Návštěva u psychiatra je stále pro mnohé obyvatele menších měst tabu. Chebská psychiatrička Barbora Zahradníková čtenářům přiblížila své povolání.

Jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?
Základní rozdíl je v tom, že je psycholog absolventem filozofické fakulty, tudíž nemá obecné medicínské vzdělání, byť má celou řadu zkoušek z anatomie, fyziologie a podobně. Ale nemá ucelené medicínské vzdělání jako absolvent lékařské fakulty. Snadno se to pozná podle toho, že psycholog má před jménem PhDr., nebo Mgr., psychiatr MUDr.

Je tedy pravdivé ‚pravidlo‘, že psycholog nemůže předepisovat léky?
Ano, na rozdíl od psychiatra, který smí, ba dokonce musí.

Jak vypadá první vyšetření ve vaší ordinaci?
Úplně stejně, jako když jde člověk poprvé k praktickému lékaři. Musí mít s sebou kartičku pojištěnce. Zadají se do počítače nejobecnější data, aby měla pojišťovna přehled o tom, jaká péče je jejich pojištěnci věnována. Pak člověk odpovídá na otázky psychiatra. Ptáme se třeba na to, zda se již nějaká psychická nemoc v rodině objevila. Či zda člověk trpí nějakou závažnou tělesnou chorobou. Nebo jaké má sociální zázemí. Pak dostane prostor pacient. Mluví o tom, proč přišel, jaké ho sužují problémy. Pak se dovyptáváme po příčinách. Celé vyšetření se psychiatr pouze vyptává a pídí po příčinách a příznacích problémů.

Pro velkou část lidí je psychiatr stále tabu. Stydí se vás opravdu občané navštívit a požádat o radu?
Ano. Pracovala jsem v Praze, ve které to díky daleko větší anonymitě nikdo neřešil. Lidé se tam vůbec neostýchali přijít. V menších městech, potažmo na vesnicích, si nejen sousedé „vidí do talíře“. Psycholog je stále společensky lépe přijímaný. Čím více lidí se ale přestane ostýchat, tím dostupnější bude péče a tak se pak může například předejít tragediím.