Ani deset let od naganského úspěchu našich hokejistů, kdy na olympiádě vybojovali zlato, z fandů na Chebsku nevyprchala ta správná sportovní euforie. Všichni vzpomínají na chvíle, kdy mohli být na Čechy vážně hrdí!

„Na Nagano rozhodně nezapomenu,“ usmíval se čtyřiasedmdesátiletý sportovní nadšenec Vilém Slíva z Chebu. „Tehdy jsem památný zápas sledoval doma v televizi s příbuznými. Myslím, že to všichni museli prožívat naplno, tak jako já. Mohli jsme být opravdu hrdí, že jsme Češi.“ Fanoušek Slíva si však neodpustí poznámku, že v poslední době jsme v hokeji vlastně nic velkého neuhráli. Jakmile mají mladí úspěchy v našich soutěžích, ihned spěchají za penězi na západ. „Problém bude zřejmě i v současné práci s mládeží,“ dodal Slíva.

Sedmačtyřicetiletý Jiří Vosala z Františkových Lázní se přiznal, že si nezapomenutelné zážitky z olympiády v Japonsku v hlavě občas přehrává. „Tehdy to bylo prostě perfektní. Užíval jsem si té národní hrdosti. Byl jsem šťastný, že my, malí v Evropě, jsme dostali na kolena i světové velmoci. Ten dobrý pocit u mne přetrvává i po deseti letech,“ řekl Vosala.

Podle třiačtyřicetiletého chebského vozíčkáře – sportovce – Tomáše Haranta se na úspěch v japonském Naganu prostě nedá zapomenout. „Naše generace, která to u obrazovek mohla prožívat společně se zlatými hochy, to snad z paměti nikdy nemůže vymazat. Tehdy jsem mač hltal doma v televize a moje hrdost na to, že jsem Čech, se ještě znásobila.“