedaří. Říkám jim: Až budete přemýšlet o sebevraždě, tak než si pustíte plyn nebo budete chtít skočit z okna, jděte na transfuzní stanici. Ono vás to přejde.

Kdy a proč jste začal dávat krev vy?
Poprvé jsem dával krev 38 letech. Byl jsem po úraze. Zdravotnictví mi hodně pomohlo. Stále jsem si říkal, že něco dlužím. Ale sám se k tomu člověk nedotlačí. Když ale byla dcera v deváté třídě a chtěla studovat, nebyl jsem ve straně, neměl jsem plusové body. A z Červeného kříže chodili do škol a dávali pro rodiče přihlášky k dárcovství. Říkal jsem si, že bych jí tím mohl 'kádrově' pomoct. Přihlášku k registraci jsem vyplnil, ale spíš jsem počítal s tím, že se na mě nedostane. Ale oni mě zavolali za týden. Poprvé jsem šel na odběr jako na popravu, ale zjistil jsem, že to jde přežít. Pak mě za půl roku zavolali znova. A když jsem měl tři , čtyři odběry, tak jsem si říkal, že by bylo hezké mít bronzovou za deset odběrů a tak dále. Pak jsem nastoupil na fakultu. Chtěl jsem aby předmět (propagace – pozn. red.), který učím, měl význam pro veřejnost. Dělat reklamní agenturu místním podnikatelům jsem si netroufl. Tak jsem řekl, ať studenti zkouší na koleji využít komunikační teorii s cílem přesvědčit kamarády, aby šli darovat také. Z původně deseti zájemců přišlo tenkrát krev darovat třicet. Tak vznikl ten první kýbl. Při desáté akci to byla už téměř tradice a začali jsme s krevní galerií.

Krevní galerií?
Každý student od desátého kýble dostává dar od některého ze známých českých umělců. Možná jsme jediná galerie, kde jsou obrázky vykoupené krví.

Je podle vás nedostatek krve nevyřešitelný problém?
Myslím, že ne. Kdyby se na každé fakultě v republice našel jeden člověk, který by dal na nástěnku informaci, že se půjde ‚na krev‘, moc by to pomohlo. Každý rok přijdou na vysoké školy noví studenti, ze kterých se mohou stát pravidelní dárci. Asi deset procent studentů je už na střední škole rozhodnuto dávat krev, ale chybí jim odhodlání a šance k takové akci. Vysoké školy by mohly být významnou líhní nových dárců.